Vánoční porce štěstí Simony Krainové

Jsme hodně soudržná rodina, takže pro mě bylo nemyslitelné pobývat v tu dobu daleko od rodičů. Skoro devět let jsem žila ve Francii a jen jediné Vánoce proběhly v Paříži, můj francouzský přítel se mnou dvakrát jel na svátky k našim. Potrpím si na české vánoční tradice, proto jsem nejraději doma. Naopak mně nevadí oslavit Nový rok někde v zahraničí.

Určitě, ochutnám i cukroví, ale nepřejídám se. Mám ráda všechno, jen nejím mořské ryby a plody, mušle, jsou pro mě příliš aromatické. Pro mě by byl život bez dobrého jídla smutný.

Nejhorší je trápení odříkáním, dopřávám si, na co mám chuť. Pokud mi vadí nějaké to kilo navíc, buď po páté hodině už nejím a jen piju čaje, ještě raději však zařadím do programu víc pohybu. V posilovně 70 minut ostře šlapu nebo běhám, cvičím pilates, jógu, plavu, jdu do sauny. Občas se nechávám hýčkat v salonu YES Visage, jehož jsem tváří.

Sem tam si dávám, samozřejmě ne teď, když kojím, takový speciální detoxikační program. Při něm piju jen javorový sirup s vodou, do toho vymačkám trošku citrónu a přidám chilli koření. Jde o slavnou havajskou kúru, během které se nikdy necítím hladová, protože nápoj popíjím průběžně, je hustý a ostrá příměs zažene chuť na jídlo. Pomáhá lidem už 80 let a měla by se dodržovat deset dní. Tak odvážná nejsem, stačí mi tři čtyři. Diety nevyznávám, raději jím s mírou, ovšem všechno.

Nechutná mi rybí polévka, takže tu maminka nahrazovala dobrou hrachovou. Jinak vyznávám klasiku - obalovaného smaženého kapra s bramborovým salátem. Miluju sladkosti, k osvědčeným rodinným receptům patří rumové kokosové koule a výborné vanilkové rohlíčky.

Krájení jablíček, aby se objevila hvězdička, lití vosku do vody…

Přesně tak, a my jsme se sestrou všechno uždibovaly a jedly. Takže jsme prasátko nikdy neviděly. Ani ho vidět nechci, protože se raději najím!

O pět víc než mně, Yvona se brzo stala maminkou, má třiadvacetiletého syna. A našeho Maxe miluje jako svého, když ho hlídá, ani ho nechce vrátit.

Pokaždé a mockrát jsme je našly. Fakt velké šmejdilky, doufám, že kluci nebudou stejní. Naši odešli ven a my se okamžitě pustily do pátrání. Yvona byla nesmírně aktivní, měla dokonce i plán, odkud kam půjdeme, a postupně vylučovala možnosti. Šikovná organizátorka, takže většinou žádná skrýš nezůstala utajena. U stromku jsme pak pochopitelně hrály velmi překvapené.

Rodiče tohle asi hodně pobaví, až si to přečtou. Úplní spiklenci, třeba nám táta zakazoval večer koukat na televizi, jenže my měly výborný fígl - hodily jsme přes ni hrubou deku, aby obrazovka nesvítila skrz skleněné dveře. Když se na chodbě ozvaly tátovy kroky, v momentě jsme zapadly do peřin a dělaly, že spíme.

Loni se nám s manželem podařil dobrý fór. Oba vyznáváme tradice a neříkáme si dopředu, co tomu druhému nadělíme. Připravovala jsem Karlovi překvapení - výlet do Paříže. Koupila jsem letenky, zabukovala od 16. do 22. ledna hotel, dala jsem to do obálky, k tomu napsala dopis a měla radost, jaký romantický dárek mám. Do Paříže se totiž moc těšil a tím, že jsem tam žila, neměl by lepší průvodkyni.

