Co bylo pro známé osobnosti v roce 2014 poprvé

Letošní rok byl pro mě nový v mnoha ohledech. V lednu jsem nastoupil na ministerstvo a přesvědčil se, že v resortu financí je situace mnohem horší, než jsem si představoval. To samé se týká i stavu veřejných financí, ale i celého fungování našeho státu a jeho úřadů. Snažíme se to napravit.

Stresující je pro mě i zkušenost ze Sněmovny, kde se víc mluví, než něco reálného dělá pro lidi. V naší zemi je strašně těžké něco prosadit, a to jak ve Sněmovně, tak v koalici. Na všechno se ustavují komise, výbory a všechno strašně dlouho trvá. Změny k lepšímu tedy prosazujeme o hodně pomaleji, než bych si přál. Navíc se na jednáních za stolem občas říkají jiné věci než pak navenek médiím. To je další frustrující zkušenost, na kterou jsem z byznysu nebyl zvyklý.

Jak už toho mám docela dost za sebou, tak bych ještě před pár týdny měla potíž něco najít. Ovšem letos jsem se poprvé (a naposled) v životě při oslavách státního svátku 28. října dívala do Vladislavského sálu tak, jak ho vidí ti, kterým se dostane pocty státního vyznamenání. Velmi zvláštní pocit.

Vyznamenání vnímám s radostí, stále však mám pocit jakési nepatřičnosti. Státní úředníci se mají snažit ve prospěch země, což se tedy snažím, ale žádná zvláštní zásluha to není. Na druhou stranu to vnímám jako ocenění nejen mé maličkosti, ale snad tak trochu i technického úřednictva jako takového.

Letos jsme byli s Markétou na týden v Rakousku a hned vedle bylo golfové hřiště. Tak jsem se podíval na jejich ceník a říkám si, ti se tu mají, ti dědci, takovou jim dávají pěknou slevu. A pak koukám, ona je od pětapadesáti! To bylo poprvé, co jsem dostal slevu kvůli věku. Hned jsem říkal Markétě: To není sleva na hraní, to už je sleva na dohrání.

Tento rok jsem prošla velkou osobní a profesní turbulencí – ze soukromé osoby jsem se stala nejdřív poslankyní, členkou vyjednávacího týmu nové vlády, ministryní, pak euro-komisařkou. Takže na nové věci byl pro mě tento rok přebohatý. Bylo to období učení, vyrovnávání se s extrémní odpovědností a pracovní zátěží. K tomu přibyla snaha z toho všeho s prominutím nezblbnout, jak se lidem ve vysokých funkcích často stává.

Proto si tak vážím toho, že mě oslovují neznámí lidé na ulici, v restauraci či tramvaji a chtějí si povídat o svých problémech nebo mi svěřit jejich vidění společnosti či politiky. Vážím si té projevené důvěry a hodně mi pomáhá.

Měl jsem poprvé premiéru jako režisér. A to jsem si tedy opravdu užil. Nervy před premiérou byly nakonec přímo úměrné tomu opojnému pocitu, když jsem zjišťoval, jak moc se film Pojedeme k moři líbí. Zároveň mě to naučilo, jak rozhodující je obklopit se správnými lidmi a jak velký podíl má na úspěchu štěstí. Člověk prostě nemůže nevidět, že se ten film nenatočil sám.

Zazpívala jsem si v jazzovém přístavu Jazz Dock s báječnými muzikanty a vychutnala tu nádhernou vnitřní svobodu, kdy se sejde mládež, všichni jsme naladěni na stejnou strunu, písně se prodlouží podle nálady, nikomu se nechce domů… Uvědomila jsem si, jak jsem šťastná při zpívání písniček, které mají obsah.

Mám pocit, že přes každodenní rutinu je třeba si uvědomit, že každý den a každý moment je unikátní, stane se poprvé a nikdy se nezopakuje. Z tohoto pohledu je celý rok jedno velké „poprvé“. Vynakládám velké úsilí na to, abych si to připomínal při čase stráveném s rodinou, s dětmi, které se mění každý týden doslova před očima. Moje manželka je úžasná v tom, že si to vše uvědomuje neustále.

Co se týče pracovních „poprvé“, dělali jsme letos řadu unikátních operací a objevili řadu nových poznatků ve výzkumu. Každý rok se zdá být lepší a lepší, ale také více náročný. Mám štěstí, že můžu dělat, co mě baví a co dává velký smysl. Je úžasné být schopen vrátit lidem smysluplný život!