Článek
Výtvarnice mě vítá v krásné prvorepublikové chatě u Čerčan provoněné právě upečeným jablečným koláčem.
„Bydlela jsem tu po narození a pak po návratu z emigrace,“ popisuje Miler. Právě z počátku 90. let pochází příhoda s kamny. Pobaveně přidá máminu prosincovou vzpomínku na chvilky v porodnici: „Narodila jsem se na Silvestra, čtvrt hodiny před půlnocí, v roce 1960. V Podolí jí říkali, ať počká pár minut. Že dostane výbavu a budou číst mé jméno v rádiu.“
Vánoce odjakživa miluje, stejně jako Krtkovy příhody, které poslední léta tvoří. Posmutní, když zmíní majetkovou rodinnou bitvu po smrti Zdeňka Milera. Je i důvodem, proč se letos u kapra a bramborového salátu příbuzní asi nesejdou: „Poté, co vyšla má nová kniha, vztahy se nevylepšily. Předpokládala jsem to, proto jsem se o ní nikomu předem nezmínila.“
Pamatujete se na první Vánoce tady?
Budete se divit, ale ano. Rodiče měli tehdy problémy s bydlením, tak jsme se sem nastěhovali po mém narození v Podolí. Za hrozné zimy, bylo i minus 25. Zamrzla voda, máma chatu sotva vyhřála na 18 stupňů.
Později si pamatuji, jak jsem tam lezla šťastně v tepláčkách po zemi, na kamna rozžhavená doruda, do nichž se stále přikládalo. Stejně si vybavuji, jak otec ráno s nadávkami startoval klikou auto, aby mohl vyrazit do ateliérů na Barrandov, nebo to, jak jsem k večeru shlížela na cestu, abych viděla světla jeho vozu, když se vracíval.
A co váš nejzvláštnější Štědrý den tady, v chatě?
Každý byl krásný. Milovaný dům jsem získala díky advokátům zpět dohodou po návratu z emigrace od jednoho z komunistických prominentů, jenž ji opouštět nechtěl… Znovu jsem se do ní stěhovala právě na Vánoce. Všude byl polystyren, patříval jaksi k socialistické módě, při rekonstrukci šel pryč jako první. (smích)
Aby mi bylo teplo, koupil mi otec ta kamna. Musela jsem pak každé tři neděle vymetat roury, náročná práce, ale byla jsem konečně doma, což slavím každý rok. Na Vánoce září celá zahrada. Světýlka visí na stromech, bývá sníh. Rádi proto ke mně jezdívali i rodiče s neteří Karolínou.
Nejraději tvoří ve svém ateliéru nedaleko Sázavy.
Výtvarnictví jste se věnovala od dětství, místo vysoké školy jste ale emigrovala.
Z Československa jsem odešla koncem jara 1984. Rodiče o tom věděli. Rok před tím jsem s nimi totiž byla v Itálii u otcova kamaráda, Štěpána Zavřela. Nabídl mi u sebe pobyt. Nadchlo mě to. Zařídila jsem si zájezd do Itálie a pak jsem se k němu nějak dostala.
Prostředí bylo úžasné, hodně se slavilo, mluvilo o umění, kreslilo. Podobný život mě nicméně bavil dva měsíce. Chtěla jsem něco serióznějšího, naplánovala jsem si Švédsko. Cestu mi rozmluvil Štěpánův kamarád, česko švýcarský vydavatel. Řekl mi: Práci najdeš i u nás ve Švýcarsku, ve Švédsku je zima. (smích) Po krátké zastávce v německé části země jsem skončila v té francouzské.
Kde jste našla zázemí?
Pozvali mě jiní přátelé rodičů do kraje kolem Lausanne. Zprvu jsem se hlavně učila francouzsky. Ale líbilo se mi tam. Získala jsem malou garsonku, práci v grafickém studiu. Živila mě užitá grafika, návrhy log, obalů, triček, pouličních neonů. Švýcarsko mi umělecky pomohlo. Naučila jsem se jejich přesnosti, milimetrovým normám.
Tehdy jste začala s Krtkem. To vám táta zavolal: Káťo, pojďme spolu malovat?
Ne, dohromady nás dala paní Ivana, která otce tenkrát v Německu zastupovala. Kontaktovala mě a řekla mi, že ji zaujala postavička Modrého medvěda, německy Blaubär. Zprostředkovala pak vydání mé první knížky z již stávajícího filmu, s nímž mi otec pomohl.
