Starodávné vánoční zvyky: třesolka, marroni a sučuk

Nejdřív si příchod svátků pokaždé uvědomily pražské domovnice. Od svaté Kateřiny (25. listopadu) se totiž na Uhelném trhu začaly prodávat figurky Mikulášů a čertů a právě z mňoukavých, toulavých černých micinek se mohla snadno stát kožešina na výrobu čertíků. Krátce a jednoduše - s první ztracenou kočkou si každý Pražan řekl: „Á, vánoční trhy už budou za pár dní!“

Ve druhé polovině 18. a v první půli století devatenáctého se v Praze konaly současně tři významné vánoční trhy. Jeden byl na Malostranském, druhý na Senovážném náměstí a ten největší a nejznámější byl Mikulášský trh na Staroměstském náměstí (podle současných názvů, v dřívějších dobách měla totiž tato místa různá pojmenování). Přenesme se v čase a představme si, jak vypadal vánoční trh zhruba před sto sedmdesáti lety.

Co bychom mohli vidět zajímavého v oné době na pultech stánků rozesetých po Staroměstském náměstí? Kromě běžných potravin tam nesměly chybět hlavně pamlsky: různě zdobený perník, turecký med, marcipán a sučuk, což byla orientální cukrovinka ze směsi cukru a škrobu.

Našli bychom tam dokonce i jižní ovoce - hlavně fíky, citróny a pomeranče. Staropražskou specialitou byly figurky čertů a kominíčků vyrobené ze sušených švestek a křížal. Čertíci měli v ruce metličky z pozlacených dřívek a rohy z marcipánu, kominíčci zase papírový žebřík. Aby byl papír pevnější, byl vyztužený škrobem. Hodně se nabízela i třesolka - jablko, do něhož bylo místo stopky zaražené stéblo slámy. Vršek stébla se rozřízl, rozdělil na vlákna a na konci každého z nich se pohupovaly mandle a rozinky.

Před Vánocemi se prodávaly i hračky - hlavně dřevěné šavle, patrontašky z černého lesklého papíru, koníčci ze dřeva, cínoví vojáčci. Velmi úspěšným obchodním artiklem byly krásně malované a vybarvené figurky k betlémům. Ti chudší si mohli zakoupit postavičky z „chlebového těsta“, jedna byla za pět až deset krejcarů.

Jak se vytvářely? Do těsta z žitné mouky se přidal klíh a piliny a to vše se nalilo do keramické formy a upeklo v peci. Zámožnější zákazníci si mohli dovolit vyřezávané dřevěné nebo keramické figurky, u nichž nehrozilo, že je do dvou let sežerou mouční červi.

Na trhu v centru Prahy však vedle stánků se zbožím a potravinami byla i spousta dalších atrakcí. Děti si nikdy nenechaly ujít loutkové divadlo v jednom ze tří stanů. Někde se hrál kus O hvězdě betlémské a třech králích, jinde zase strašlivá historie o doktoru Faustovi, kterého si odnesl pekelník. V dalším stanu jste za poměrně vysoký poplatek padesáti krejcarů mohli uzřít „opravdovou“ mořskou pannu. Tajemné přítmí potom možná několika důvěřivcům pomohlo uvěřit, že nešlo o sešitou horní polovinu vycpané opičky a ocas velkého kapra šupináče.

Nicméně v polovině 19. století prý kdosi přivezl před Vánocemi na Staroměstské náměstí živého tuleně, kterého pak veřejně ukazoval. Mnozí Pražané byli zvědaví, jak sebou nebohé zvíře hází ve velké kádi s vodou. O téhle atrakci se tehdy prý hovořilo až do Velikonoc. Další stan si oblíbily hlavně ženy a dívky - sídlila tam totiž jasnovidka neomylně věštící blízkou i vzdálenější budoucnost svých klientek.

Na rohu náměstí postával Ital, hubený muž s vlajícími vlasy, který se hřál u vozíku s malými kamínky a vykřikoval: „Marroni, marroni arrostiti!“ (Kaštany, pečené kaštany!) Jeden velký kornout horkých jedlých kaštanů byl za dva krejcary. Po Italově smrti, někdy ve druhé polovině 19. století, se tohoto prodeje předvánoční pochoutky ujali už sami Pražané, nicméně pokřik „Marroni!“ po hezkých pár let ještě zachovali.

