Českého Ježíška k nám vyslal Luther

Před rokem 1520 žádný Ježíšek o Vánocích nechodil. Bojovnému reformátorovi hlavně vadil populární kult svatého Mikuláše roznášejícího večer před 6. prosincem dětem dárky. A tak přišel s náhradním řešením – nadělovat bude Christ-

kind, dítě Kristus. Rozbalování dárků (Bescherung) se začalo stěhovat od 5. prosince ke Štědrému dni či Božímu hodu.

Pokud jde o Christkinda, „vynálezce Ježíška“ Luther si jej nepředstavoval jako dítě v jesličkách a plenčičkách. Lidový balast mu vadil, chtěl zdůraznit hlavní postavu svátků. Samotného dárce obdarované děti nikdy neměly vidět, maximálně jim jeho odchod zahlásil zvoneček.

„U Luthera je silný důraz na to, že se bůh zjevuje ve svém opaku, velký v malém, všemohoucí v bezbranném. Podobně to vidí karmelitánská mystika, ale i náš Adam Michna z Otradovic,“ vysvětluje kněz a religionista Tomáš Halík.

Tradiční argument ateistů, proč všemohoucí bůh dopouští války a nemoci, z pohledu Vánoc nefunguje – všemohoucím je totiž bezmocné dítě na matčině klíně. Bůh je skryt v protikladu. Jenomže reformátor míní a historie mění. Ježíšek začal splývat s Mikulášem, případně zahájili pokojnou koexistenci, a někdy si při roznášení dárků dokonce vypomáhali.

Lutherův projekt „se uchytil“ v celé střední Evropě. „Ježíška dárkonoše“ mají nejen v Německu, ale i v Rakousku, Česku, na Slovensku (Ježiško), ve Slovinsku, Chorvatsku, Itálii (Gesú Bambino), Lichtenštejnsku, Švýcarsku, Maďarsku (Jézuska), ale i v hispánských částech USA, v jižní Brazílii a americké Louisianě. Dokonce až do Argentiny si jej odnesli potomci povolžských Němců (Christkindl).

A jak se dostal do vysloveně katolických oblastí? Ačkoli byl minimálně dvě století ryze evangelickým „vynálezem“, od 19. století jej začaly v rámci měšťanských kultur přebírat i země s katolickou tradicí. Postavička ve spojení s dalšími inovacemi pruského pietismu – stromkem a adventním věncem – překročila konfesijní hranice.

U nás došlo k tomuto smíření ještě dřív. České Vánoce jsou velmi zajímavým a možná ne zcela snadno vysvětlitelným fenoménem. Bez jakéhokoli napětí se v nich prolnuly výrazně evangelicko-luterské zvyky se světem českého barokního katolicismu. Baroko způsobilo, že se Christkind začal měnit v blonďatého andílka, někdy i v dívenku v bílých šatech.

V puritánské kalvínské tradici se proto pokusili nechat Ježíška úplně zmizet, paradoxně si tam udržel pozici hlavního roznašeče dárků svatý Mikuláš. Odtud se v USA vyvíjel dál i nizozemský „Sinterklaas“, kterého holandští kolonisté dopravili v 18. století přes Atlantik. Z odporu k uctívání svatých a k oděvu biskupů se proměnil jeho vzhled, takže se podobal spíše bohům Odinovi či Thorovi z nordické mytologie než sv. Mikuláši z Myry. Chybou přepisu při výslovnosti se pak ze Sinterklaase stal Santa Claus.

Dál už se jen čekalo, až americký reklamní průmysl tuto postavičku trochu „rozsvítí“. V roce 1863 americký karikaturista Thomas Nast nakreslil pro Harper’s Weekly rozesmátého červeného tlouštíka. Ježíškův úhlavní nepřítel byl na světě. Něco přes 150 let starý Santa ale nepředstavuje pro 500letou evropskou tradici Ježíška žádnou opravdovou konkurenci.