Článek
„Když se bavíme o původu toho zvyku, tak víme, že v minulosti chodíval během Vánoc obecní pastýř od domu k domu se zelenou ratolestí a přál štěstí, zdraví a zdar do dalšího roku. A za to přání taky často něco dostal,“ popsala odbornice Muzea Novojičínska, Centra tradičních technologií v Příboru na Novojičínsku s tím, že podle historických pramenů pastýř později chvojkou také dům či místnost symbolicky vykropil.
„Už tehdy mohla být tou ratolestí právě jedlová větvička, která je celý rok zelená a která má ve středoevropské, potažmo evropské kultuře, velký význam jako symbol štěstí,“ vysvětlila.
KVÍZ: Kde zdobí vánoční stromky pavouci a co jedí Argentinci na štědrovečerní večeři?
Právě od pastýřské tradice později mohla vzniknout vánoční obchůzka se štěstím, na kterou se vydávaly hlavně děti z chudých rodin. „Často vyrážely už ve tři ráno, aby stihly obejít co nejvíce stavení,“ nastínila Pasičnyková.
Dodala, že koledující děti u sebe často mívaly ozdobenou jedlovou ratolest. Daly si ji před obličej a často bez klepání vešly do domu, zpívaly nebo přály pomocí magické formule štěstí, zdraví a všeobecnou spokojenost. „Hospodáři přály, aby se mu dařilo na poli, hospodyním, aby se jim dařilo v kuchyni a rozmnožovala se jim drůbež, děvečkám, aby se dobře vdaly, a pacholkům, aby dobrou práci opět našli, protože v tu dobu často hledali nového hospodáře, pro nějž by v dalším roce pracovali,“ objasnila etnoložka s tím, že nakonec koledník či koledníci větvičku darovali hospodáři a očekávali za to odměnu.
„Hospodáři brali možnost obdarovat chudobné děti jako výraz milosrdenství i ukázku toho, že mají na to, aby dávali almužnu. Svým způsobem tak byly spokojené obě strany,“ pousmála se Pasičnyková. Upozornila, že pro obdarované hospodáře byla obchůzka se štěstím také známkou prestiže.
Štěstí v podobě zdobené jedlové ratolesti si lidé dávali na čestná místa, například za svaté obrázky nebo kříže.
„Darované jedlové větvičky si lidé dávali třeba za svaté obrázky nebo kříž, zkrátka na čestné místo ve světnici. Lidé věřili v magickou sílu jedlového štěstí, které jim mělo zajistit prospěch a blaho. A čím více jich doma měli, tím více také hospodáři nabývali na hodnotě a úctě okolí. A tak si často ty chudobné děti předcházeli a už dopředu si domlouvali, aby k nim přišly se štěstím na koledu,“ prozradila a doplnila, že štěstí v podobě zdobených jedlových větviček si lidé uchovávali po celý rok. Zbavili se ho, až když dostali o následujících Vánocích nové. „Teprve pak to staré spálili v peci.“
Recept na Masarykovo cukroví
Zatímco na koledu se chodívalo prakticky po celém našem území, obchůzka se štěstím se držela zejména v Beskydech, Podbeskydí, jižní části těšínského Slezska, potažmo v západních Karpatech. „Hojně se zvyk udržoval na Frýdecko-Místecku, Frenštátsku. V Tiché nebo v oblasti Morávky či Raškovic se udržoval až do osmdesátých let minulého století. V některých obcích se s ním můžeme zřídka setkat i dnes,“ poukázala Pasičnyková a dodala, že zvyk měl v různých lokalitách různé podoby a názvy, ale vždy stejný základ.
„Dnes už obchůzku zaznamenáváme v silně pozměněné podobě. Je však pozoruhodné, že lidé v některých podbeskydských obcích stále zdobí jedlové větvičky coby drobnou pozornost, když jdou o Vánocích navštívit někoho z širší rodiny. Dnešní šťostky jsou mnohem menší a velmi jednoduše zdobené. Lidé si je však ze zvyku stále předávají. Po koledě se zdobenou větvičkou dnes chodí především folklorní soubory, které se aktivně snaží tento zvyk udržet v jeho původní podobě,“ uzavřela etnoložka příborského muzea.