Kapsářům už Vánoce začaly

„Nedávno jsme zadrželi pachatelku na Staroměstském náměstí, která šla v hloučku korejských turistů a opravdu se snažila být velmi nenápadná. Byla oblečená podobně jako oni, na hlavě měla klobouček a brýle. Nápadná ale byla tím, že se místo po památkách koukala po batozích a kabelách,“ popisuje mladá policistka Aneta. Členkou Kapsa týmu je necelý rok, ale už patří k nejúspěšnějším.

Okamžitě mě napadá – okradli ji taky někdy? „Ne, nikdy. Já jsem byla vždycky na svoje věci opatrná,“ tvrdí Aneta. „Nikdy bych třeba nenosila kabelku tak jako vy tašku,“ přátelsky mě pokárá za moji tašku přes rameno, kterou mám otočenou dozadu. Bráním se, že v ní vesměs nic cenného nemám a že se navíc špatně rozepíná.

„Nebojte se, oni to mají docela dobře naučené,“ odvětí. Snad jen jednou za život se policistce ve službě stane to, co nedávno Anetině kolegyni, že se kapsářka pokusí okrást přímo ji. Šlo o Bulharky, které pracovaly ve dvojici a obě se i díky kolemjdoucímu, který jedné z nich podrazil nohy, podařilo chytit. Tyhle dvě tedy dostaly přes prsty, ale takové případy jsou stále kapkou když ne v moři, tak alespoň v louži.

Pravidelná obchůzka Anety a jejího kolegy Jiřího vede centrem Prahy. Čtenáři, kteří mají pocit, že se v médiích příliš protežuje právě Praha, odpustí, ale nikde jinde v republice není vyšší pravděpodobnost, že na ulici přijdete o peněženku, než v hlavním městě.

Vyrážíme od obchodního domu Kotva Masnou ulicí směrem ke Staroměstskému náměstí, ráji kapsářů. Staroměstské náměstí, Melantrichova, Karlova, Karlův most, Václavské náměstí, Na Příkopě. K místopisným názvům přidejme třeba ještě tramvaj číslo 22 a zastávku Malostranská, výchozí bod při cestě na Pražský hrad.

A jak se rozjíždějí vánoční nákupy a náměstí obsazují stánky obsypané davem lidí, pověstných příležitostí, které dělají zloděje, přibývá. Kapsářům tak Vánoce začínají o něco dříve než nám ostatním.

Krade se ale všude. Třeba v Brně za loňský rok evidují přes dva tisíce „kapes“, v Moravskoslezském kraji něco přes patnáct set. V celé zemi to dělá přes patnáct tisíc kapesních krádeží.

Ale pozor, bavíme se o těch nahlášených. Můžeme jen spekulovat o tom, kolika lidem se výslech na policii zdá zbytečný, a nad ukradenými věcmi mávnou rukou. Jako moje kamarádka, které ukradli tašku v pekařství v Rytířské ulici, když si jen odskočila a já přitom seděl hned vedle na lavici. Vůbec ničeho jsem si nevšiml.

Z nahlášených případů se navíc podaří objasnit, tedy najít pachatele, jen několik procent. Vypadá to jako boj s větrnými mlýny, ale přesto se každý den do pražských ulic vypravují dvě desítky policistů z Kapsa týmu s cílem pochytat jich co nejvíc.

Anetě a její kolegyni, s níž obvykle ve dvojici vyráží, se docela daří. Ne že by každý den někoho chytily za rukáv, ale když se zadaří, každý týden alespoň jednomu pachateli želízka nasadí. V exponovaných měsících, jako je letní sezóna nebo právě advent, se však čísla zvětší i několikrát.

Být členem Kapsa týmu je v rámci policejních složek specifická práce. Jiří sem přišel po jedenácti letech služby na jednom z místních oddělení v Praze a jeho hlavní motivací byl profesní růst. Aneta opustila dopravní inspektorát. „Lákaly mě nové zkušenosti. Přece jenom už řešíte trestné činy a nejen přestupky na ulici.“

Oba policisté jsou oblečeni civilně, což je základ jejich práce. Jiří nosí tmavou sportovní bundu, Aneta, která je spíš drobnější postavy, má na sobě lesklou černou vestu, malou brašnu vepředu a v ruce lahev s pitím. Nevypadá jako někdo, z koho by šel strach, ale o to ani nejde.

Pozorovací schopnosti, paměť na obličeje, dobré nohy, to potřebuje člen Kapsa týmu především. Tahle práce je možná méně akční, než se zdá, protože dopadení jednoho pachatele obvykle předcházejí nachozené kilometry, kdy se zdánlivě nic neděje, a často i dlouhé hodiny nenápadného pozorování.

