Nuzné Vánoce v době války

Pokud o letošním adventu člověk nahlédl do novin nebo na zpravodajské portály, musel nabýt dojmu, že se neblíží Vánoce, ale malá apokalypsa. „Drahota drtí Čechy: Čtvrtina domácností zaplatí jen základní potraviny. Maso, nebo léky? Drahota dopadá na lidi. Energetická chudoba trápila už před inflací milion Čechů. Vánoce ve znamení inflace! Drahota bude dřít i střední třídu.“ To je jen malý výběr titulků z posledních týdnů.

Jsou důsledky ruské agrese srovnatelné s tím, co zažívali naši prarodiče a praprarodiče za světových válek? S výjimkou posledních měsíců druhé světové války se české země nestaly v první ani druhé světové válce dějištěm bojových operací. Válka se tedy většině obyvatel zpřítomňovala podobně jako ta dnešní na Ukrajině – ekonomickou krizí.

Zatímco v dnešní době nejsou k sehnání jen některé léky pro děti, za první světové války se nedalo sehnat téměř nic, a to včetně základních potravin jako chleba či brambor. Stát hned na počátku války zavedl na potraviny přídělový systém, poukázky ale nezaručovaly, že člověk dané zboží dostal.

Zvláště v pozdějších letech války bylo nutné i na chleba či mléko vystát mnohahodinové fronty. Podle historika Tomáše Jiránka ostatně teprve v této době získalo slovo „fronta“, předtím používané jen ve vojenství a architektuře, dnes běžný význam „zástup čekajících lidí“. Na černém trhu se pak potraviny prodávaly klidně i za desetinásobek předválečné ceny.

Kritická situace byla zejména ve městech, která pro své chudé i střední vrstvy zřizovala kolektivní vývařovny, což bylo jediné místo, kde se dalo něco sníst, i když většinou šlo o dost nevábnou stravu. Movitější lidé z měst vyráželi o nedělích s batohy na venkov a zde se snažili od sedláků výměnou za cenné předměty získat mouku nebo brambory.

Nedostatek potravin v habsburské monarchii dosáhl již v roce 1916 takové úrovně, že byly zavedeny bezmasé dny. V pondělí, středu a pátek se nesmělo prodávat ani konzumovat maso, a to ani doma. Četníci prováděli razie dokonce v soukromých bytech, a pokud byl někdo při konzumaci nebo jen přípravě masa přistižen, bylo mu zabaveno a hříšník potrestán mastnou pokutou, či dokonce vězením.

Vánoce v dobách první světové války tak logicky nebyly příliš radostné.

Historik Rudolf Kučera cituje ze štědrovečerního vydání Práva v roce 1916 dopis čtenářky, která si stěžovala: „Jest to opravdu smutné a zoufalé pro nás matky… Já dostala poukaz k odběru mléka půl litru denně pro děcko 2,5 roku staré… Ačkoliv mám děcko nemocné, dostala jsem za celý týden půl litru mléka. To tam vystojím od 5 ráno do sedmi… Anička chce na mně papat, co jí mám dát k snídani? Musím tomu nemocnému dítěti dát čistou vodu k snídani…“

Dozvuky bídy spojené se světovou válkou po vzniku republiky iniciovaly vznik tradice, která výrazně ovlivnila podobu meziválečných Vánoc. Na jejím počátku je příběh, který se zdá téměř neuvěřitelný.

Dva dny před Štědrým dnem v roce 1919 navštívil spisovatel Rudolf Těsnohlídek se dvěma přáteli lesy v údolí Kuního potoka u Bílovic nad Svitavou. Chtěli si „upytlačit“ nějakou malou jedličku na vánoční stromek, a proto si zašli za soumraku do hustého lesa mimo obvyklé cesty.

Zde najednou zaslechli slabý sten. Když se vydali po zvuku, ustrnuli: „Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou, na špinavé, tenké peřince a nepatrná dolinka mezi tuhými kořeny byla mu kolébkou, jeslemi tohoto Betléma,“ napsal Těsnohlídek v Lidových novinách.

Přátelé dívenku zabalili a odnesli na četnickou stanici. O pár dní později se k zoufalému činu přihlásila pětadvacetiletá služka z Netína u Velkého Meziříčí. S dcerkou, jejímž otcem byl ruský válečný zajatec, který se mezitím vrátil do vlasti, zůstala sama. A s dítětem ji nikde nechtěli zaměstnat.

Rudolf Těsnohlídek byl osudem malé Lidušky, jak se dívenka jmenovala, pohnut. Vzpomněl si na tradici charitativního vánočního stromu, kterou poznal před válkou v Kodani. S podporou červeného kříže a dalších organizací zorganizoval sbírku na pomoc sirotkům.

První vánoční strom republiky s kasičkou byl instalován v Brně v roce 1924 a později mělo takový strom každé větší město. Tradici zrušili až nacisté v roce 1939, obnovena byla po roce 1989. (Malé Lidušky se ujali pěstouni a šťastně se dožila bezmála osmdesáti let.)

Za druhé světové války sice již nebyla taková bída jako za první, perzekuce civilního obyvatelstva však dosáhla mnohem větších rozměrů. Nacisté se snažili setřít křesťanský charakter Vánoc a propagandisticky je využít, například během nich vyhlašovali sbírky na německé vojáky.

Zvláště krušné byly Vánoce pro tisíce Čechů, kteří byli nuceni trávit je ve věznicích či koncentračních táborech. Podle vzpomínek pamětníků se Vánoce slavily většinou ilegálně, dozorci obvykle jen postavili na „appellplatz“ stromeček hned vedle šibenice. Vězni si museli vystačit se vzpomínkou na lepší časy, ale i tu se někdy snažili spíše zaplašit.

Mladičká odbojářka Marie Kudeříková v předvečer Štědrého dne 1942 napsala do motáku, který se podařilo propašovat z cely smrti ve vratislavské věznici. „Zítra je Štědrý večer a já vůbec nepociťuji, že již žijeme pod jeho znamením. Je to dobře, nač přivolávat jeho kouzelnou intimitu i jen ve vzpomínce, když by jistě bolela.“ Byly to její poslední Vánoce. O tři měsíce později, dva dny po svých dvaadvacetinách, byla popravena gilotinou.

Přestože se dnes určitě mnoha lidem příliš dobře nežije, a možná někteří z nich mají strach srovnatelný s tím, který zažívali za válek naši předci, dnešní bída a drahota se s tehdejší dobou moc srovnávat nedá. Ale mohla by vést k podobnému vzepětí charitativní činnosti, pro kterou je právě vánoční čas velmi příhodný. Mysleme na chudé a potřebné více než jindy.