Namibijci, kteří v pouštní zemi slaví české Vánoce

Antropoložka a afrikanistka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci svůj vědecký zájem už pár let zaměřuje na malou, ale navýsost zajímavou skupinu Namibijců. Oni sami si říkají černí Češi. A Kateřina jim zase říká namibijští Češi.

O jejich existenci se dozvěděla před lety. Tehdy – během univerzitních studií v Plzni – potkala dvě ženy z této skupiny, jež s láskou vzpomínaly na šest krásných let v socialistickém Československu. Kateřina se snaží mapovat osudy těchto lidí – z dětí už jsou dneska čtyřicátníci…

Když se s nimi vidí, nejeden zavzpomíná na české Vánoce, které někteří z nich pořád slaví. „Živý stromeček v Africe neseženou, ani kapra, ale ten salát na Štědrý den někteří pro sebe a své děti dělávají. Jedna paní dokonce umí péct vánoční cukroví a s manželem svým dětem dává dárky,“ říká Kateřina.

Jak se k nám Namibijci vlastně dostali? Vysvětlení se váže až k šedesátým letům. Tehdy probíhaly boje o nezávislou Namibii. Na jedné straně vleklého konfliktu stála namibijská SWAPO – Lidová organizace Jihozápadní Afriky, na té druhé jihoafričtí vojáci.

Do konfliktu střídavě zasahovaly cizí státy, jež podle zájmů socialistického či kapitalistického tábora posílaly peníze a zbraně a snažily se situaci zvrátit na tu „správnou“ stranu.

Za takové situace se v polovině 80. let dostalo šestapadesáti dětem možnosti uniknout z angolského uprchlického tábora – pomocnou ruku nabídlo Československo spřátelené se SWAPO. Nabídka vlády byla velkorysá: přislíbila dětem domov, výchovu i vzdělání. Počítalo se s tím, že se částeční nebo úplní sirotci jednou vrátí do již svobodné Namibie.

Bylo jim od pěti do osmi let, když v roce 1985 přijeli do ČSSR. První útočiště jim poskytla základní internátní škola na zámku v severomoravských Bartošovicích. Za tři měsíce se děti naučily základy češtiny, aby mohly nastoupit do základní školy.

Nová pro ně byla i řada dalších věcí. Mnohé měly například poprvé pravidelnou stravu. Všechny procházely léčením chorob, jež si z Afriky přivezly, a musely se vyrovnávat s válečnými traumaty.

„Vychovatelky vzpomínaly, jak děti naskákaly do příkopů a kryly si hlavy, když nad nimi v Bartošovicích přeletělo letadlo. Bály se bomb,“ říká antropoložka a pokračuje: „Paní kuchařky si je ale velmi chválily. Byly zvyklé neplýtvat a třeba kuře jedly včetně kostí. Jen hořčice – kterou dnes naopak mají velmi v oblibě – jim zprvu nechutnala.“

V Bartošovicích děti bydlely i chodily do školy. V obci měly kamarády, s jejich rodinami podnikaly výlety a trávily s nimi i svátky. Místní si malé Namibijce oblíbili. A mnozí na ně ještě dnes vzpomínají. Ovšem před zbytkem Čechoslováků byl jejich pobyt přísně utajen.

První článek o téhle skupině vyšel v Rudém právu v roce 1988. Děti pak vystupovaly na prvomájových průvodech a jiných oficiálních stranických akcích… Ve stejný rok je čekala další cesta: stěhování do Prachatic. I tam je přijali dobře. S českými vrstevníky hrály fotbal, lyžovaly, chodily na atletiku a do dalších kroužků.

Jejich vzdělání i využití volného času se přesto v čemsi lišilo. Jeho součástí byl v Bartošovicích vojenský výcvik: osvojení si správných reakcí na povely, dovednost se neslyšně plížit, povědomí o tom, jak fungují vojenské posádky… Počítalo se totiž s tím, že půjdou, podobně jako jejich rodiče, do boje o nezávislost vlasti.

Šťastné dětství skupiny skončilo začátkem devadesátých let. Socialistický blok se zhroutil. Namibie konečně vyhlásila nezávislost. Záhy nato se v nové republice začala objevovat obvinění, že SWAPO v minulosti zavleklo tisíce dětí kamsi do ciziny, kde z nich vychovává vojáky.

Tlak veřejnosti donutil politiky konat. Aniž by se nová republika na příjezd dětí důkladněji připravovala, aniž by se ptala na jejich názor, tvrdě tlačila na jejich návrat.

„Namibijské děti žily také v NDR, kde jich zhruba 430 nalezlo útočiště, a asi dva tisíce přijala Kuba. V ČSSR šlo o 120 dětí, vedle české skupiny tu byla i slovenská, v Povážské Bystrici,“ vypočítává antropoložka Kateřina Mildnerová a pokračuje:

„Čeští Namibijci se do Afriky vrátili na podzim 1991. Prakticky ze dne na den je poslali do země, kde nikdy nežili. Vždyť oni uměli jen česky!“

Většina v tu dobu dospívajících hochů a dívek skončila – po krátkém pobytu v adaptačním zařízení – ve svých původních rodinách. Nezřídka putovali na odlehlý venkov, kam nevedla elektřina a kde na dosud hýčkané děti čekalo pasení dobytka.

Shodují se, že na tyto roky vzpomínají velmi neradi a že nové realitě nedokázali čelit.

Nebyli zvyklí na namibijské podnebí, stravu, jiné kulturní zvyklosti ani tvrdou práci. Díky výchově získali českou duši, která se s africkou realitou ani trochu neslučovala. Nejhorší byla jazyková bariéra. Místní jazyk ošivambo a angličtinu ovládali minimálně. Pro rodiny, v nichž žili, byli nezřídka cizími lidmi, jež je nutné živit. Není divu, že se cítili vykořenění a osamocení.

„Byli zvyklí chodit do divadel, do škol, najednou se ocitli na vesnicích, bez pitné vody, elektřiny. Byli zvyklí žít spolu, rozdělili je. Dodnes to vnímají tak, že jim bylo dětství ukradeno ve vyšším politickém zájmu,“ podotýká afrikanistka.

Do Namibie se za nimi prvně vydala před dvěma lety. „Zosobňovala jsem pro ně zemi, kterou milují a po které se jim stýská, a proto mi důvěřovali. Podařilo se mi zmapovat osudy celkem osmatřiceti z nich. Někteří z původní skupiny už zemřeli, další se k ostatním nehlásí. Někdy to nejsou zrovna šťastné konce,“ říká.

Upřesní, že za zpovídanými nezřídka vyráží do slumů, kde obývají plechové boudy: „Mnozí stále nevědí, kdo jsou jejich rodiče, ani to, kdy a kde se přesně narodili. Doklady, občas jména jim několikrát měnili. Dodnes pátrají po své identitě.“

Z 56 namibijských Čechů žije v ČR jen jeden. Oženil se s dívkou z Bartošovic a pracuje jako číšník.

„Zatímco zbylí ze skupiny většinou touží po Evropě, on touží po Africe. Tyto pocity přináší kulturní vykořeněnost,“ hodnotí Mildnerová.

I proto někteří z nich pořád používají česká jména, přezdívky, jež jim daly milované české vychovatelky. Rádi si dají houskové, bramborové knedlíky, pochutnají si na guláši, kynutých koláčích, lineckém. Svým dětem zpívají české písničky, dávají jim jména z oblíbených pohádek. V Namibii tak potkáte malé Růženky, Zlatovlásky a Popelky.

Patnáct lidí dostalo koncem 90. let možnost se k nám vrátit, studovat vysoké školy. Uspěla asi polovina z nich.

„Někteří vůbec nedostudovali, zdejší pobyt brali spíše jako prodloužení dětství,“ tvrdí vědkyně. Do Namibie se znovu vydá v lednu. Již teď přemýšlí nad tím, co si s sebou sbalí, aby potěšila co nejvíce lidí.

Na seznamu nutné přivézt má vedle tolik žádané hořčice a paštiky třeba hašlerky, české vlajky, kšiltovky nebo pohádkové knížky. Tito Namibijci, ač na první pohled „černí“, totiž uvnitř stále zůstávají hrdými Čechy.