Unikátní české betlémy: Velké, vzácné, oživlé i jedlé

„Tady je schovaný,“ říká Hynek Stříteský, rozsvítí v místnosti světlo a společně vejdeme do expozice v přízemí Městského muzea a galerie ve Svitavách. Jen dny zbývaly v době naší reportáže do slavnostního odhalení velkého svitavského mechanického betlému, s nímž se restaurátoři Kamil Andres, Šárka a Petr Bergerovi a mnozí další piplali deset let.

„Za mě tkví jeho unikátnost především v době, po kterou vznikal. Je určitě jedním z nejdelších a jedním z těch, které obsahují nejvíc figurek,“ říká Hynek Stříteský, jenž muzeum řídí, o úchvatném, patnáct metrů dlouhém panoramatu města Betléma. Aby se vůbec do expozice vešlo, je na konci jedné stěny zalomeno a pokračuje podél další zdi. Pozlacené jesličky se Svatou Trojicí a anděly na první pohled skoro zanikají v množství dalších budov a figurek, všech ze dřeva vyřezaných.

„Počkejte, já vám ho pustím,“ šlápne ředitel na vypínač na podlaze a začnou se dít věci. Desítky dřevěných človíčků ožijí - dřevorubci pozvedají sekery, chlapci se houpají na houpačce, kozlové se trkají. Nechybějí ani takové výjevy, jako je selka, která pumpuje vodu do klobouku malému chlapci, jenž vzápětí poodstoupí a napije se z něj.

Betlém obsahuje přesně 62 jednotlivých mechanik, které dohromady šlapou jako jeden stroj. „Cením si toho, že jsou rozpohybované původní technologií. Rozvody jsou mechanické, nenajdete v nich elektroniku. Všechno stojí na řemínkách, hřídelích, vačkách. Jediný rozdíl je v tom, že už netočíme klikou, ale máme na to elektromotor,“ popisuje Hynek Stříteský.

O Svitavách se v minulosti hovořilo jako 0 betlémářském městě, které se v tomto ohledu bohatě rozvíjelo od začátku 19. století až do 2. světové války. Zásluhu na tom mělo především zdejší převažující německé obyvatelstvo.

„Uvádí se, že před válkou tu bylo asi 400 betlémů, z toho přibližně čtyřicet mechanických. Něco si při poválečném odsunu odvezli s sebou, něco bylo zničeno, něco se dochovalo na faře, přesné počty ale nevíme,“ přiznává ředitel muzea. Předpokládá se, že současné dílo bylo po válce sestaveno z pěti dochovaných mechanických betlémů. Od té doby však jen chátralo, po čase se přesunulo do Pardubic, odkud se ho muzeu podařilo získat až v roce 2012.

Při nedávno skončené renovaci se muselo sáhnout na každou z 665 figurek a budov a obnovou prošla i mechanika. Travnatý podklad, ve skutečnosti usušený mech, je také nový, stejně tak všechny reliéfní prvky, jako jsou skály nebo schody.

Hynek Stříteský by chtěl bohatou tradici města připomenout plánovaným muzeem mechanických betlémů, v němž ten zrenovovaný bude hrát prim. Další kousky by si muzeum mohlo vypůjčit nebo zakoupit. Kromě toho mají už dnes ve sbírce další zajímavé, byť statické betlémy. Skleněný, keramický, cínový, dokonce i z kukuřičného šustí nebo z těstovinových kolínek.

„Jak se k jejich výrobě lidé staví, to vypovídá i o společnosti,“ míní ředitel. „Od duchovního rozměru až k lidové tvořivosti.“

Pokud bychom hledali ten skutečně největší lidový mechanický betlém, musíme na jih Čech do Jindřichova Hradce. Tamní muzeum Jindřichohradecka je domovem takzvaných Krýzových jesliček, betlému, jejž takřka celý život budoval zdejší punčochářský mistr Tomáš Krýza (1838-1918). Je vytvořen ze směsi mouky, pilin, sádry a klihu, skály jsou z papíru a doplněn je různými přírodninami. Obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, 133 z nich se pohybuje.

Na délku měří sedmnáct metrů, po dvou metrech má na výšku i šířku. Jeho unikátnost i ve světovém měřítku potvrzuje zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

Nepohyblivý, ale jen o něco menší je venkovní betlém v Kryštofově Údolí na Liberecku, jenž upoutá více než dvoumetrovými postavami. Z dřevěných desek je v roce 1999 vytvořil malíř Josef Jíra. Každoročně po celý advent až do Tří králů je k vidění v srdci obce, která byla prohlášena vesnickou památkovou zónou. Tradici řemesla připomíná také expozice v patře místního hostince.

Žádná sbírka však nemůže konkurovat množství, které nashromáždilo muzeum betlémů v Třebechovicích pod Orebem na Královéhradecku. Exponáty na výstavy tu mohou vybírat ze sbírky přibližně 550 betlémů různého stáří, velikosti i materiálů.

„Máme tu vánoční výstavu a pak také jednu stálou, dlouhodobější, kterou obměňujeme vždy jednou za rok a jež trvá od listopadu do listopadu,“ říká vedoucí muzea Petra Jahnová. Jak podotýká, mají tu vystavené i stálice, které neuklízejí do sbírek nikdy. Patří k nim třeba dílo sklářů z Železného Brodu.

V 50. a 60. letech minulého století vytvořili celkem tři skleněné betlémy, zbylé dva putovaly jako dary do zahraničí. Jeden papeži Piu XII., další do rukou starosty Montrealu, kde se v roce 1967 konala světová výstava Expo.

Další stálicí je mechanický betlém z Hostinného, jejž před necelými sto lety vytvořil švec Vincenc Nitner.

„V něm je zastoupen běžný život, proto tam najdete i docela legrační scény. Zubař trhá zub, chlapi v hospodě hrají karty, paní řeší sousedské spory a vystrkuje z okna holý zadek,“ popisuje Petra Jahnová.

Klenotem sbírky, jemuž je po zásluze věnován celý sál a přilehlé prostory, je však celodřevěný Proboštův betlém, v roce 1999 prohlášený národní kulturní památkou. Nese jméno zdejšího rolníka a lidového řezbáře Josefa Probošta (1849-1926), jemuž s výrobou pomáhali další dva jmenovci - řezbář Josef Kapucián a autor důmyslné mechaniky Josef Friml. Na díle pracovali přes dvacet let.

„Když se Probošt vrátil v roce 1882 z vojny, oženil se a s manželkou měli chlapečka Josífka, který asi po osmi měsících zemřel. Traduje se, že chtěl zarmoucenou manželku na Vánoce potěšit, proto jí vyřezal jesličky. Právě tehdy asi dostal nápad na mechanický betlém,“ přibližuje vedoucí muzea.

Návštěvníci se s dílem, které vyniká svou propracovaností, seznámí v přítmí sálu při krátkém, ale působivém programu za přispění nahraného komentáře, hudby a světla. Poté mohou betlém obejít a očima prozkoumat jeho mechanické soustrojí i téměř 400 figurek a domečků.

Betlém je pomyslně rozdělen na část věnovanou životu prostých lidí a na tu, která zobrazuje světskou moc. Tím vším prostupují výjevy z Ježíšova života.

Vedoucí třebechovického muzea Petra Jahnová je dcerou Kamila Andrese, muže mnoha nadání a především jediného certifikovaného restaurátora mechanických betlémů v Česku. Přestože už měl s pohyblivými jesličkami bohaté zkušenosti, úřední posvěcení pro svou činnost si dodělával v řezbářském kurzu až po padesátce. Byla to nezbytnost, aby se mohl toho času podílet na obnově Proboštova betlému jakožto národní kulturní památky.

„Jako kluk jsem vyrůstal vedle místa, kde vznikl, a s Proboštovou dcerou, tehdy už starou paní, jsem chodil do kostela nebo prát prádlo k řece, takže jsem toho byl odmala plný,“ vzpomíná.

Vystřídal řadu profesí, do muzea později nastoupil jako fotograf-dokumentarista a časem se dostal i k údržbě Proboštova betlému. „Jak na něj jednou sáhnete, jste ztracený,“ říká Andres.

Při návštěvě jeho dílny se zastavíme také u zachovalého zeleného wartburgu, který parkuje před domem, což s tématem zdánlivě nesouvisí.

„Jezdím s ním každou sobotu - do kovošrotu,“ povídá sedmašedesátiletý restaurátor vesele. Teprve z dalšího vyprávění vyplyne, že do sběru věci neodváží, nýbrž si je odtamtud přiváží. „No bez toho bychom ten svitavský betlém neudělali!“ prohlašuje.

Připomíná tak svou nedávno skončenou práci a dává najevo, že vše dělá postaru - opravy i zhotovování chybějících dílů. V kovovém odpadu často nachází doslova poklady, ať už to jsou různá ozubená kolečka, osičky nebo šrouby. Téměř vše si ale dokáže dodělat sám. „Viděli jste někoho, kdo by si sám vyráběl ozubená dřevěná kola?“ pokládá řečnickou otázku.

Sám sebe označuje za přírodního člověka, raději než autem jezdí na kole, a nejlépe do lesa. „Sbírám si tam ze stromů pryskyřice a sám si je rozpouštím. Lidi dřív neměli na drahé barvy. Chodili do lesa, sbírali pryskyřice a rozpouštěli je v lihu. Všechno, co vidíte kolem, je s ní natřeno,“ rozhlédne se ve své dílně. „Všechno musí být restaurované postaru, a ne že tam ,namydlí‘ akrylátová lepidla a kdoví co.“

Nesouhlas s ostatními pracovníky, kteří s ním dávali Proboštův betlém při náročné renovaci do kupy, jej nakonec z třebechovického muzea odvedl. Na volné noze je ale Kamil Andres spokojený. Celkem se za svůj život podílel na obnově nejméně dvaceti betlémů, několik dalších sám vyrobil, a to včetně řezbářské práce. „Všem říkám, že to chce čas. Na každý si beru tak tři roky.“

K Vánocům patří i perník, proto nepřekvapí, že jedlé betlémy jsou nejčastěji vyrobeny právě z něj. Už padesát let trvá tato tradice v kostele sv. Matěje v pražských Dejvicích a váže se k římskokatolickému knězi a správci farnosti Janu Machačovi (1915-2009).

