Jako od Lady. Ponocným začíná předvánoční šichta

„Jo. A pořád mě to baví,“ nenechává nikoho na pochybách. „Protože se tady potkávám se samými pozitivními emocemi, je to strašně povzbuzující. Lidi na vánočních trzích zapomínají na všechny svoje starosti, na to, co se děje ve světě nebo v rodině. Tady se potkávají s přáteli, jsou fajn, jsou v pohodě,“ líčí.

Za svou kariéru ponocného se nestalo, že by své vystoupení zrušil, tedy pokud ji nezrušily stopky proticovidových opatření. „Jednou jsem měl namále,“ připouští. „Narodila se mi vnučka a já si dal jistý nápoj, co se podává na ledu. Ne že bych se opil, to ne, akorát hlasivky to nelibě nesly, poslední tři dny trhů tak byly docela utrpení. Ale nevzdal jsem se a dotroubil jsem to až do třiadvacátého.“

Kde se naučil takto vytrubovat? „Mám prostě skvělej nátisk,“ chlubí se mistr vybavený mocným rohem. „Je z nějakýho dlouhorohýho skotu. Anglickýho. Naše krávy takhle dlouhý rohy nemají. A volů sice máme dost, ale pořádný rohy taky nemaj,“ usuzuje Zajíček. V ponocenském mundúru vypadá, jako by vypadl z Ladových obrázků. Tuhle inspiraci nepopírá. „České pohádky jsou pro mne důležité.“ Bodejť když v civilu šéfuje místnímu muzeu strašidel.

Nechybí brašna, prý na milodary, a jak se na správného patriota patří, tak i kokarda v plzeňských barvách. A samozřejmě halapartna. „Ještě jsem ji nepoužil,“ dušuje se. A nad otázkou, zda ho za ta léta na trzích něco naštvalo, musí dlouho přemýšlet.

„Už to mám. Že nikdy není sníh. Teda on občas napadne, ale aby byly bílé Vánoce, to ne, co jsem tady, tak se to nestalo.“

Zatímco plzeňský ponocný už je v plné permanenci, jeho neméně známý domažlický kolega Roman Holub má ještě pár dní pohov, služba mu začne až krátce před Vánoci. Ale před panem Zajíčkem má pan Holub stejně náskok - letos si odkroutí už šestadvacátou sezonu, navíc kolorit chodské metropole dotváří i přes léto. Také jeho to pořád baví, přestože má práce nad hlavu - sociální služby, navrch post kostelníka.

„Lidé si na mne ale už zvykli, vracejí se. Že mne viděli někdy před deseti lety a chtějí si to zopakovat. Nebo tu máme takovou poudačku - děvče, které mi sfoukne svíčku, se prý do roka vdá. A stává se, že ty, které se vážně vdaly, mi pak přijdou poděkovat.“

Domažlický ponocný uniformou připomíná veterána první války, halapartna mu však nechybí. Jasně, je jen pro parádu.

„I když občas má člověk cukání ji použít, třeba když někdo na náměstí túruje motory.“

Časy se mění, ponocný si musí zvyknout i na to, že si s ním kdekdo fotí selfíčka. Ale tady - pod domažlickou věží, na rozdíl od té plzeňské - jedna věc zůstává. Ten prastarý nápěv: Sláva Otci nebeskému i Jeho Synu milému, též i Duchu svatému: bije pátá hodina. Zdrávas Maria. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočívejte s Pánem Bohem. Amen. Zdrávas Maria.

„Když mě vzbudíte ve tři ráno, tak si to vybavím. Mám to v hlavě odmala,“ uzavírá domažlický ponocný Roman Holub.