Dávám pod stromeček obálku a vedle už jedna leží. Celý Štědrý večer mi vrtalo hlavou, co v ní bude. Možná nějaká masáž? Když Karel obálku rozlepil, zkoprněl a koukal dost zaraženě. Přitom on má ze všeho radost, i kdybych mu zabalila tenhle vymačkaný citrón. A prý ať se podívám do obálky pro mě. Karlova maminka jen zírala, co se děje, podala mi ji a v ní byl výlet do New Yorku od 16. do 22. ledna, zaplacené letenky, zamluvený hotel! Nemluvili jsme o termínu, kdy by se nám hodilo někam jet. Jen tak jsme střelili od boku stejné datum. Skutečně patříte k sobě, říkala se smíchem maminka.

Obdivuju lidi, kteří věnují něco originálního, to je dar. Myslím si, že schopnost vymyslet nápaditý dárek, je také daná výchovou. Kájova maminka tu fantazii má, ona je pestrofarebná, jak já říkám, protože pochází ze Slovenska. Například mi pro Maxe namalovala knížku. Dala do ní jeho fotografie, vlásky, první naše vzpomínky, když přišel na svět, a k tomu napsala příběh. Většinou nás umí překvapit něčím, co má úplně jinou hloubku než materiální věci.

Karel po ní smysl pro originalitu zdědil. Když jsme se brali, udělal mi speciální video, na které nahrál fotky od mých tří let až do současnosti, třeba i situace, kdy jsem upadla na přehlídce. Mix vtipně okomentoval, doplnil hudbou, prolnul do toho mé přátele i lidi, kteří pro mě něco znamenali. Cédéčko proložil vtipnou písní o mně. Fakt mi spadla brada, dal si tolik práce a věnoval nápadu spoustu času. To je totiž Karel, umí vymyslet věc, která má neskutečně krásnou hodnotu.

Dostává mě jeho humor, dokáže odlehčit i těžkou situaci, kdy člověku není zrovna do zpěvu. V momentech, kdy jsme ve stresu, něco zmobilizuje, nepoznáte, že se trápí, ale naopak dovede tu starost převzít od vás a zpracovat ji. Abych ho stále jen nevychvalovala, tak jako většina chlapů trpí bordelářstvím. Což mně ale zase až tolik nevadí, nemám ráda puntičkářské metrosexuály, kteří si skládají oblečení do komínků.

Anebo na Štědrý den! Dvakrát už k tomu došlo, nenávidím totiž předvánoční shon v prodejnách, kde se lidé tlačí, šlapou po sobě, 24. prosince je všude relativní klid. Dokud si to můžu dovolit, nejraději nakupuji pro své blízké dovolenou. Pro mě bylo totiž největším darem cestování a poznávání různých kultur. Občas to doplním kabátem pro mámu, když si o něj řekne, ale tyhle věci strašně nerada nakupuju. Dvacet let jsem zabořená v hadrech, které předvádím, takže mě vůbec nebaví představa, jak vybírám ponožky pro tátu.

Je nesmírně vnímavý a bystrý, dokonce už napočítá do deseti! Normálně řekne - jedna, dvě, tři, čtyři, pak se zamyslí a doplní pětku, šestka mu jde blbě, ale potom dopočítá do deseti. Vyjmenuje také několik písmen z abecedy.

No, skutečně, pozná i písmenka. Ještě šišlá, ale mluví ve větičkách, dokáže skloňovat. Volá na mě: Maminko, poď sém, já mám tady bebí. Na to každý kouká jako blázen. Pouštím mu pohádku, v ní jede vlak s písmenky z abecedy, moc rád se na ni dívá. Umí barvy, určí modrou, zelenou, žlutou, bílou a červenou. To teď se tak rozjel, přitom do roku a půl neřekl jediné slovo. Už jsem přemýšlela, jestli vůbec bude mluvit.

