Hlavní obsah

Na jaké Vánoce nezapomenou slavní

Právo, Klára Říhová

Vánoce jsou svátky, které milují malí i velcí. Každý je prožívá samozřejmě jinak. Jaké Vánoce utkvěly v paměti známým osobnostem, si přečtěte v anketě.

Článek

Marie Rottrová, zpěvačka

Foto: Suprahon

Marie Rottrová

Na Vánoce se vždycky moc těším a mají jedno společné - sdílím je doma se svými nejbližšími. Moje nezapomenutelné svátky mají tři podoby. První, to byly moje dětské Vánoce v křesťanské rodině. V adventním čase tatínek nacvičoval se svým smíšeným sborem vánoční mši, která se pak zpívala na půlnoční. Doma jsme měli velký vánoční stromek a maminka připravovala skvělá jídla. Na dárky jsme se s bráchou těšili, ale já byla spíš nadšená slavnostní atmosférou, jak v kostele, tak v rodině.

Když jsem pak měla vlastní děti, připravovala jsem Vánoce já a bavilo mě, jak se radují zase kluci, a snažila jsem se jim splnit splnitelná přání. Teď je to krásné ještě jinak, Vánoce prožíváme v širokém rodinném kruhu tří generací, jsou s námi vnoučata a dárky dostávají i zvířátka.

Pod stromečkem ráda nacházím knížky, cédéčka, něco do kuchyně a kosmetiku. Já sama dárky s předstihem konzultuji (děti píšou Ježíškovi), protože se chci trefit do jejich představ. S nákupy začínám brzy, posílám dárky i naší kanadské rodině, pokud zrovna nejsou s námi.

Jiří Menzel, režisér

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jiří Menzel

Vánoce u mě nebývají moc tradiční, obvykle se snažím odjet někam do ciziny, stejně jako na své narozeniny. Určitě v mém životě byly nějaké skvělé Vánoce, ale já už zapomněl, které to byly. Já totiž na Ježíška nevěřím a myslím, že už ani naše dcera Andulka na něj nevěří…

Nejlepší dárek jsem dostal od své neteře před mnoha lety. Dala mi krabičku, v ní kousek drátu a nápis: „To čumíš na drát?!“ Mně osobně výběr a kupování dárků uvádí do rozpaků, těžko se mi něco vybírá a okolí si už zvyklo, že jsem v téhle oblasti trochu nemotorný.

Karel Heřmánek, herec

Foto: Jan Handrejch , Právo

Mají spolu divadlo a také tři syny. Ponorkovou nemocí zatím však nikdo z nich netrpí, naopak jsou důkazem přísloví, že ve dvou se to lépe táhne.

Vybavují se mi momentky z dětství. Táta měl na Vánoce specialitu - vyráběl vaječný koňak. Jenže byl tak příšerně hustý, že při přípitku museli všichni strnout v podivné poloze se zakloněnou hlavou, což mi přišlo legrační, vypadali jako zkamenělí. Děda zase schválně protahoval štědrovečerní večeři, pořád si přidával, jedl pomalu, prostě zdržoval od dárků. No a u svých dětí jsem to dělal stejně.

S těmi máme půvabné zážitky každý rok. Když jsme bydleli v Praze, hodili kluci jednou dopis pro Ježíška do schránky na rohu. A představte si, že přišla odpověď s podpisem Ježíšek! Kdosi na poště to otevřel, přečetl si jména kluků a došlo mu, o koho jde. Slíbil, že se pokusí jejich přání splnit, což jsme museli samozřejmě zařídit my s Hankou. Nebo spíš ona, já jsem na to hrozný lajdák.

K dárkům mám ještě historku. Dřív jsme jezdívali na chalupu do Sedmihorek. Já vyrazil o den dřív, schoval stromeček a dary a pak se vrátil jakoby nic. No a další den jsme jeli celá rodina. Kluci byli nervózní, protože auto bylo prázdné. Na Štědrý den jsem s nimi pak šel na procházku a mezitím Hanka vytahala všechno ze skrýší. Jednou jsem jako skrýš použil saunu a při odchodu ji omylem pustil, takže se chuděra Hanka musela svléknout donaha a celá zpocená vše dávat dohromady.

