Nevydrží bez dláta. Řezbář z Plzeňska už třicet let tvoří jedinečná díla

K řemeslu měl vždy blízko. Jeho dědeček se vyučil truhlářem a otevřel si za první republiky dílnu v domě, kde Ulrichovi dodnes bydlí. „Táta pokračoval v jeho šlépějích, já později také. Vyučil jsem se v plzeňské Škodovce. Odmalička jsem rád pracoval se dřevem,“ vypráví.

V patnácti letech potkal plzeňského řezbáře Jaroslava Sekyru, jehož umění ho hned oslovilo. „To byl mistr a úžasný člověk. Dělal z jednoho kusu, nic nelepil. Šel jsem za ním, že to chci taky vyzkoušet,“ pokračuje Ulrich.

První výrobek si dobře pamatuje, podle vzoru svého učitele vyřezal přívěsek brouka. „Líbil se mu. Řekl mi, ať to zkouším dál. Od té doby jsem už vlastně nepřestal,“ vzpomíná pětačtyřicetiletý muž na své začátky.

V rodinném domě si také zařídil vlastní dílnu. A ve své trucovně, jak místnosti říká, tráví odpoledne, večery, víkendy i svátky. Živí se totiž jako truhlář, takže řezbařině věnuje skoro veškerý volný čas.

Pod rukama mu vznikají díla propracovaná do nejmenšího detailu. Ať už jde o pro něj oblíbené betlémy, nebo sochy, obrazy, loutky, šperky, či další předměty. Nejčastěji sahá po lipovém dřevu.

„Výhoda je, že použiji každý špalík. Mám dost velké zásoby na zahradě,“ líčí.

Ty se mu rozhodně neztratí, zvlášť když se pustí do větších kusů. Nedávno třeba dokončil Ježíška v nadživotní velikosti, jehož lidé mohou obdivovat během Vánoc v plzeňské katedrále svatého Bartoloměje.

Dost dřeva pan Ulrich spotřebuje také na reliéfy, jako je například skoro metrový svatý Jiří bojující s drakem nebo podobně velké betlémy. Doma jich má hned několik.

„Jeden půjčuji do kostelů nebo na výstavy. Další ještě nemám hotový,“ sděluje a v ruce drží postavu ponocného s chodským psem. „Objednala si ho stálá zákaznice, která každoročně rozšiřuje betlém a přidává do něj figuru ode mě. To mě těší,“ doplňuje řemeslník.

Podle něj je potřeba nejenom zručnost, ale také trpělivost. Než začne vyřezávat, nakreslí si na karton šablonu. „Je velmi důležitá. Třeba ve starých betlémech, když lidé ještě neznali velbloudy, zvířata nevypadala reálně,“ porovnává.

Předlohu následně přenese na dřevo a materiál odebírá dlátem nebo nožem. „Musím neustále hlídat, aby zůstaly zachované proporce. Také dělám z jednoho kusu, takže to, co odříznu, už tam nevrátím,“ upozorňuje. Podobné situace se mu už nestávají. „Nicméně chyby na starších věcech vidím,“ podotýká.

Výsledné dílo pak většinou ještě namoří a navoskuje. Dobu strávenou v dílně vůbec nedokáže spočítat. Když se totiž ponoří do tvorby, čas pro něj přestává existovat.

„Pustím si něco příjemného z rádia. Rád poslouchám rozhlasové hry, obecně mluvené slovo,“ uvádí pan Ulrich. Bez svého koníčka si život moc představit neumí. „Na dovolené odpočívám,“ zdůrazňuje. „Vlastně ne, i tam jsem si vzal alespoň dláto a špalíček,“ přiznává.