Včera v kavárně se zastavil před pultem, na němž bylo napsáno cafe. Malý spustil - c, a, potom se zarazil a začal přemýšlet, ef je na něj těžké, ale pak si to doplnil. Úplně jsme z toho s manželem byli paf. Jsou věci, které mu nejdou, například neřekne, že chce čurat, jak by měl. Někdy si vzpomene, jindy ne. Každé dítě to má jinak a nejhůř jsou na tom maminky, které porovnávají své dítě s jinými, těch mi je líto.

Vůbec ne, i když první dny byly těžké. Nechtěla jsem, aby se cítil na druhé koleji, jenže najednou nebyl mužem číslo 1, protože domů přibylo miminko, kterému máma věnovala přednostní péči. Zpočátku byl zklamaný, zvláštně se choval, měl divné reakce, jako by mě ignoroval. Dával mi to najevo tím, že šel za tátou. I v těch případech, kdy by se normálně obrátil na mě. Najednou mámu vyškrtl a já si připadala hrozně.

Uměla jsem si to rozumově vysvětlit, pocitově ne. Seděla jsem doma a Karel mi říkal, ať nebrečím, že je to normální. Pak odjel Maxík k babičce a mě přepadl strach, aby nebyl ještě horší. Po návratu nastala změna, jako když mávne kouzelnou hůlkou, začal Bruna milovat. Teď je to jeho miláček, hladí ho, ukazuje mu hračky.

Určitě, míváme ho většinou každý druhý víkend. Karel se o něj dobře stará a Kája má naše kluky rád. Je strašně hodný a dobře vychovaný, vycházíme s ním v pohodě.

Ne, vůbec, jen jsme se na Ruzyni potkali, protože jsme letěli do New Yorku na společnou akci. Od té doby jsme se přátelili, začali se pravidelně vídat, bylo mi s ním moc dobře. Posléze jsem zjistila, že bez Karla nemůžu žít a šlo to rychle. Chodili jsme spolu asi dva měsíce a volá mi kamarádka, prý jaký je syn muzikanta Karla Vágnera? Říkám jí, co blbne, že není jeho syn. Nikdy jsem ho neviděla, že by se někde prezentoval spolu s Vágnerovic rodinným klanem (Karel Vágner st. má 6 dětí se třemi ženami a Karel je jeho nejstarší potomek - pozn. red.). O tátovi vůbec nemluvil.

Dorazí za námi jen Želka (Karlova maminka Želmíra - pozn. red.), protože Vánoce strávíme společně. Moje rodiče prožijí svátky se ségrou v Havířově. Těšíme se, že příští Štědrý den proběhne už v našem novém velkém dejvickém bytě, sejdeme se všichni pěkně pohromadě i se ségrou.

Nemám ho ráda, patřím k těm, kteří si oslavy užijí, když je na ně spontánní chuť. Vyměnila jsem noční kluby za pohodlí svého prostorného bytu nebo se dobře cítím u kamarádů. Raději si v soukromí dáme kvalitní vínko, uvaříme polévku, pouštíme hudbu, kterou chceme, a v klidu si pokecáme. Lépe se cítím, když nejsem na očích, takže ráda pojímám oslavy konce roku v okruhu dobrých kamarádů, třeba u pěkného filmu. Mám za sebou Silvestry prožité snad na všech kontinentech a bouřlivé oslavy mě už nelákají.

Vždycky jsem si slibovala, že nebudu tak prostořeká a naivní. Že si nebudu o tolika lidech myslet, že mě mají skutečně rádi, že si je už nepustím tak blízko k sobě. Nikdy jsem sama sebe neposlechla a dostala facku za to, jaká jsem. Takže si myslím, že budu stejná a stále budu lidi otravovat svou upřímností a prostořekostí, někdy i sprostými slovy.

Spíš se snažím, abych se při pohledu do zrcadla nemusela stydět. Chci si jednou říct - jsem dobrá máma, což je nejtěžší úkol, který si člověk může dát. Ten mi stačí k tomu, abych nemusela vymýšlet další blbá předsevzetí, jak přestanu kouřit, pít. Taková jsem si v minulosti dávala. Cítím, že skutečně nejdůležitější je být dobrým člověkem a žít zdravě.