Proč jste si vymyslela právě Modrého medvěda?
Moc ráda jsem kreslívala anilínkami, ekolinkami, což jsou velice zářivé akvarelové barvy. Vždy mi zůstávala nevymalovaná modrá barva. Ta se na nic nehodila, tak jsem si říkala, že ji použiju na kožíšek medvěda. (smích) Až jednou, po dlouhé době tady v Čechách, mi Rudolf Křesťan řekl, že modří medvědi opravdu žijí, kdesi na Aljašce.
A jak jste se dostala k malování Krtka?
To napadlo taky Ivanu. Zjistila, že mi to umělecky jde, že bych mohla kreslit s otcem Krtkova dobrodružství pro knihy, leporela. On neměl čas, soustředil se na film. Jak já byla ráda!
Sice se mi ve Švýcarsku dařilo, jenže grafické studio, to je spousta lidí, dlouhé cesty do kanceláře. Já snila o tom, co jsem viděla doma, o klidné tvorbě. První mé návrhy Krtka se otci líbily. Udělal mi pak maketu knihy Krtek a paraplíčko, poslal ji po Ivaně. Rozkreslil, kde co má být, já si mohla vymýšlet pozadí. U další knihy Krtek a medicína mi dal tvůrčí svobody více.
V nové knížce přibyla Krtkovi kamarádka, paní Krtečková. Myška na ni prý nežárlí.
V čem vás naopak kritizoval?
On dělal obrázky jen štětci a štětečky, já pracovala štětcem, perkem a s velice jasnými barvami, které v té době v Čechách nikdo neznal. Kolikrát se zlobil, že je to moc zářivé a divoké… Ale inspiroval mě i jinak. Vyprávěl mi třeba zážitek známého, fotografa. Bydlíval v pražské Karlově ulici kousek od Karlova mostu. Jednou mu přistál na balkóně pár kachen, zahnízdily se. Když se vylíhla kachňátka, trochu povyrostla, slétla s rodiči na ulici a společně se odkolébali k Vltavě.
Příběh jsem zpracovala v obrázcích, paní Ivana je doplnila textem. Vznikla moc milá knížka. Později jsem se z dopisů dozvěděla, že otec chystal další společné projekty, několik leporel, jenže já dala přednost lásce, cestě s partnerem do Španělska.
Proč tam?
Měl ve Španělsku rodiče, chtěli ho mít u sebe, proto mi sehnali zaměstnání v nakladatelství v Madridu, kde jsem kreslila učebnice. Nebylo to šťastné rozhodnutí. Vztah se rozpadl, práce hodně, její placení nepravidelné. Po rozchodu mě zachránila láska ke koním, na nichž jsem jezdila od dětství.
Jsem taková holka pro všechno, silná, schopná, nevadilo mi nastoupit na farmu jako podkoní. To víte, otec nadšený nebyl. Ale byl daleko, moc se tam nemohl dovolat.
Tam vás ale jeden z oblíbených hřebců vážně zranil…
Možná cítil, že nejsem úplně vyrovnaná, v podvědomí mi bylo líto, že nemaluji. Koně jsou moc chytří, vnímaví. On se chtěl při vyvádění ze stáje uvolnit z mého držení, rozběhl se, zapletly se nám nohy a já si přerazila tu svou o jeho. Po operaci a vyléčení jsem se vrátila do Československa. Režim padl. Já začala mimo jiné pracovat pro Týdeník televize, kam jsem deset let kreslila příběhy Modrého medvěda. A opět jsem začala spolupracovat s otcem.
Málokdo ví, že jste se sestrou Bárou část filmových příběhů Krtka namluvily.
Ano, většinu. Otec nás vzal do studia a vydával pokyny: Smějte se, plakejte! Smích nám šel. Se slzami to bylo horší, musel nejdřív udělat bububu. Ani jsme vlastně moc nemluvily, spíš vydávaly zvuky. Po usazení hlasu mi patřil ježek. A v posledních dílech můžete slyšet neteř.
V nové knize jste přidala Krtkovi paní Krtečkovou. Proč dostal po desítkách let ženu?
