Helena Vondráčková: Štěstí z toho, že můžu zpívat, pociťuji celý život

Ano, probudilo, to máte pravdu. Strůjcem reedice byl Jirka Svoboda z České televize. Volal mi a ptal se, co bych řekla tomu, kdyby Supraphon znovu vydal mé album, které loni oslavilo padesát let od vydání. Že prý už se ptal a vydavatelství je tomu nakloněno.

Bylo to první album, na kterém byly písně vybrané mému zpěvu na míru. Předtím sice jedno vyšlo, Růže kvetou dál, ale na něm byly skladby ze singlové produkce.

Duší byl producent, skladatel a aranžér Bohuslav Ondráček. Mimochodem, spolu s textařem Zdeňkem Rytířem předtím vymysleli Golden Kids, vokální skupinu, ve které jsme byli Marta Kubišová, Vašek Neckář a já. V rámci své producentské Bob-serie inicioval i vydání Ostrova Heleny Vondráčkové. Po jeho boku byla spousta dalších lidí, Josef Vobruba, který řídil orchestr, skladatelé, textaři, autor obalu Otta Dlabola nebo hudební režisér Vladimír Popelka.

S Bobanem Ondráčkem jsem spolupracovala na výběru písní. Některé jsem si našla sama, další přišly v nabídce, třeba od Oty Petřiny nebo Zdeňka Marata. Písničku Ostrovy pokladů dodal Boban, což mi udělalo ohromnou radost, protože je skvělá. Na festivalu v japonském Tokiu jsem s ní získala ocenění Hitachi. Všude, kde jsem ji zpívala, měla velký úspěch.

Skladby, které jsme převzali od zahraničních interpretů, byly mé srdcovky. Líbily se mi hned na první poslech.

Ano, tím albem mi bylo splněno mé tehdejší přání nezpívat už odlehčené popové písně. Bylo mi čtyřiadvacet let, chtěla jsem interpretovat náročnější skladby. Vzpomínám si, že jsme v Hudebním divadle v Karlíně měli koncert s Golden Kids nazvaný Micro-Magic-Circus. Já tam Bobanovi prosebně řekla, že bych už chtěla zpívat něco náročnějšího, nejen lehký repertoár. Poprosila jsem ho, aby mi napsal nějakou písničku, a on si to vzal k srdci.

Chodila jsem na hodiny zpěvu, pracovala jsem na sobě, a tak jsem chtěla ukázat kvalitu svého zpívání. Byla jsem ráda, že na to Boban přistoupil. Mimochodem, už pro představení Micro-Magic-Circus s Golden Kids mi napsal písničku Chléb náš vezdejší, a ta už byla náročnější. Tím to začalo.

S albem jsme chytili začátek normalizace. Myslím si dokonce, že kdybychom vydání naplánovali na pozdější dobu, asi bychom už měli smůlu. Jak zákaz pro Martu, tak snímky Otty Dlaboly na obalu, které ukazovaly Prahu poněkud ošuntělou, by byly důvody, proč by mohla tehdejší cenzura vydání desky zakázat.

My ale měli štěstí, deska vyšla podle plánu. Jen na ní nesměla být Marta uvedena, i když zpívala jen sbory a druhé hlasy.

Existence kapely už se chýlila ke konci. Marta měla zákaz a poslední vystoupení proběhlo v lednu 1970. Potom jsem pokračovala v koncertování s Vaškem Neckářem, doprovázel nás orchestr, který řídili Josef Vobruba a Boban Ondráček. Mé nové písně jsem postupně zařazovala do koncertního repertoáru a byly na ně krásné reakce.

Byl to nejzákladnější předpoklad. Nevzpomínám si, že by byli na scéně zpěváci či zpěvačky, kteří zpívat neuměli.

Technikou, která dovede hlasový projev i intonaci vylepšit tak, že dokonalost není až tak potřebná. A také repertoárem, protože dnešní písně jsou jinak vedené a kolikrát nejsou moc náročné. Jsou mnohdy hezké, ale náročnost na provedení není často tak velká.

Nic, co se v té době dělo, nepovažuju za promarněné. Minuly mě i zákazy vystupování. On k nim ale v mém případě nebyl důvod, protože za nimi byly obvykle politické názory, a já byla v tomto ohledu mimo hru. V srpnu 1968, kdy nás přišla osvobodit ruská armáda, jsem byla mimo republiku. Se Zdeňkem Rytířem jsme byli na dovolené a já se vracela do země až ve dnech, kdy už byl klid. Neviděla jsem přijíždět tanky. Jen jsem pak registrovala různé zákazy a omezení, které se dotkly hudební scény.

I některé mé písničky byly ale zakázané. Zpívala jsem například v pořadu Písně pro Rudolfa III. skladbu Přejdi Jordán. Cenzoři ji stáhli z rozhlasového vysílání, protože prý nabádala k emigraci. Šťourali se v textech a hledali v nich jinotaje. Bylo to nepříjemné.

Víte, štěstí z toho, že můžu zpívat, pociťuji celý život. Je ale pravda, že na začátku devadesátých let se ozývali ti, jimž před sametovou revolucí nebyl dáván takový prostor, a tvrdili, že těm, kteří ten prostor měli, by se už neměl dávat v tak velké míře. I na mé koncerty tehdy chodilo méně lidí.

Jenže jsem měla štěstí. Michal David, který měl skupinu Allegro a měl problém s návštěvností, mi ji půjčil a já vystupovala s ní. Takže jsem ze scény nezmizela. Do toho jsem se dohodla s Vladimírem Popelkou, který působil v tehdejším Československém rozhlasu, že nahrajeme muzikálové melodie. Byl to další můj sen. Na albu jsme pracovali celý rok, protože jsme vybrali velice náročné písničky. Deska vyšla pod názvem The Broadway album v roce 1993.

Hudební ne. Jen mě mrzelo, že někteří novináři přičítali můj úspěch tomu, že jsem pracovala v době socialismu. Byla to naprostá demagogie, a ráda bych se některých zeptala, co dělali v té době oni. Také pracovali. A pro mě bylo zpívání práce, kterou jsem milovala.

Nebyl to režim, který mě naučil zpívat, tancovat nebo stepovat. Všechny lekce jsem si zaplatila ze svých peněz a měla jsem vůli se zdokonalovat.

Ano, stále zpívám Můžeš zůstat, můžeš jít a Ostrovy pokladů. Další ne především proto, že jsou zaranžované pro smyčce a velký orchestr. A já vystupuju se svou kapelou.

Ráda bych uvedla některou z dalších písniček z desky Ostrov Heleny Vondráčkové nebo ze svého posledního alba Tvrdohlavá. Mým hostem bude Olga Lounová, se kterou jsem na ně nazpívala duet Navěky spálils mou tvář. Zazní i směs písní ze šedesátých a sedmdesátých let a samozřejmě písničky, které mají lidé rádi. Dojde i na skladby s vánoční tematikou. Některé z nich vyšly na reedici dvojalba Vánoce s Helenou, které se dostalo na trh právě nyní.

Může se vám hodit na Zboží.cz: