Článek
„Jako dítě mě samozřejmě nejvíce štvaly košile, svetry, trenky a ponožky… To bylo za trest. Copak když jsem to dostal od mámy, která oblečení vozila ze zahraničí, tak to bylo fajn. Ale když jsem za totáče dostal například od babičky krimplenovou košili, to byl mazec,“ vzpomíná France se smíchem.
Martin si naprosto přesně pamatuje, že jednou před Vánoci našel v jedné rodičovské skříni schovaného angličáka – míchačku.
„Hrál jsem si s ním tajně před Štědrým dnem tak dlouho, až se mi podařilo sedřít lak a nápisy,“ směje se. Rodiče prý z toho vůbec neměli radost, takže se rozhodl, že jim je příště už nebude kazit.
„Když jsem ve dvanácti našel v úkrytu knížku Dospívám v muže, měl jsem ji přečtenou už potřetí. Pak kniha ležela pod vánočním stromkem, tak jsem zcela přesvědčivě dělal, jak jsem překvapený...“
Vánoce mají být o pokoře a rozjímání
On sám si sice myslí, že Vánoce mají být především o pokoře a rozjímání, přesto výběru dárků pro své bližní věnuje velkou pozornost.
„Jen jednou se mi stalo, že jsem šel kupovat dárky až přímo na Štědrý den. Bylo to v České Lípě, kde bydlí rodiče. Vyrazil jsem do obchodních center, a když už jsem viděl v regálech jen bílé porcelánové slony, tygry a skleněné ryby, tehdy jsem poprvé a naposledy našim dal finanční obnos.
Přišlo mi to hodně trapné a nedůstojné Vánoc, ale než jim koupit porcelánový zvěřinec, raději jsem zvolil tuto formu. Od té doby už dárky nakupuji s předstihem,“ tvrdí France.
S přibývajícím věkem má před Vánoci jen jediné přání: „Ať se sejdeme celá rodina pohromadě ve zdraví, a to včetně dědy a babičky, kterým už je hodně přes osmdesát, ale jsou relativně stále zdravotně a v pohodě.“