Slavnostní nálada nepanovala jenom na tržištích. Prodavači v běžných kamenných obchůdcích s potravinami téměř po celý prosinec obdarovávali své stálé zákaznice vánočními dárky. K většímu nákupu vždy s úsměvem přidali tabulku čokolády, láhev punče nebo i kmínky.

Tento starý zvyk odumřel někdy kolem roku 1870, stejně jako zmizel sympatický obyčej, že Fišerova vinárna na Uhelném trhu nabízela 1. ledna štamgastům víno zdarma. Stálí zákazníci tam na Nový rok platili jen za jídlo.

V Praze pravidelní návštěvníci dostávali den před Štědrým dnem ve své oblíbené hospodě, při níž často byl i vlastní pivovar, mladinku, teplé pivo. Mladinka byla totiž výborná pro přípravu kapra načerno. Nicméně pít mladinku se nedoporučovalo. Když kluk, kterého si táta pro tento mok poslal, trochu tekutiny zvědavě ochutnal, měl potom co dělat, aby to bez krajně nepříjemné nehody stihl domů.

Ale dost už bylo Prahy. Zavzpomínejme, jaké zvyky panovaly na vesnicích. Ve výhledu lidem nebránila zástavba domů, a proto 24. prosince zasedali ke slavnostní večeři v okamžiku, kdy uviděli, že se na obloze objevila první hvězda. Byl to signál, že skončil půst. Kdo ho dodržel a ten den nic nejedl, mohl vidět zlaté telátko, které pluje po stmívajícím se nebi, nebo zlaté prasátko, jak chodí pod okny domku či po zahradě.

Po setmění bývávalo zvykem zapálit svíčku a na chvíli otevřít okno - tím jste dovnitř pozvali duše zemřelých ke štědrovečerní hostině. Hospodáři věřili, že tato přízeň prokázaná předkům, kteří už nemohou slavit s rodinou Štědrý večer, jim zajistí v budoucím roce bohatou úrodu, plný stůl, rodinný klid a dobrou práci.

Těsně před sváteční večeří se obvykle dávala na zápraží miska s vodou. Pokud voda do rána zmrzla a mráz misku ještě roztrhal, znamenalo to, že se příštího roku ztratí voda ze studně.

Samotný stůl se obvykle obepínal provazem. To mělo symbolicky zajistit nejen soudržnost celé rodiny v průběhu budoucích dvanácti měsíců, ale mělo to rovněž ochránit dům před zloději. Prostíral se také sudý počet talířů. Podle pověry totiž těsně před štědrovečerní večeří obhlíží smrtka stoly a tam, kde vidí lichý počet prostřených míst, by se mohla pro někoho v následujícím roce vrátit. A zejména - nikdy nikdo nedovolil, aby bylo prostřeno pro třináct osob. Třináctý byl přece Jidáš na osudné poslední večeři Páně!

Naši předci také dělali to, že zbylými drobky od štědrovečerních pokrmů „krmili“ studnu. Naházeli do ní trochu všeho, co na stole zbylo. Účel? Aby studna v budoucím roce nevyschla. Drobky se pohazovaly i na zahradě ke kmenům stromů, to aby sad vzkvétal a žádné plody nepomrzly, nebo je nenapadli škůdci.

Když se všichni najedli - význam zvyků se výrazně přesunul k neprovdaným dívkám. Když vdavekchtivá Baruška či Maruška chtěla zjistit, kdy konečně stane před oltářem, vzala si doma hůl, šla na zahradu, zastavila se pod hrušní a házela ji do koruny stromu tolikrát, dokud se hůl ve větvích nezachytila. Povídalo se, že na kolikátý pokus zůstane o Štědrém večeru hůlka ve větvích, za tolik let se dívenka šťastně provdá.

Na Boží hod vánoční (25. prosince) se nikde nepracovalo, všichni měli zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se tento den nemetly, postele se nestlaly, nikdo nesměl prát ani uklízet. Nechodilo se ani po návštěvách.

O božíhodové mši, někdy také nazývané „hrubá“, bývalo v kostele plno, a to zejména ve vinařských oblastech na jihu Moravy, kde se věřilo, že ozáří-li paprsek slunce během této mše tvář pana faráře nebo tvář sošky Panny Marie, předznamenává to hojnou úrodu vynikajícího vína.