„Psal se rok 1972, naše republika se nacházela v období nástupu tvrdé normalizace a křesťanské tradice, včetně té vánoční, byly přinejmenším opomíjeny, někdy potlačovány,“ uvádí se na webu farnosti.

„V malém kostelíčku svatého Matěje začíná svou kněžskou činnost aktivní páter Machač, který zaopatřuje maminku akademické malířky Helenky Horálkové. Ta mu z vděčnosti přináší o vánočních svátcích pár napečených nádherných perníkových figurek, prý ať je rozdá ministrantům po mši svaté. Jenže otci Machačovi se tak zalíbily, že místo ministrantům je dal vystavit v kostele, což mělo takový úspěch, že další roky se tento nenápadný dárek rozrostl do úchvatných rozměrů.“

Daniel Zítka, jenž na paní Horálkovou navázal, peče v současnosti každý rok kolem 250 perníčků. O svátcích se na nezvyklé jedlé dílo tvoří před kostelem dlouhé fronty. Nejhezčí figurky se po Vánocích konzervují na příští rok, k jídlu však prý kvůli dlouhému stání ve vlhkém kostele moc nejsou…

Méně trvanlivé, ale mezi betlémy stále ještě docela běžné bývaly výtvory z chlebového těsta či chlebových kůrek. A co na chleba? Nejlepší je vypravit se do Máslovic poblíž Kralup nad Vltavou. Název obce nesouvisí s mléčným výrobkem, spíše s jakýmsi panem Máslem, jenž se tu kdysi usadil, přesto tu v 90. letech minulého století vzniklo Malé máslovické muzeum másla.

A tato potravina slouží zároveň jako surovina pro každoroční výrobu betlému. Tvarují jej od roku 2000, v posledních letech při skupinovém tvoření pro širokou veřejnost.

„Letos jsme spotřebovali dvacet kilo, vzniklo kolem šedesáti figurek, ale další ještě přibudou,“ hlásila na konci listopadu Vladimíra Sýkorová, starostka a zároveň ředitelka muzea.

„Manželé Švarcovi, místní obyvatelé, dodělávají ještě další postavy včetně těch hlavních, protože v dílně vzniknou figurky různé úrovně podle toho, jak se komu co povede. Konečný počet bude kolem osmdesáti.“

Vzhledem k rostoucí ceně másla by letošní betlém vyšel za normálních okolností na více než 5500 korun, ovšem ředitelka uvádí, že surovinu věnovala muzeu jako sponzorský dar jedna potravinářská firma.

Máslo tvořením měkne, takže figurky a domečky nejdřív putují do lednice nebo do mrazáku. Pak se přesunou do stálé expozice, kde kupodivu vydrží až do konce ledna. „Netopí se v ní a stačí to,“ tvrdí Vladimíra Sýkorová. Prochladnout byste ale podle jejího názoru při návštěvě neměli.

„Jen si zkrátka nesundáte kabáty. Místnost není velká, muzeum je malé, koneckonců máme to i v názvu,“ připomíná. K likvidaci tak betlém nakonec odsoudí až plíseň, která na něm v průběhu ledna začne vyskakovat.

V Lošticích na Šumpersku, které prosluly výrobou syrečků, by se surovina pro výrobu betlému hledala snadno, ovšem zdejší jesličky jsou výjimečné něčím jiným. Řezbář Jaroslav Beneš je sice už od roku 1994 tvoří klasicky ze dřeva, raritou však je, že několik desítek z více než 300 figurek připomíná osobnosti pocházející z Moravy nebo spjaté s městem a okolím.

Vedle malíře Alfonse Muchy či zápasníka Gustava Frištenského tu můžete objevit i zločince Kajínka prchajícího z nedaleké mírovské věznice. Houslový klíč v rukou figurky Leoše Janáčka byl dokonce zhotoven z jabloně, kterou sám skladatel zasadil.

Se skutečnými předobrazy pracuje i českobudějovický modelář Jan Tlášek, jenž tvoří betlémy osobností z okolí lipenské přehrady. Loni si troufl na zříceninu Vítkova hrádku a svou figurku získali třeba provozovatelé zdejších kempů nebo náčelník vodních záchranářů.

Letos je ústřední stavbou kostel sv. Bartoloměje ve Frymburku a ze známých osobností vyčnívá třeba lyžařka Kateřina Neumannová. Obvykle pracuje s papírem, různými textiliemi, ale i s tím, co si přinese z lesa - s větvičkami, mechem, žaludy.

Na výrobu přece jen jednodušší je betlém, který můžete vidět v kostele sv. Jakuba Staršího v pražských Petrovicích. Tvoří jej fotografie pravidelných návštěvníků kostela a významných budov v okolí. Místní farníci, jichž se na velkou desku vešlo už přes 600, obklopují jesličky s právě narozeným Ježíškem. Bez něj by to ostatně nebyl ten pravý vánoční betlém, ať už by byl vyroben z čehokoli.