„Směna nám trvá sedm a půl hodiny, deset dvanáct kilometrů denně ujdeme,“ říká Aneta. Střídají se ranní a odpolední směny, občas je zpestří i noční akce, takzvané ošahávačky. O co se jedná, vysvětluje Jiří: „Kapsářky pod záminkou nabídky sexuálních služeb okradou podnapilého člověka. Nalepí se na vás, začnou vás hladit po zadku nebo i zepředu a přitom vám prohledají kapsy. To se děje hlavně nad ránem, po třetí hodině.“

Aneta i její kolegyně se neváhají v rámci maskování převléknout třeba za prostitutky. Kostýmy, paruky, líčení, to není jen nutnost, aby nebyly pro kapsáře snadno zapamatovatelné. Mladé policistky přiznávají, že je tyhle změny identity baví. Občas to vede i k absurdním situacím.

„Když jsme jednou hrály prostitutky v rámci noční ošahávačky, přišla k nám jedna kapsářka a zeptala se: Kočičky, nemáte cigáro? A pak vedle nás dál postávala a koukala, koho by obrala,“ vzpomíná Aneta. Že kromě toho musí občas odehnat i skutečné zájemce o jejich služby, se zkrátka stane. „Ale nebojte, i s těmi si poradíme.“

Radek Mudroch převzal Kapsa tým, který spadá pod Úřad služby kriminální policie a vyšetřování, od letošního roku a hned je na spadnutí hranice deseti tisíc krádeží za rok. Nevypadá to jako dobrá vizitka, ale je třeba se na to dívat v souvislostech.

„Jde o alarmující číslo, ale je to bohužel celosvětový trend. Podstatné je, že u nás objasněnost případů oproti jiným rokům stoupá,“ říká s tím, že letos se podařilo v částech Prahy, kde Kapsa tým operuje, objasnit 3,31 procenta případů, zatímco loni to bylo 1,65 procenta.

„Nevím, jestli jsem důslednější, nebo se víc snažím věnovat svým lidem, kteří oceňují, že se s nimi nebojím chodit ven,“ uvažuje. Připadá vám to i přesto jako mizivé číslo? Podle Radka Mudrocha by pomohly dvě věci. Za prvé víc lidí v jeho týmu, za druhé naše větší opatrnost.

„Snažím se přesvědčit vedení o potřebě personálního navýšení, protože je nás pořád žalostně málo. I se mnou je nás dvacet čtyři a ani já nesedím jen za stolem. Aby naše práce byla opravdu efektivní a mohli jsme zařadit i pravidelné noční služby, muselo by nás být tak čtyřicet až padesát.“

Za skutečně marný ale považuje boj proti naší lehkomyslnosti. „Pořád je spousta lidí, kteří si myslí, že jim se to stát nemůže. Nosí kabelky nebo ledvinky otočené dozadu, mají je pootevřené, strkají si mobil do zadní kapsy, dost často si odkládají kabelky v restauraci vedle sebe, protože mají pocit, že takhle se je nikdo nepokusí okrást. Ale stačí, že si s někým začnou povídat nebo se věnovat jídlu, a je to,“ potvrzuje Anetino varování na mou adresu.

Když Radek Mudroch mluví o letošním nárůstu kapesních krádeží, nemůže nezmínit prezidentskou amnestii. „Respektuju ji, ale faktem je, že svůj podíl má taky.“

Já nic, já koukám na památky! Máme malé děti! Nemáme peníze na jídlo, na plenky! Nechtějí nás nikde zaměstnat! Pusťte mě, já už to neudělám! To jsou obvyklé výmluvy přistižených kapsářů. I když se snaží vzbudit lítost nebo naopak rozruch, nepomůže jim to.

„A když se pak podíváte do jejich rejstříku trestů a vidíte, že mají dvě stránky plné jen kapesních krádeží, tak víte, že jsou to profesionálové,“ říká Jiří.

Specifické pro české kapsáře je i to, že si za peníze z našich kapes místo plenek kupují spíš drogy. Jedna kapsářka z Bulharska se dokonce vymlouvala na to, že potřebuje peníze na umělé oplodnění, které je u nich drahé.

Na chvíli se zastavujeme na Staroměstském náměstí. Zatímco většina lidí se tady otáčí po památkách nebo po cedulích u restaurací, policisté se dívají hlavně po lidech. Největší rejdiště kapsářů je logicky před orlojem, kde mají hlavy nahoru všichni. Policisté se dobře rozhlížejí, ale nikoho podezřelého momentálně nevidí. Ani žádnou známou firmu, kterých je mezi kapsáři dost. Některé z nich už totiž chytili mnohokrát, ale stále se do ulic vracejí, aby je policisté v duchu hry na četníky a na zloděje honili pořád dokola a dokola…

Znovu trochu pocit marnosti, i když tak naplno to policisté neřeknou. Kapsáři často vyváznou jen s podmínkou a vesele kradou dál. Chytit kapsáře opakovaně, než půjde konečně „sedět“, je tak prakticky nutností.

