Renata Fučíková maluje české Vánoce na porcelán pro celý svět

Pro Rosenthal snad třicet let dělal návrhy vánočního porcelánu pan Ole Winter z Dánska. A tak hledali výtvarníka, který se na jeho projev trošičku napojí, ale přitom si to začne dělat sám, po svém.

Nicméně, aniž by mi ukázali jeho věci, rovnou mi řekli „zkuste udělat něco na Vánoce“ a poslali mi jeden tvar nádobí. Mně tehdy napadlo udělat nějaký sport, nějaký pohyb, protože postavy, když jsou v pohybu, tak jsou dynamické a vypadá to pak na plochách porcelánu velmi příjemně. Jim se ten nápad hrozně líbil. Možná proto jsem uspěla.

Ta práce je poměrně náročná, pro mě je to hlavně radost, ale je to běh na dlouhou trať. Porcelán kupují zástupci různých firem z celého světa, a tak ho potřebují vidět s velkým předstihem. To znamená už v únoru, na veletrhu ve Frankfurtu.

Aby ho zase jejich klienti měli včas, třeba v listopadu, nebo už v říjnu v obchodech. A na to, aby celá kolekce byla pro Frankfurt hotová, musí být připravená v létě před ním. Návrhy tedy dělám s dvouletým předstihem.

Zpočátku to nebylo jednoduché. Byly chvilky, kdy jsem seděla v červnu na dvorku na chalupě, nade mnou trylkovali ptáci, bylo třicet stupňů, a já vymýšlela a kreslila vánoční výjevy. Ale teď jsme už našli rozumný rytmus, protože už nejsou tak nervózní, jak to dopadne a jestli bude kolekce úspěšná.

Takže jsme se domluvili, že na přípravu celé kolekce si beru listopad, prosinec, leden a dělá se mi to úplně nejlíp.

Napojit se na tradice pro mě není zase tak těžké, protože za prvé to mám ráda, moje babička sbírala lidové kroje a moje maminka vedle velkých realizací keramického designu dělala občas i drobné vánoční betlémy.

Babička Marie Kroupová byla malířka, maminka Alena Kroupová byla sochařka. Tyto dvě ženy mně vštípily lásku k tradicím. A za druhé to byl velmi významný člověk, můj učitel hudby, u nějž jsem se učila hrát na dudy, pan Josef Krček, který mě učil od mých devíti do čtrnácti let hudební nauku.

V lidové škole umění jsme pak dělali vánoční koncerty a zpívali jsme koledy v 70. letech, kdy to bylo zakázané. Zpívali jsme dokonce „Narodil se Kristus Pán“, za což měli učitelé v hudebce následně velké potíže.

Loni byla velmi úspěšná ta první, se sportovními motivy, jmenovala se Zimní radosti. Byla to taková retro připomínka radovánek na sněhu a na ledě. Byla tam vyobrazení dětí, třeba naší generace ze 60. a 70. let., třeba i dětí z 19. století.

Letošní kolekce, která je ve středoevropsko-andersenovském duchu, se jmenuje Vánoční trh. To jsou trhy, jaké si představujeme ze starých příběhů a pohádek - pánové v cylindrech, v beranicích, maminky v šátcích, v kožešinových kloboučcích a mezi nimi děti, které ukazují na vánoční stánky a žadoní, že chtějí něco koupit. Na všechno se sype sníh, svítí lucerny, svítí okna.

Na příští rok, to už je skoro hotové, je kolekce, která se jmenuje Vánoční pečení. Ta se odehrává částečně v interiérech, převažuje v ní hodně oranžové barvy, která je barvou tepla, ohně. Maminky pečou vánoční cukroví, děti jim něco berou a lezou jim po hlavě a zapojila jsem i tatínky, kteří si s dětmi hrají a různě je zabavují.

Hodně jsem kreslila i babičky a dědečky v rolích vypravěčů. Jsou tam i různé venkovní výjevy, kdy někdo to, co napekl, přenáší z domu do domu a jde někoho obdarovat.

Snad ano. Letos začínám kreslit kolekci na přespříští rok. Chystám se zpracovat téma Vánoční obdarovávání. Nemyslím tím ale nějaké tupé rozbalování krabic pod stromkem a vytahování lyží a elektroniky.

Bude to zase ten ideální obraz Vánoc, který nosíme v srdci a ke kterému se chceme přiblížit. To jest to obdarovávání drobnostmi, které si lidé dávají u vánočního stolu, obdarovávání domácích zvířat, dobytka, obdarovávání lesní zvěře a pak koledování dětí, které obcházejí už po tisíciletí domácnosti a vinšují dobrý rok. Takže se tam objeví české nebo i středoevropské tradice.

Poslední, co mám zatím v plánu, co mi neodmítli, by měla být pátá kolekce, která celý tenhle první cyklus uzavře. To by měla být Tichá noc. To mají Němci rádi, ale my také. Chci vystihnout ten klid po Štědrém večeru, název kolekce by měl znít Vánoční klid nebo Vánoční rozjímání.

Bude to takové to ztišení a vánoční noční příroda, kdy všechno spí a kdy se všude rozhostí svatý klid.

To jsem si vymyslela já a přestože k tomu byli Němci zpočátku nedůvěřiví, přistoupili na můj návrh vyhnout se klasickému vánočnímu klišé a použít kombinaci červená-modrá-bílá, což jsou i naše národní barvy. Nakonec to mělo obrovský úspěch.

Sama jsem měla opravdu krásné ohlasy od lidí z celého světa, protože pro ně to byla změna, že tam najednou není Santa Claus a že to není jenom zelená a červená, že ty ilustrace mají jiný příběh i jinou barevnost.

Češi tam pak hlavně viděli naše Vánoce, tak jak je znají. Loni pak měli v českých obchodech Potten & Pannen – Staněk už uprostřed adventu všechno zboží úplně vyprodané a museli ho rychle doplňovat. Lidé si uvědomili, že by něco takového chtěli mít na stole. To byla veliká radost.

A pak mi přátelé právě z Německa posílali fotografie obchodů, kde měli můj porcelán, takže třeba v Drážďanech v Kaufhofu měli české Vánoce.

Úplně normálně. Letos jsme poprvé měli takový nápad, že bychom na Vánoce někam odjeli, ale zase jsme to zrušili. My si nedokážeme představit Vánoce nikde jinde, než doma. První tři dny svátků se navštěvujeme s příbuznými, máme doma babičku a jsme všichni u stolu a jdeme někam na výstavu.

Potom odjíždíme na chalupu, a když se to povede a je právě sníh, tak tam zažíváme to pravé kouzlo zimní přírody. Býváme tam i přes Silvestra do Nového roku.

S manželem, který je grafickým designérem, se vyžíváme ve zdobení stromečku. Máme veliký stromek obsypaný ozdobami a každý rok něco přikoupíme, nebo když někam přijedeme, tak si odtamtud nějakou ozdobu odvezeme. Převážně je to můj muž, který každým rokem kupuje tak čtyři pět nových kousků.

Máme jich už celou skříň. Tohle je opravdu naše veliká rodinná tradice. A pak samozřejmě klasické štědrovečerní jídlo, krémová rybí polévka a kapr, od toho neuhneme, a na Boží hod je krůta.