Jakub Jan Ryba a jeho Česká mše vánoční

Postaveny byly v letech 1750 až 1751 varhaníkem Martinem Palečkem. V roce 1933 varhany poničil požár, následná oprava se však příliš nepovedla. Původní cínové píšťaly byly nahrazeny zinkovými a byly vyměněny historické barokní rejstříky. Teprve v roce 1996 byla varhanám vrácena jejich původní podoba a zvuk. Podle jedné zachované píšťaly byly zhotoveny věrné kopie a varhany dnes mají stejný zvuk jako v době, kdy na ně Ryba pravidelně hrával.

Jakub Jan Ryba žil v Rožmitále pod Třemšínem sedmadvacet let. S jeho neobyčejným životním příběhem a tragickým osudem se můžete seznámit v Podbrdském muzeu v historickém jádru města.

Expozice byla připravena ve spolupráci se Společností Jakuba Jana Ryby a představuje Rybu jako všestrannou osobnost, osvíceného učitele, vynikajícího skladatele a hudebníka i zásadového člověka. Najdete zde mnoho historických dokumentů, notové rukopisy, poslechnete si Rybovu hudbu, seznámíte se podrobně s celým jeho životem i okolnostmi jeho smrti.

Ryba svůj život ukončil poblíž obce Voltuše, vzdálené asi tři kilometry od Rožmitálu. Zemřel v pouhých 49 letech, zanechal po sobě ženu a děti, z nichž nejmladšímu bylo pouhých pět let. Na místě jeho skonu je umístěn památník. Chcete-li se k němu dostat, musíte projet Voltuší a na jejím konci odbočit doleva, dále už vás povede žlutá značka.

Jeho hrob najdete na hřbitově sousedícím s kostelem, na čestném místě u zdi přímo proti vchodu do kostela.

Jako sebevrah byl původně pohřben na místě bývalého morového hřbitova, dnes je tam křížek mezi čtyřmi lipami. Teprve po čtyřiceti letech byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy na hřbitově. Pokud byste chtěli navštívit kostel a poslechnout si alespoň část slavné Rybovky, je nutno návštěvu předem domluvit.

Jakub Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích v rodině učitele a varhaníka. Byl pokřtěn jako Jakub Šimon a zpočátku užíval jen jméno Jakub Ryba.

Původ jména Jan je nejasný, může se jednat o jméno po otci nebo o jméno biřmovací. Když mu bylo pět let, přestěhoval se s rodiči do Nepomuku.

Otec výrazně ovlivnil jeho životní směr, malý Jakub začal brzy hrát na hudební nástroje. V patnácti letech se dostal do Prahy na piaristické gymnázium.

V Praze prožil neobyčejně šťastná léta. Na gymnáziu byla hudba jedním z hlavních předmětů, muzicírovalo se s učiteli, mladý Jakub mohl sledovat hudební život, poslouchal Haydnovy a Mozartovy skladby, hrál v kostele sv. Salvátora na varhany, hodně skládal.

Středoškolské studium však nedokončil, skončil v pátém semestru, neboť ho otec vyzval k návratu kvůli uvolnění učitelského místa v Nepomuku. Poslechl, ovšem Prahu opouštěl se smutkem. Navíc po jeho návratu už bylo místo učitele obsazené. V Nepomuku nakonec přece jen učil, ale kvůli pracovnímu sporu tam nezůstal. V té době mu zemřela matka a jeho poprvé přepadly úvahy o vlastní dobrovolné smrti.

V únoru roku 1788 se mu naskytlo místo zastupujícího učitele v Rožmitále pod Třemšínem. Už po roce nadřízení zjistili, že Ryba školu neobyčejně povznesl, a nabídli mu stálé místo. Zároveň s funkcí učitele se stal ředitelem kůru v kostele Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále. V Rožmitále se Ryba oženil s dcerou místního purkrabího a měl s ní celkem 13 dětí, sedm synů a šest dcer. Dospělého věku se bohužel dožilo jen sedm z nich.

Ryba byl dost zaneprázdněný, učil ve škole, byl denně v kostele, vyučoval děti hře na hudební nástroje, zkoušel se sborem, psal vlastní skladby. Kladl velký důraz na pravidelnou školní docházku a postupně se mu ji podařilo výrazně zlepšit. Byl však, mírně řečeno, ohnivé povahy, někdy se nedokázal chovat diplomaticky, což vedlo k občasným sporům s rodiči žáků i s farářem, který byl patronem školy.

V roce 1796 skládá na svůj vlastní text Českou mši vánoční „Hej, mistře“. Ryba si nikdy neuvědomil, jakou jedinečnou skladbu složil. Dokonce se o ní nikde podrobněji nezmiňuje.

Partitura se nezachovala, zůstala jen obálka skladby, která je psána Rybovou rukou, a nástrojové hlasy. V dalším období napsal mnoho skladeb pro město Plzeň, cyklus českých písní, spis o Pravočeském způsobu mluvení. Z časových důvodů skládal většinou v noci. Hudba byla pro něj způsob odreagování. Za svůj krátký život napsal přibližně jedenáct set skladeb, z nichž se však zachovala jen malá část.

Cítil se chronicky unavený, měl finanční i rodinné starosti, běžné pracovní spory řešil neúměrně a silně je prožíval, přepadaly ho melancholické stavy a stranil se přátel. Od mládí ho téma smrti přitahovalo, byl velkým ctitelem filozofa Seneky.

Na základě pamětí syna Josefa Arnošta zůstal den před smrtí vzhůru dlouho do noci a spálil mnoho písemností. V sobotu 8. dubna 1815 odešel na procházku. Našli ho po dlouhém hledání až v pondělí, v neprostupném houští poblíž obce Voltuše. Břitvou si prořízl hrdlo, smrt nastala zřejmě okamžitě. Vedle něj ležel svazek děl Seneky, na jehož posledním listu bylo tužkou připsáno: „Odchází do lepšího světa, protože tento byl pro něj nesnesitelný.“

Jeho nejznámější skladba Česká mše vánoční nám dodnes přináší radost. Díky své lidové melodičnosti a prostému ději, zasazenému do českého prostředí, se stala neodmyslitelnou součástí Vánoc a každý rok znovu a znovu okouzluje posluchače nejen v České republice.