O druhé adventní neděli jsou přípravy na Vánoce v plném proudu

Druhou adventní neděli nebo také Bronzovou neděli zapalujeme druhou fialovou svíčku, tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.

Je tak ideální čas pro uctění všech vztahů minulých, současných i směřujících do budoucna. Hospodyňky začínají péct vánoční cukroví. Podle tradic by mělo jít o devět či dvanáct druhů, k uctění každého měsíce v roce.

Historie pečení cukroví sahá až do 16. století, kdy jej pekli pohané, aby ochránili rodinu, zvířata, ale i dům před temnými silami. Vánoční cukroví totiž dle nich mělo tajemnou moc a vázalo se k němu mnoho rituálů, mýtů a pověr.

Například podle pověr je důležité dávat pozor jak při přípravě těsta, tak při samotném pečení. Když hospodyňka cukroví spálí, čeká ji vážná nemoc, naopak, když se jí podaří, znamená to v příštím roce hodně zdraví.

Nejčastěji mělo cukroví tvary zvířátek, jež symbolizovaly zvířata v chlévě, a pak kuliček, které symbolizovaly slunce. Cukroví bylo věšeno na ovocné stromy, aby v příštím roce plodily ovoce, dále pak na domy, aby se v nich drželo štěstí, a chlévy, aby zvířata prospívala. Zbylé cukroví se rozdalo mezi příbuzné.

Dříve se ale peklo cukroví úplně jinak. Ve většině případů bylo tvořeno ze sušeného ovoce a medu. Mouka i cukr byly příliš drahé, a tak se z nich pekly maximálně medové perníčky. Za vánoční cukroví byly ale považovány i vánočky.

V době adventu si lidé rádi zdobí svoje domovy jmelím, které má podle tradice přinášet štěstí a požehnání do domu, podle Keltů také plodnost. Políbení pod větvičkou jmelí má zajistit vzájemnou lásku až do příštích Vánoc. V zemích s keltskou tradicí se k adventní a vánoční výzdobě používá také cesmína a břečťan, které mají chránit domov před čarodějnicemi a zlými duchy.

Podle jedné z legend bylo kdysi jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu, zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, i jmelí žije zčásti z jiných stromů.

Věřilo se, že jmelí chrání před ohněm, a zavěšovalo se do domů, aby bránilo v přístupu čarodějnicím a zlým duchům. Podle Keltů také zajišťovalo plodnost, odtud plyne tradice líbání pod jmelím.

Ve středověku se jmelí používalo i v lidovém léčitelství. Dnes jeho účinků využívá i moderní medicína, a to k výrobě léčiv na aterosklerózu, protože obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév.

A kde jmelí roste? V korunách opadavých listnatých stromů, nejčastěji na topolech, lípách, akátu či na jabloních. Na každém stromě, na kterém cizopasí, přitom vypadá jinak. Z lípy bývá placaté, s drobnými listy. Nejhezčí keříky rostou na topolu, bývají to velké, výstavní, trojrozměrné koule.

Tento rostlinný parazit není na svém hostiteli úplně závislý. Fotosyntézou si vytváří živiny, potřebuje tedy pouze vodu a minerály. Jmelí je téměř nezničitelné, umírá až se svým hostitelem. Třeba na cedrech můžeme najít jmelí staré i čtrnáct století.

Semena jmelí rozšiřují ptáci trusem nebo vyvrhnutím z volete spolu s jinými nestrávenými látkami. Ze semene vyroste v květnu klíček, který má jedinou touhu. Musí uniknout slunci a schovat se do štěrbin kůry. Tam setrvá až do příštího roku, kdy z něj opadne obal. Klíček pak začne prorůstat kůrou do dřeva, ze kterého čerpá mízu.

Z pupenu vyrostou v druhém roce pouze dva listy, ve třetím roce pak z každého listu vyraší nová větévka se dvěma listy na koncích. Každý rok přibude lodyze jedno rozvětvení, proto můžeme na Vánoce velmi přesně odhadnout stáří rostliny, kterou máme doma. Květy se objevují ve čtvrtém roce.

Zeleného jmelí je v přírodě jen asi deset až patnáct procent. Málokterý strom totiž dokáže poskytnout tomuto parazitovi tolik mízy, aby si dokázal vyrobit dostatek zeleného chlorofylu. A tak je většina rostlin jmelí žlutozelená. Lidé si myslí, že to je stará rostlina, ale není tomu tak. Je to jeho přirozená barva.

Může se vám hodit na Zboží.cz: