Popelka měla utajeného autora

Počátkem sedmdesátých let minulého století, kdy František Pavlíček psal scénář k této pohádce, nezažíval snadné období.

V roce 1970 musel z politických důvodů opustit křeslo uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech a dál mohl vykonávat jen dělnické profese. Chvíli byl skladníkem, topičem i domovníkem, ale ve skutečnosti byl hlavně plodným autorem.

Připomeňme, že v šedesátých letech napsal mj. scénář k filmu Horoucí srdce o Boženě Němcové či k Vláčilově Markétě Lazararove…

Mnoho let působil jako dramaturg Československého rozhlasu, nějakou dobu v televizi a od roku 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov.

V období pražského jara 1968 se velmi angažoval v komunistické straně za její proměnu, byl dokonce členem ústředního výboru a počítalo se s ním jako s potenciálním ministrem kultury. Příchodem okupačních vojsk se vše změnilo.

Jak vzpomínají Pavlíčkovi potomci, publicistka Michaela Vaňková a kameraman Roman Pavlíček, jejich tatínek měl několik literárních lásek. Jednou z největších byla Božena Němcová.

„Patřil k českým autorům, kteří se s nadsázkou považovali za její syny. Velmi ji obdivoval nejen jako spisovatelku, ale i jako krásnou a výjimečnou ženu. Nápad na Popelku jako volnou adaptaci pohádky Boženy Němcové nosil v hlavě snad dvacet let. Paradoxně jej realizoval, až když byl zakázaným autorem. Naštěstí ho tehdy svým jménem zaštítila Bohumila Zelenková.

Tátovou dobrou duší byla také Helena Šimáčková, která za jeho ředitelování ve Vinohradském divadle působila jako dramaturgyně a po jeho vyhazovu z divadla dala dobrovolně výpověď. Se scénářem Tří oříšků mu pomáhala, vymyslela například tři hádanky, které dávala Popelka princi:

"Tváře umouněné od popela, ale kominík to není.

"Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Klobouk z peří, luk a kamizola, ale myslivec to není.

Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane.“

„Táta se narodil v roce 1923 v Lukově u Zlína v rodině zedníka, který ale měl silný vztah k půdě. Proto držel při chalupě malé hospodářství – kousek pronajatého pole, krávu, kozu, prase, slepice a králíky. Myslel si, že starost o půdu po něm převezme jeho jediný syn, ale ten chalupnickou robotu z duše nenáviděl. Měl štěstí, že ho v obecné škole začal vyučovat osvícený učitel Rudolf Matouš, který ho podporoval v lásce k literatuře a nakonec přemluvil rodiče, aby syna pustili na reálné gymnázium do Holešova,“ vzpomíná Michaela Vaňková.

Těsně po válce František Pavlíček definitivně opustil rodný grunt, když se vydal do Prahy studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor slovanská literatura a estetika. „Lásku k půdě a k přírodě v sobě nakonec ale stejně našel. Pořídil si chalupu v Bezmíři a jak mohl, vysazoval stromy a staral se o zahradu,“ dodává dcera.

Když se Františku Pavlíčkovi narodily děti, nezbylo mu než jim vyprávět pohádky. Ne ovšem z knížek. Pohádky si vymýšlel. V padesátých letech je začal psát i pro rozhlas.

„Vzpomínám, jak jsem si v neděli po obědě stoupla na židličku, abych dosáhla na rádio po drátě, a poslouchala jsem pohádku. Tátův styl jsem poznala, byl košatý, téměř barokní vypravěč a dával si záležet na krásné češtině,“ vzpomíná Michaela. Řadu pohádek adaptoval také pro Divadlo Jiřího Wolkra.

Počátkem sedmdesátých let už František Pavlíček se svou původní rodinou nežil, a tak Michaela ani Roman nebyli u toho, když začal psát adaptaci Babičky, kterou v roce 1971 natočil jako dvoudílný film Antonín Moskalyk. „Zato víme, že táta osobně objevil Libušku Šafránkovou. Role Barunky v Babičce byla její první a nezapomenutelná.“

František Pavlíček potřeboval pro svou inspiraci lásku. Tou zřejmě životní se stala jeho druhá manželka Alena Břízová, dramaturgyně Čs. rozhlasu.

Během manželství s ní napsal Babičku, Prince Bajaju i Tři oříšky pro Popelku.

Ač byla o dvacet let mladší než on, zemřela v roce 1987 na rakovinu. Potřetí se oženil s Aleninou kamarádkou a také rozhlasovou dramaturgyní Evou Košlerovou. Právě její jméno figuruje u autorství řady Pavlíčkových filmových, rozhlasových i televizních pohádek.

„Ačkoli působil jako veselý, velmi společenský extrovert, měl zároveň citlivou duši. Do světa pohádek utíkal před realitou. V roce 1977 byl signatářem Charty 77 a společenská situace ho samozřejmě trápila. Neustále se o ni zajímal a na to téma jsme vedli dlouhé debaty,“ říká Roman Pavlíček. Tatínka si paradoxně nejvíc užil tři roky před jeho smrtí (2004), když jako kameraman točil pohádku Královský slib, k níž jeho otec napsal scénář.

Vraťme se však ještě na chvíli k legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku. Původně se měla odehrávat v letní scenérii, ale na přání německého koproducenta se přepisovala pro zimní období.

Sníh jí nakonec opravdu dodal tu pravou romantiku a čistotu. Pohádku měla původně točit Věra Plívová Šimková, která chtěla, aby pohádka byla více moderní. Popelka dokonce měla jezdit na skútru.

Nakonec se režie ujal Václav Vorlíček. Krásné kostýmy Theodora Pištěka vznikaly právě pro původní „letní“ verzi, a tak v nich Libuška Šafránková a další protagonisté na sněhu pěkně vymrzli.

V té době byl nedostatek kvalitních materiálů, ale že je značná část krásných rób ušitá z krimplenu, divákovo oko nepozná. Kostýmy dnes opečovávají v barrandovském fundusu a patří do té nejcennější části, tzv. sbírky kulturního dědictví.

A ještě jedna kuriozita nakonec: pro Popelku byly vyrobeny tři druhy růžových střevíčků – dva pohodlné s nižším podpatkem a jeden elegantnější, který ztratila cestou z plesu.