„Je to na soudech, jak je potrestají, to my neovlivníme,“ komentuje to Jiří a dodává, že není neobvyklé chytit stejnou osobu třikrát za dva měsíce. Radek Mudroch poznamenává, že u kapesních krádeží nerozhoduje ani hodnota ukradené věci. „Na začátku roku jsme měli jednu kapsu za 320 tisíc a jednu za 90 tisíc. V obou případech zloději vyvázli s podmínkami.“ „Když jednu kapsářku pustí čtyřikrát, protože je těhotná, tak to zamrzí,“ přiznává Aneta.

Tahle hra na honěnou vede až k tomu, že se mezi hráči vytvoří zvláštní vztah, zvlášť když se zrovna „nehraje“. „Znají nás, takže klidně na ulici přijdou a pozdraví: Dobrý den, velitelko. Umějí být slušní, to zase ano,“ říká Aneta. Jiří dodává, že kapsáři zdraví, pokud policisty uvidí jako první, čemuž se samozřejmě snaží předejít.

Kdo tedy vlastně v Praze krade? Převažují Češi, obvykle známé firmy, ale hlavně v létě nebo teď před Vánoci se do metropole stahují i další kapsáři nejen z Česka, ale i z jiných zemí, především Bulharska, Rumunska nebo Chorvatska. Podle policistů jsou to častěji ženy, které sem pořádají doslova zájezdy nikoli za památkami, ale za peněženkami.

Ať už se však jedná o Čechy, či cizince, ze zkušeností policistů vyplývá, že v 99 procentech případů jsou to příslušníci romského etnika. Nezřídka přitom kradou celé rodiny, nejčastěji matky a dcery. Výjimkou nejsou ani malé děti, které tomu přihlížejí nebo poslouží jako krytí.

„Rodiče je odmalička učí krást – je to řemeslo, které si předávají,“ říká Radek Mudroch.

Po poledni se k nám místo Jiřího přidává Anetina kolegyně Eva. Ta, kterou se nedávno pokusila okrást jedna z bulharských kapsářek. Na tři Bulharky si počíhaly i docela nedávno, ale v tomhle případě ani dlouhé sledování potenciálních pachatelů nepřineslo ovoce. Důkaz, že ani kapsáři někdy nemají svůj den.

„Rozhlížely se v kavárně, ale nic tam pro ně nebylo, tak šly do obchodu s oblečením, kde už se v minulosti taky kradlo. Odpoledne jsme si je s kolegy předali, ale nakonec šly na hlavní nádraží, koupily si lístek do Brna a odjely,“ popisuje Eva.

Také v Brně letos pravděpodobně „trhnou“ rekord v počtu kapesních krádeží. Mezi pachateli tam přibylo i recidivistů, což znovu odkazuje k prezidentské amnestii. A to teprve přicházejí kapsářské žně – Vánoce. „V Brně máme několik lokalit, kde s tím tradičně byly problémy,“ říká mluvčí městské policie Jakub Ghanem. Jmenuje hlavní nádraží nebo část Zábrdovice, ulice Cejl nebo Francouzská, místa, kde žijí sociálně vyloučené osoby.

„Máme výborné zkušenosti s kamerovým systémem. Když se nám ale podaří kapsáře odněkud vytlačit, přesunou se na jiná místa,“ konstatuje a apeluje na nás, abychom incidenty hlásili. „Zrovna včera na hlavním nádraží oznámila devatenáctiletá slečna, že ji nějaký mladík okradl. Do tří minut byl zadržen.“ Podle Radka Mudrocha naše nepozornost ale vede k tomu, že si devadesát procent poškozených při výslechu vůbec nevzpomene, kde byli okradeni.

Znovu s oběma policistkami procházíme Karlovou ulicí ke Karlovu mostu a potkáváme zástup asijských turistů. Ti jsou podle Anety nejvíc důvěřiví a nejméně opatrní a ochotně skočí na kapsářské fígly.

Zloději třeba chodí s deštníkem nahoru jako průvodci nebo naopak v roli turistů schovávají ruce pod rozloženými mapami. Jsou upravení, nosí značkové oblečení, nevinně působí i kočárek nebo dítě, které vedou za ruku. Jejich informátoři, kteří sledují, zda je vzduch čistý, popadnou nějaké letáky a hrají si na pouliční rozdavače. A i když je Praha prošpikovaná kamerami, zvlášť místní známé firmy se jim dovedou vyhýbat.

Policistky z Kapsa týmu kontrují tím, že se přizpůsobí situaci. Aby nebyly nápadné, objednají si třeba v kavárně, kde číhají kapsáři, něco k pití. Některé další historky jsou jako ze špionážního filmu. Na Karlově mostě se například při sledování nechaly malovat od portrétisty nebo začaly objímat cizí muže, jimž samozřejmě situaci vzápětí vysvětlily. A třeba v obchodě s těhotenskou módou došlo i na zkoušení oblečení, které jim nemohlo padnout…

Když všechny tyhle příhody vyprávějí, je znát, že je tahle práce baví. Navíc se zdá, že si v dnešní době vybraly docela zajištěné povolání, protože vzhledem k tomu, jak se v našich ulicích krade, budou mít o práci ještě dlouho postaráno. Ledaže bychom si na svoje věci dávali větší pozor.