Ježíš jako historická postava aneb Co se v bibli nepíše

To zachycují takzvané apokryfy, vyprávění o životě Ježíše Krista, které církev ve snaze vytvořit jednotný věroučný základ odsunula stranou. Patří k nim evangelium Jakubovo, Filipovo, Tomášovo, Jidášovo, Nikodémovo, Bartolomějovo, Barnabášovo či Mariino.

Mezi nimi a „oficiální“ biblickou verzí však nevede jednoznačná hranice a dá se přepokládat, že apokryfy jsou méně poznamenané cenzorskými zásahy teologů. Co prozrazují?

Například vcelku pochopitelný fakt, že Josef, postarší vdovec s odrostlými dětmi, nebyl ze své role manžela mladé Marie moc nadšený. O generaci mladší chrámovou pannu přijal do domu pouze kvůli strachu z božího hněvu. Rozhodně s ní nehodlal žít jako muž, věkem byla spíš nevěsta pro jeho syny.

Když v šestnácti v době Josefovy nepřítomnosti otěhotněla, pořádně ho to vyvedlo z míry. Jak praví evangelium podle Jakuba, „začal se bít do tváře, vrhl se na zem na koberec a s hořkým pláčem volal: Jak teď můžu pohlédnout na Pána, svého Boha, a jak se budu modlit za tuto dívku?… Kdo spáchal tuto hanebnost v mém domě a poskvrnil tu pannu?“

Cizoložství se trestalo smrtí, takže měl nepříjemné dilema: „Jestliže zatajím její provinění, budu jednat v rozporu se zákonem Páně. A když ji předám do rukou synů Izraele, budu mít strach, že to její dítě může mít andělský původ, a že se tak stanu tím, kdo vydal nevinnou krev hrdelnímu soudu.“

Nakonec vše vyřešil boží soud. „Dám vám pít vodu zkoušky Páně a ta vám postaví před oči vaše vlastní viny,“ pravil kněz Josefovi a Marii. Zkouška dokázala, že Josef má čisté svědomí a Marie dosud nepoznala muže. Obviněné sice osvobodila, nezabránila však vzniku fámy, podle které nestál za Mariiným početím anděl Páně, nýbrž jakýsi římský voják.

Život Ježíše ve věku pět až dvanáct let pak popisuje Tomášovo evangelium dětství. Podle něho byl malý Ješua vzteklý kluk, který neváhal použít proti svým protivníkům nadpřirozené schopnosti. Dokázal vdechnout život, ale také ho kletbou vzít. A obojí používal. „Boží syn je podle Tomáše hrdina silné pěsti a běda, kdo mu přijde do rány,“ říká Petr Peňáz, jeden z překladatelů Tomášova evangelia.

„Nic z toho nemůže být historická pravda. Jde o čirou fantazii, groteskní příběhy, které bych přirovnal třeba k pověstem o Enšpíglovi nebo bratru Palečkovi,“ konstatuje Jan Dus, spolueditor sbírky novozákonních apokryfů vydané roku 2001.

Většina historiků a archeologů se nicméně shoduje v tom, že Ježíš skutečně existoval. Zmiňuje ho okolo dvou tisíc dobových pramenů. K nejstarším patří řecké papyry, obsahující texty evangelií či dopisy apoštola Pavla. Ten úplně první, malý útržek Janova evangelia nazývaný P52 vznikl okolo roku 125, pouhé tři generace po Ježíšově ukřižování.

O Ježíšovi píší i prameny nebiblické, z nichž některé pocházejí ze stejné doby jako nejstarší evangelia. Například Židovské starožitnosti historika Josepha Flavia, kde autor uvádí: „Ananos svolal synhedrin (židovská rada) a postavil před něj Jakuba, bratra Ježíše, zvaného Kristus, a některé další. Obvinil je z porušování zákonů a nechal ukamenovat.“

Když římský historik Tacitus vypráví, jak císař Nero nechal zapálit Řím a obvinil z toho křesťany, dodává s despektem: „Původce jejich jména Kristus byl popraven prokurátorem Pilátem Pontským za vlády Tiberiovy. Tato zhoubná pověra byla sice na čas potlačena, ale znovu se začala šířit nejenom v Judeji, rodišti tohoto zla, ale též v hlavním městě, kde jsou nadšeně přijímány všechny ohavnosti a hanebnosti.“

Podobné nepřímé důkazy vytvářejí poměrně věrohodný rámec Ježíšova života. Co z něj vyčteme? Že se narodil a žil v římské provincii Judea. Byl národnosti a víry židovské. Kázal, uzdravoval, shromažďoval učedníky. Dostal se do sporu s židovskými představiteli provincie. Byl ukřižován v Jeruzalémě za římského prefekta Piláta Pontského.

Co ale nevíme s jistotou? Například kdy se narodil. „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu,“ konstatuje Lukášovo evangelium. Oktavián Augustus vládl v letech 27 před naším letopočtem až 14 našeho letopočtu, což by odpovídalo.