Zuzana Baudyšová, Nadace Naše dítě

Foto: Milan Malíček, Právo

Praha22.1.2008Foto Milan Malíček

Vánoce jsou pro mne nejmilejšími svátky. Vzpomínám ráda na hezké Štědré dny, kdy jsem věřila na Ježíška a andělská společenství. Pokoj se stromečkem byl zamčený a my děti jsme nesměly hlučet, abychom Ježíška s andělíčky nevyplašily. Vybavuji si, jak jsme se s mojí sestrou nemohly dočkat dárků… Vánoční scénář z dětství prožívám znovu s vnoučaty, která se také nemohou dočkat. Ale na pomoc andělů věřím dodnes.

V současné době je nás na Štědrý večer šest dospělých a čtyři vnoučata. Dárků k obstarání pro všechny je tedy docela dost. Musím je důkladně poschovávat a jejich nalezení mi pak dává zabrat. Často některé najdu až po Silvestru. Moc si přeji, aby nás u štědrovečerní večeře neubývalo a aby nám bylo společně dobře nejen o Vánocích.

Těším se i na akci Dopisy Ježíškovi, kterou každoročně pomáháme organizovat pro děti z dětských domovů v pražském nákupním centru. Téměř 500 dětí tam vyjádří svá přání a laskaví lidé jim je splní.

Ivo Šmoldas, publicista a překladatel

Foto: Milan Malíček, Právo

Ivo Šmoldas

Hlavně doufám, že nezapomenu na ty letošní, nebo lépe řečeno, na ty, co se právě blíží. Paměť mi totiž chátrá natolik svižně a důkladně, že jsem s to zapomenout vskutku na cokoli, a nadto ve mně hlodá i krajně neodbytné podezření, že od chvíle, kdy jsem naposledy vynášel povadlý stromeček, uběhly sotva dva měsíce, a že se mi tudíž kdosi snaží věšet na nos bulíky, jako se věší ozdůbky na vánoční jedli, aby mi nectně, a patrně i zištně, vsugeroval, že Vánoce přicházejí nikoli jednou, nýbrž hnedle několikrát do roka. Copak o to, mít permanentní Vánoce by se mi docela zamlouvalo, ale netuším, co by na to řekla má lakota.

Pokud mne paměť neklame, byla to nesmrtelná arizonská pěnice Tornádo Lú, která si s povzdechem uvědomila nezvratnou pravdu, že „brát je těžší než dávat“. Platí to zejména tehdy, jste-li obdarováni čímsi, co se vám sice nepříliš zamlouvá, ale nad čím se musíte tvářit potěšeně, neřku-li vděčně. A tak se všech z rodiny pro jistotu s předstihem vyptávám, cože by si přáli.

Nemile ovšem nesu, když s podobnými dotazy přijdou oni za mnou. Nikdy si totiž nedokážu vzpomenout, co bych rád, neb jsem v hloubi duše přesvědčen, že mi vlastně ničeho netřeba, ale vzdor tomu bych byl vskutku velmi nerad, kdybych, nedej bože, zůstal neobdarován.

Václav Neckář, zpěvák

Foto: Milan Malíček, Právo

Václav Neckář zapózoval se svou cenou.

Rád vzpomínám na dobu, kdy ještě žila naše babička s maminkou. Voněla purpura, peklo se cukroví a zpívali jsme společně i s bráchou vánoční koledy. Pro všechny sousedy z ústeckého činžáku, kde jsme bydleli, jsme připravovali i s kamarády a spolužáky vánoční besídky. Při tom jsme zažili dost legrace. Jeden z nejmilejších dárků byly brusle, takzvané „kanady“. Později se pod stromečkem objevilo i kolo, které pak zdědil brácha Honza. Ono těch peněz tenkrát moc maminka neměla. Když umřela babička, tak se o nás starala sama.

Vzpomínám si, jak jsme si společně nadělili první černobílou televizi Muráň. To mi bylo asi 16 a bráchovi 11 let. Byla to taková větší hudební skříň, ve které byl i rozhlas po drátě. To už snad ani dneska nikdo neví, co to je. No a ještě tam bylo i místo pro instalaci gramofonu, ale na ten už Ježíšek neměl peníze. Maminka pak většinou našla pod stromečkem gramofonové desky a ty jsme si přehrávali u sousedů…

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám