Článek
Nejen dopisy dětí, ale i dospělých opět zpracovává speciálně vytvořený šedesátičlenný tým zmobilizovaný státní poštou ve francouzském Libourne. Bude muset přečíst v průměru 1,5 milionu přání z celého světa, na něž i bude odpovídat standardním textem. Pokud se na otce Noëla, jak se Ježíšek nazývá ve Francii, ovšem neobrátí anonym a napíše zpáteční adresu.
Některé dopisy jsou podle šéfky zákaznického centra státní pošty Véronique Teulieresové vtipné, některé ovšem plné smutku.
"Milý otče Noëli," napsala například malá Emílie na internetových stránkách Pošty, "kluci na mě letos nebyli hodní. Přála bych si proto, abyste jim každému dal nějaký mozek."
Další hledají lásku a útěchu. Jistý Sébastien se na růžovém pijáku svěřuje, že sice už na Ježíška nevěří, ale že není nad to mít jistotu. Takže si přeje, aby nepřišel o zaměstnání, kde se mu líbí, a aby se mu vrátila žena. Po materiální stránce je relativně skromný - kromě cyklistických brýlí a mikrovlnné trouby nic víc nepotřebuje.
V dopisech je láska i starosti
Pracovníci pošty jsou i svědky vášnivé lásky dvou pubescentů, kteří se s ní musejí svěřit všem, i Ježíškovi. Přejí radost a pohodu všem lidem na světě a sobě, aby zvládli maturitu - slovo, které je hned šestkrát podtržené.
Mnozí pisatelé se netají starostmi. Jistý François si přeje umořit všechny své dluhy. Abdel myslí z vězení na svou pětiletou dceru Chloé. Přikládá její adresu a vyslovuje přání, zda by se jí neozval sám Ježíšek aspoň s nějakou drobnou upomínkou.
Existují ale i prarodiče, kteří posílají Ježíškovi seznam méně skromných přání svých vnoučat: například konzoli k videohrám nebo kytaru.
Další dopisy jsou už vážnější a smutnější. Jistý Vincent prosí o to, aby se jeho manželka uzdravila.
"Milý otče Noëli, ty, který každý rok rozmazluješ malé děti, mohl by ses také postarat pro jednou o babičku, která strádá tím, že nemůže vidět svoje vnoučata? Nejkrásnějším dárkem by pro mě bylo, kdybych je mohla jen slyšet, vidět, obejmout je," píše pro změnu Jeanne z města Lourdes.
Z některých dopisů se svírá srdce
Výčet dojemnější korespondence tím ale nekončí. "Milý otče Noëli. Je to už hodně let, co ti chci napsat, ale musí za mě maminka. Já nemůžu mluvit, nemůžu chodit, trpím Downovým syndromem. Vím, že moje maminka je nešťastná, protože jsme spolu sami, a vím, že chce zázrak, abych vyslovil to jediné kouzelné slovo: maminko," dočetli se například v Libourne.
Šestiletá Océane i jménem jedenapůlroční sestřičky Ježíškovi vzkazuje, že sama ještě špatně píše, tak se toho musela ujmout babička. "Vánoce jsou letos pro nás moc smutné. Maminka nás právě opustila a odstěhovala se do ráje k andělům. Už pro sebe nechci hračky. Tatínek říkal, že to je drahé. Utratil hodně peněz za léčbu maminky a teď za nás. Mysli na nás, pošli nám nějakou svoji fotku a napiš nám něco. Dopis si dám do pokojíčku, snad mi v něm nebude tak smutno. PS: Pokud potkáš maminku, dej jí za mě tisíc hubiček".
V takových případech mají pracovníci týmu povinnost odpovědět osobním dopisem a přidat k němu drobný dáreček. "Víme, že i taková neštěstí se stávají. Ale číst to... až se z toho svírá srdce," podotýká jedna z poštovních pracovnic.
Sekretariát v Libourne funguje před Vánocemi už od roku 1962 a pisatelé nepotřebují žádné adresy a ani známky. Stačí na dopis napsat Pere Noël (Otec Noël) a všichni poštovní úředníci vědí - korespondence patří do speciální přihrádky.