Sčítání lidu v Judeji však proběhlo mezi lety 6 a 7 našeho letopočtu, podle toho by Kristus nepřišel na svět na přelomu tisíciletí, ale až „po Kristu“. Což někteří badatelé vysvětlují tím, že sčítání lidu mohlo začít dřív a protáhnout se na několik let, zatímco jiní posunují datum Ježíšova narození někam k letům 4 až 6 našeho letopočtu.

S přesnější datací příliš nepomůže ani betlémská hvězda, která prý dovedla tři mudrce na místo Ježíšova narození. Halleyova kometa, jež by mohla odpovídat biblickému popisu, prolétla okolo Země už roku 12 před naším letopočtem. A konjunkcí planet v té době proběhlo několik, žádná však přímo na přelomu tisíciletí.

Jisté není ani datum popravy. Podle Janova evangelia ukřižovali Krista v předvečer svátku pesach, „14. dne měsíce nisanu“ židovského kalendáře. Na tento den ale připadají hned dvě možná data kalendáře našeho: buď pátek 7. dubna 30, nebo 3. dubna 33.

Z historických pramenů a archeologických nálezů lze navíc vyčíst důležitý fakt, který církev po tisíciletí úmyslně opomíjí, byť se ve světle nových objevů zdá čím dál víc pravděpodobný – Ježíš byl nejspíš ženatý. A možná měl i syna.

S představou Máří Magdaleny jako Ježíšovy manželky nepřišel první Dan Brown v knize Šifra Mistra Leonarda. Už evangelium podle Filipa ze 3. století píše o „snoubence“ Marii Magdaléně, kterou „Pán miloval víc než všechny učedníky a často ji líbal na ústa“.

Kanadský religionista Barrie Wilson a kanadsko-izraelský novinář Simcha Jacobovici na toto téma napsali knihu Ztracené evangelium. Upozorňují v ní, že podle bible byl Ježíš rabínem – a tuto funkci mohl zastávat pouze ženatý muž.

Argumentují navíc tím, že Máří Magdalena Ježíšovo tělo po smrti „omyla a pomazala“. Aby se však žena mohla dotýkat intimních partií muže, musela být jeho zákonitou manželkou. Jinak by tělo k pohřbu připravil některý z učedníků.

Že byl Ježíš ženatý, naznačuje také fragment papyru ze 4. století, jejž v roce 2012 představila veřejnosti harvardská profesorka Karen Kingová na mezinárodní konferenci koptských studií. Jde jen o pár řádků, mezi nimiž se nachází text: „Ježíš jim řekl: Má žena.“

Teorii o manželství podpořil i archeologický objev z roku 1980, kdy byla v jeruzalémské čtvrti Talpiot objevena dva tisíce let stará jeskynní hrobka s deseti rakvemi. Na čtyřech byla uvedena jména: Yeshua bar Yehosef (Ježíš, syn Josefův), Maramene e Mara (Marie Magdalena), Maria, Yose (Josef, jméno Ježíšova otčíma i nevlastního bratra). Ležela tam také dětská schránka s nápisem Yehuda bar Yeshua (Jidáš, syn Ježíšův).

„Nepřijímám, že rodina Marie a Josefa, Ježíšových rodičů, měla hrob v Jeruzalémě,“ konstatoval opakovaně izraelský archeolog Amos Kloner, který v pohřební jeskyni prováděl průzkum. Argumentoval tím, že jde o shodu náhod, neboť jména na rakvích byla v oblasti velmi oblíbená. Že by se však objevila současně v odpovídajících rodových vazbách? Ježíš, jeho manželka, matka, otčím, nevlastní bratr a syn?

V dokumentu Ztracený Ježíšův hrob režiséra Jamese Camerona a Simchy Jacoboviciho statistikové vyčíslili takovou pravděpodobnost poměrem 1:600.

A někteří významní historikové možnost, že hrobka skutečně patřila Ježíšově rodině, nakonec nezávazně připustili. „Mám pochybnosti, ale nemohu to vyloučit,“ konstatoval religionista James Charlesworth z Princetonu. Podobně reagoval také archeolog Israel Kohl z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě: „Nemám důvod se domnívat, že nejde o hrobku Ježíše, i když jednoznačný důkaz zatím chybí,“ uvedl pro list Haaretz.

Zbývá jen dodat, že pod tlakem ortodoxních židů nesměly být ostatky z talpiotské hrobky antropologicky prozkoumány a izraelské ministerstvo náboženských služeb je urychleně nechalo pohřbít na neznámém místě. Možnost zjistit příbuzenské vazby mezi pochovanými prostřednictvím DNA a potvrdit, zda se shodují s biblí, tím nenávratně zanikla. Příhodně tak zmizel důkaz, který mohl vážně narušit církevní učení o zmrtvýchvstání a naplnit starý irský vtip: „Zrušte Velikonoce, tělo se našlo!“

I kdyby se však nález Ježíšova těla prokázal, jeho učení založené na lásce k bližnímu neztrácí smysl ani po dvou tisících let. A Vánoce jsou tou správnou dobou, kdy si ho připomenout.