Článek
NA VODĚ
Hlavně se nevyklopit
„Nedovedu si představit, že bych na Štědrý den seděl doma,“ říká jedenapadesátiletý Boris. „Ten den mám spojený s něčím jiným, než je sledování televize a pojídání cukroví.“ Pro Borise je Štědrý den časem, kdy vynese z garáže svou loď a spustí ji na vodu. Sváteční den tak tráví už osmým rokem. Občas si sice musí prosekat cestu ledem, ale na svůj zvyk jezdit vánoční vodu nedá dopustit.
Vánoce chceme trávit tam, kde to máme nejraději, tvrdí vodáci Boris (vpravo) a Jirka s přítelkyní. Pro své vánoční výlety na vodu si vybírají většinou místa na Sázavě, která dobře znají.
„Neumíte si představit, jaká je to krása. Jezdíme obvykle některý úsek Sázavy nebo Litavky. V sezóně jsou tyhle oblasti plné chatařů, všude je spousta lidí. Na Štědrý den jsou chaty opuštěné, všude je ticho a klid,“ rozplývá se Boris, který se živí jako zámečník. Začal chodit do vodáckého oddílu, když mu bylo dvanáct. Miloval Rychlé šípy a brzy přišel na to, že právě na vodě se dá zažít to pravé dobrodružství.
Na Štědrý den je na vodě klid, říká Boris, který i v zimě sedá do kanoe s krátkými rukávy.
„Nebylo to jako na pionýrském táboře, kde se uměle vymýšlela činnost, aby se městské děti zabavily. Na vodě nebyla nouze o nečekané situace, byli jsme odkázáni sami na sebe a museli jsme si umět poradit za všech okolností,“ vysvětluje, proč propadl kouzlu sjíždění řek. Dlouhá léta býval vedoucím vodáckého oddílu a dodnes na vodu jezdí často a rád.
Dárky do lodě a řízky s sebou
„Dokud byly děti malé, nepřicházelo v úvahu, abychom na Štědrý den nebyli doma a večer u stromečku. Dnes však jsou děti dospělé, mají už svoje rodiny a já si s nimi vánoční nadělování dárků užiju pětadvacátého,“ vysvětluje Boris. „Dříve jsme vodu jezdili taky i v zimě, ale nechávali jsme to spíš na silvestra. Na Štědrý den jsme to začali provádět asi před osmi lety.“
Led ani sníh nejsou překážkou a stromeček na břehu řeky je pro vodáky ta pravá romantika.
Jezdí jich každoročně kolem deseti a nejsou to jen muži. Občas se přidá i některá manželka vodáckých nadšenců. Na cestu se vybaví řízky a do termosky navaří čaj s rumem. „Ten je potřeba, i když nám v neoprenových oblecích zima moc není. Jsme samí zkušení vodáci, takže se nám nestává, že bychom se vyklopili.“
Za těch osm let se jejich vodácká vánoční tradice vypracovala takřka k dokonalosti. „Nemáme sice kapra se salátem, ale už pár let jede vždy někdo z nás kus cesty autem napřed a v cíli přichystá ozdobený stromeček. Když se blížíme, zapálí prskavky. Je to nepopsatelně krásné, když doplujeme ztichlou krajinou k rozzářenému stromku a pod širou oblohou si vyměníme dárky.
Vodácký vánoční stromeček
Vánoce jsem měl vždycky rád, ale od té doby, co je trávím v prostředí, které mám nejraději, s kamarády, které znám od dětství, je opravdu zbožňuju,“ uzavírá Boris, jenž tvrdí, že podzimní zamykání řeky je sice jeden z vodáckých zvyků, ale že se nic nemá brát dogmaticky.
POD ZEMÍ
Vánoční prasátko ve větrací šachtě
Jiná parta nadšenců zase o Vánocích zalézá pod zem. „Je to výhodné, v podzemí je celoročně deset stupňů, takže když venku mrzne, až praští, my jsme celkem v teple,“ říká padesátiletý Martin, který je členem Montánní společnosti. Ta vlastní asi dvacet kilometrů západně od Prahy starý důl, ve kterém buduje muzeum hornické činnosti.
Martin je montanista a v podzemí tráví každou volnou chvíli. Tak proč ne Štědrý den?
„Trávili jsme tady každou volnou chvíli, to je pravda,“ připouští Martin, „ale že v podzemí budeme trávit i Vánoce, nás napadlo teprve nedávno, asi před čtyřmi lety. Ne že bychom byli přímo asociálové, ale je pravda, že tenhle náročný koníček jde s rodinným životem skloubit jen těžko. Málokterá manželka bere fakt, že se její muž o víkendech zavrtává pod zem, s humorem. A tak je dnes většina z nás rozvedených nebo svobodných,“ směje se Martin, který je sice sochař, ale nyní se živí obchodem s nemovitostmi.
Protože se vždy tak trochu stranili lidí, rozhodli se montanisté svoji zálibu v podzemí dotáhnout do důsledků. „Už když jsme se před dvaceti lety seznámili na schůzi jeskyňářů, bylo nám jasné, že jsme každý svým způsobem samorost. A tak asi před pěti lety přišel někdo z nás s nápadem, že se na Vánoce sejdeme tam, kde to máme nejraději. Pod zemí.“
Ženy, manželky a přítelkyně sice v podzemí na Štědrý den nenajdete, milovníci dolů se tu ale zato scházejí s přáteli z různých spolků podobného zaměření, jako je například Společnost Barbora ze Solvayových lomů. Pokaždé v jiném podzemním prostoru. „Tam to pro nás má větší kouzlo než se nechat v obývacím pokoji zalévat svitem televizní obrazovky - a vůbec se snažíme co nejvíce se vzdálit představě Vánoc s dědou Mrázem, se soby a Santa Clausem,“ tvrdí.
Nedílnou součástí Vánoc v podzemí jsou i divadelní scénky. Tahle paroduje Dědu Mráze.
„Jednou jsem se dokonce převlékl za dědu Mráze a v tomto kostýmu jsem předvedl parodickou scénku, v jejímž závěru jsem demonstrativně spálil umělý plnovous, abych tak plivl do tváře pokřivenému konzumnímu charakteru Vánoc dnešní doby,“ líčí s úsměvnou nadsázkou Martin.
Nezdobí sice stromeček, ale každý rok připravují nějaký zábavný program. „Jednou jsme si zkoušeli na Štědrý den udělat v podzemí ohňostroj, ale ukázalo se to jako špatný nápad. Všude bylo tolik dýmu, že jsme neviděli ani vlastní boty.“ Naopak velký úspěch sklidil důlní vodotrysk, který si sestrojili za pomoci silných čerpadel, nebo štědrovečerní opékání prasete ve větrací šachtě.
Jedna z vánočních atrakcí v bývalém dole na Karlštejnsku: improvizovaný vodotrysk.
„Pod zemí je nám dobře. Nevím, jestli je to tím, že pod zem se vždy umisťovaly temné síly pekla nebo podsvětí, ale každopádně Vánoce v dole mají pro nás své kouzlo a tu pravou romantiku.“