Paní Krtečková je především kamarádka. Jejím namalováním jsem možná splnila dávná přání. Rodiče se přátelili se Zdeňkem Hajným, otec v jejich galerii vystavoval. Jednou paní Ema udělala pro děti soutěž v kreslení „Šťastný Krtek“. Výtvory mě hodně udivily. Otec chtěl mít Krtka volného pro příznivce, stejně jako to míval Karel Gott se ženami, zněla jeho teorie. (smích)
A já najednou viděla obrázky: paní Krtečková veze kočárek s malými krtečky, vedle nich kráčí hrdý Krtek, paní Krtečková se závojem, s Krtkem po boku a nad nimi srdíčka…
Kdy jste jí dala podobu?
Na filmovou klapku do Zlína. Tančila po boku Krtka, měla náramečky, mašličku, prostě krásná holka. Vydražila se následně pro Minisalon klapek za nejvyšší obnos. V novém příběhu jsem proto neváhala lehounce šokující překvapení zařadit. Zvířátka v něm s Krtkem jdou na návštěvu. K zajíci? K ježkovi? To už bylo. Proto kamarádka, paní Krtečková!
Jak si zvířátka do knih vybíráte? Váš táta prý na Krtka přišel, když zakopl na zahradě.
Ne na zahradě, ale někde v lese u Kladna. Říkával to na potkání. Ptala jsem se ho jednou, zda je to pravda. Přísahal, že ano. Já to mám tedy těžší. (smích) Modrý medvěd vznikl kvůli barvičkám, v Kolíně nad Rýnem, Krtečková v Praze, v galerii, sýkorka u nás v Posázaví…
Povídejte, jak jste přišla na ni.
Sypávám pravidelně krmení do krmítka před oknem. Koukám, kdo přiletí, mívám připravený foťák, abych ptáčky zachytila. Převažují sýkorky koňadry, parukářky, mlynaříci, dlaskové, strakapoudi… A když otec plánoval leporelo Krtek a čtyři roční období, měl touhu věci měnit, proto přijal právě sýkorku modřinku. Její podoba mě napadla v lese, u oblíbeného habru. Uvažovala jsem, že by jí mohl na podzim odfouknout vítr čepičku, Krtek by ji hledal. Čepičku jsem sýkorce nakonec nedala, ale jako rozčepýřené mláďátko v leporelech zůstala.
Když jsme u těch kamarádů, co říkáte na pandu, kterou mu přisoudili Číňané?
Že je vše dělané pro Čínu, čínské děti, čínským stylem. Hodnotím to ovšem po zhlédnutí krátké ukázky z jednoho dílu. A jestli se mi vedle sebe Krtek a Panda líbí? Je to prostě čínská záležitost. Pojetí je jiné. Vždyť vše je trojrozměrné. Otec kreslil zásadně ručně. V tomto směru nic renovovat nechtěl. Patřil ke starší generaci, počítačová doba mu byla vzdálená.
Nicméně i vaše postavičky v Krtkových příbězích jsou jiné než jeho, baculatější.
Nejde o záměr, ale důsledek toho, co se po smrti otce děje. Mně napsal licenci na tvorbu a zpracování Krtka, můžu natočit třeba také film. Jenže je v ní jen slovo Krtek. Právníci mi proto doporučili, abych věrně malovala jen jeho, zbytek jsem si upravila. Naštěstí mi lidé často říkají, že je změna ku prospěchu věci, že se jim líbí.
Chápu nicméně správně, že jste jedinou uměleckou pokračovatelkou Zdeňka Milera?
S otcem jsem dlouhodobě spoluautorsky spolupracovala na knížkách a dalších různých obrázcích, pokud je mi známo, jen já.
Nová kniha vyšla ve vašem nakladatelství Svatojánek. A já vidím, že názvy nevznikají u Milerů náhodně. Tak proč Svatojánek?
Za to zase může naše chata na Sázavě. Pár dní v roce nám nad zahradou lítávají svatojánské mušky, svatojánci. Otec je miloval, já jsem je s ním v dětství chodívala pozorovat. Jak já byla okouzlená, brouček s lucerničkou!
Při zakládání nakladatelství jsem si řekla, že Svatojánek bude nade mnou držet ochrannou ruku, světýlko. A zároveň je to má vzpomínka na otce.
Mrkněte na videa s dobrodružstvím Krtka:
