Hvězda Lásky nebeské Bill Nighy: Moje novoroční předsevzetí je méně klít

Do Prahy přiletěl Nighy ve čtvrtek 15. listopadu. Od té doby si stihl vychutnat kávu s výhledem na Karlův most, procházku kolem Vltavy, navštívit katedrálu svatého Víta, pochutnat si na platýsovi obecném tzv. halibutovi a užít si tak posledních letošních podzimních chvil.

Naše hlavní město navštívil poprvé. „Každý, koho znám, už tu byl a každý mi vyprávěl, jak magické město to je. Cítím se trapně, že jsem se sem dostal až nyní, přitom to od nás není tak daleko. Máte to tu opravdu krásné, ale to vám nemusím říkat.“ V jeho nabitém programu ale není divu, že neměl čas.

V současnosti pracuje například na filmu Sometimes Always Never, kde hraje člověka posedlého hraním hry scrabble, dále pak na filmu dánské režisérky Lone Scherfigové The kindness of strangers a výjimečnou roli si střihl i v připravovaném filmu Pokémon.

„Asi vám nemusím říkat, že pokémonů je celkem 820. Vinou rozpočtu se ale do filmů dostalo pouze šedesát z nich plus já,“ říká se svým nezaměnitelným humorem a dodává, že je na co se těšit.

Svou kariéru přitom započal poměrně pozdě a do širšího povědomí se dostal až ve svých osmačtyřiceti letech, kdy zazářil v hudební komedii Still Crazy. Definitivně ho pak proslavila v roce 2003 až Láska nebeská.

To, že se do filmu dostal, byla přitom tak trochu náhoda. Původně měl jen předčítat scénář. Tam se ale projevil jeho komediální talent a filmoví tvůrci ho tak obsadili do role Billyho Macka, kterou měl původně ztvárnit jiný známý herec. Když se ho pak zeptali, jestli chce vědět, kdo to měl být, odpověděl, že ne.

Oproti většině českých diváků se ale na Lásku nebeskou o Vánocích nedívá. Přednost dává milovanému fotbalu a o Štědrém dnu pak televizi nezapíná vůbec. Jaké další zvyky dodržuje, se dozvíte v našem exkluzivním rozhovoru.

Ano, mám je docela rád. Vlastně ne, počkejte, mám je opravdu rád. Sice je to tak trochu klišé, ale je to hlavně kvůli dětem. Vzpomínám si na to, když má dcera dospívala a byla z Vánoc pokaždé tak moc nadšená, všechno jí připadalo roztomile vzrušující.

Tyto chvíle patří k těm nejlepším, které jsem zažil a držím si je jako ty nejcennější vzpomínky. Takže ano. Vánoce mám rád.

Tento rok se chystám do Paříže. Ne snad, že by to byla tradice, ale protože naše rodina tam má známé. Když jsem ale dospíval, mým úkolem bylo o Vánocích udělat omáčku z výpeku z masa a pak také vaječný krém, kterým se u nás doma pokrýval puding.

Další tradice pak byly hodně spjaté s vírou. V mládí jsem byl katolický ministrant, takže pro mě byly Vánoce tak trochu byznys. Musel jsem sloužit ranní bohoslužby. Na Štědrý den to pak byly klidně dvě nebo tři. No a leden? To byl teprve show time.

Každý rok jsme také poslouchali královnin proslov a můj táta vždycky pouštěl dvě gramofonové desky. Jednu, jak jinak, s písní Bílé Vánoce od Binga Crosbyho. A druhou s nahrávkou startu silničního závodu z roku 1953. Moji matku to přivádělo k šílenství, ale víte, táta pracoval s auty a fascinoval ho zvuk spalovacího motoru.

Vždycky mi říkal, ať poslouchám, jak závodníci zařazují čtyřku a pak pětku. V duchu jsem si říkal, o čem to krucinál mluví.

Každý rok si dávám jedno a to samé předsevzetí, které zahrnuje jedno sprosté slovo, které ale nebudu říkat. Mohu vás ale nechat hádat. Je to poslední slovo ve větě: To si ze mě děláš legraci. Akorát slovo legrace to pochopitelně není. To je vám asi jasné.

Vlastně mě to přivádí na jednu myšlenku. Nikdy jsem ve svém životě nelitoval toho, že jsem něco neřekl. Často ale lituji, že jsem toho řekl možná až moc. Takže mým cílem je zdržet se tohoto sprostého slova, neklít a nechat raději mluvit ostatní.