Článek
Kapr byl původně postním pokrmem
Kapr, který se v našich zemích objevil už zhruba ve 12. století, ale velmi dlouho neměl s vánočními svátky nic společného. V klášterech totiž sloužil řádovým bratřím jako postní pokrm, který se na - pokud možno bohatý štědrovečerní stůl - nehodil.
Až na počátku minulého století se kapr, zejména smažený, ale i v jiných úpravách, postupně stával součástí české sváteční večeře. Definitivně získal místo na štědrovečerních tabulích v letech mezi první a druhou světovou válkou, kdy především v nemajetných rodinách vhodně kompenzoval nedostatek jiného masa.
Mýtus o rybí svobodě
Mnoho rodin si kapry před Vánocemi nechá od prodejců zabít, mnohdy i vykuchat. V některých rodinách ale bývá zvykem koupit si kapra živého, nechat ho plavat ve vaně a místo nože mu dát pomyslnou svobodu vypuštěním zpátky do řeky či rybníka. Dobrý úmysl se však zcela míjí účinkem. Kapřík pak obvykle zahyne.
Ryby totiž mají proměnlivou teplotu těla. V zimě, kdy se voda pohybuje na hranici 4-6 °C, se ve volné přírodě ukládají k zimnímu spánku vybavení značnou dávkou zásobního tuku, který jim umožní přežít do jara.
Vánoční kapřík je však určen ke spotřebě, nepočítá se tedy s jeho návratem do přírody. V sádkách, kam přijde po výlovu, už nepřijímá potravu, tzv. se vylehčuje, a jeho organismus bývá oslaben. A pokud byl doma ve vaně, hrozí mu po vrácení do ledové vody teplotní šok, jenž mu na zdraví nepřidá.
Rodinné tradice kapřího osvobození se ale vzdát nemusíte. Jen ji trochu posuňte. Letos si prostě v jeho vlastním zájmu vypouštění vánočního kapříka odepřete. Ale příští rok ho kupte někde při výlovu a pak vraťte do volné přírodní vody. V té době bude ještě v dobré kondici, snadno překoná změnu prostředí a přežije. A ten dobrý pocit za to jistě stojí.
