Zima na Ukrajině bude krutá, varuje humanitární pracovník

Nejsilnější ostřelování Ukrajiny zažil Petr Štefan v Kyjevě, když byl zrovna v kanceláři Člověka v tísni: „Probíhá to vždycky stejně, místní už jsou na to zvyklí, ozvou se sirény, které oznamují letecký poplach. V tu chvíli se všichni zaměstnanci seberou a snaží se najít bezpečné útočiště, když jsou venku. Může to být třeba stanice metra, ale každý už ví, kam přesně má ve svém bydlišti jít, kde se může ukrýt v podzemí a najít aspoň nějaké bezpečí. Na to jsou všichni poctivě vyškoleni.“

„Toto byl jeden z největších útoků na ukrajinskou infrastrukturu od začátku války. Na Ukrajinu v jednu chvíli letělo během odpoledne něco mezi devadesáti a stem raket a nějaké drony. Byl to jeden z nejkomplexnější útoků na infrastrukturu a infrastrukturu to taky zasáhlo, ale nejen tu. Zasaženy byly tři domy v Kyjevě, které byly jen pár kilometrů od nás,“ dodal k útoku z 15. listopadu.

Ten podle něj nevyřadil hned dodávky elektřiny: „Proud šel, ve čtvrti, kde je kancelář Člověka v tísni, nedaleko centra, v tu chvíli dodávky nebyly přerušeny. Potom večer nějaké přerušení bylo. V noci následoval další letecký poplach, naštěstí bez následků. Ráno ještě další. Probudil jsem se v šest hodin ráno a proud tam, kde jsem zrovna přespával, nešel, ale to je něco, co Ukrajinci zažívají pořád. Elektrický proud se pravidelně vypíná, vypínají se celé ulice, celé čtvrti. Dokonce existují i rozpisy, takže se na to dá i mírně připravit.“

„Místní se s tím snaží nějak vyrovnat, takže alespoň malé krámky se snaží mít generátor, aby mohly fungovat i v případě, že nejde elektrický proud. Lidé jsou na to připraveni, takže mají lampy na baterie nebo solární lampy, ale na vesnicích se výjimečně ještě pořád používají svíčky, aby mohli vidět, když je tma,“ dodal Štefan, jak se Ukrajinci vyrovnávají se situací.

Štefan připomněl, jaký dopad mají útoky na rozvodné sítě. „Deset milionů lidí je bez elektrického proud dodnes. Nestíhá se infrastruktura tak rychle opravovat, aby dodávky energií mohly být okamžitě obnoveny a byla elektřina pro každého na celé Ukrajině.“

Domnívá se, že situace na Ukrajině bude v následujících měsících velmi obtížná: „Zima bude krutá. To už je patrné teď, protože už padly teploty pod nulu. Zkuste si to představit – jste v domě s provizorním oknem, s rozstřílenou střechou, velice omezenými dodávkami elektrické energie a snažíte se v něm přečkat zimu, ve které může být minus dvacet stupňů. To je strašně složitá situace a budou jí vystaveny miliony Ukrajinců a bude se rozhodovat kam jít, kde přečkat.“

Zima bude dopadat na všechny, protože z banálního nachlazení se může snadno vyvinout zápal plic: „Není to zátěž jen pro seniory. A dala by se zvládnout, kdyby perfektně fungoval zdravotnický systém. Ale jak dělat maximum, když cílem ruských útoků jsou často i nemocnice? Zdravotnický systém je pochroumaný válkou a nemocnice bez elektrické energie dokáže pomoci lidem jen omezeně. Opravdu se obávám zpráv z Ukrajiny během příštích měsíců, i co se týká této otázky, protože je tam opravdu zima. V Kyjevě se vážně zvažuje zřízení asi tisíce míst, kde by se lidi mohli ohřát, kde by mohli nasát teplo, aby měli šanci to přežít.“

Štefan také popsal různé podoby pomoci Člověka v tísni na Ukrajině: „V Charkově Člověk v tísni v Ševčenkovské čtvrti pomáhá lidem s opravami před zimou. Typicky je to výměna oken. Byl jsem v bytě několika seniorů v paneláku. Byli doma. Přiletěla ruská raketa. Ozval se obrovský výbuch, který vysklil všechna okna v jejich domě, a najednou jsou v situaci, kdy se snaží okno nějak utěsnit, většinou tam v první fázi dávají nějaké kusy plastů, igelit. Viděl jsem, že si tam dávají lisované desky ze dřeva. S nejrychlejšími opravami taky pomáháme, ale ty nevyřeší velkou zimu. Na Ukrajině bývá v zimě běžně teplota okolo minus dvaceti stupňů a s takovýmto provizorním oknem tam nemůžete být.“

Štefan dodal, jak dlouho byli zmínění senioři bez oken: „Několik měsíců. Útok byl během léta.“ A tito ještě měli štěstí: “ Sahal jsem na radiátory, byly ještě teplé, takže tam byla plus minus normální teplota.“

Těžší pro starší lidi je, že v době dopadu rakety bývají doma, což byl i tento případ: „Senioři, kteří bydlí v sedmém osmém patře a mají problémy s chůzí, do krytů, které jsou většinou v podzemí, nechodí nebo tam nemohou dojít.“

Štefan viděl i dopad prvních útoků v předjaří: „Byl jsem v malé obci Ševčenkove v Kyjevské oblasti, asi 50 km východně od Kyjeva směrem na Černihiv. To je oblast, která byla zasažena na začátku invaze, kdy se ruská vojska snažila dostat ke Kyjevu. Přijely tanky, začaly pálit na obytné budovy a způsobily většinou velké škody. V jednom domě, když se začaly ozývat výbuchy a dopadat šrapnely, tak výrazně poškodily střechu.“ I to ale zvládne organizace vyřešit: „Vyměníme celou střechu, do které zatékalo. V zimě se nedá v takovém domě s popraskanou střechou být.“

„Přípravou na zimu není jen oprava oken střech a dveří, ale lidem dodáváme i kamínka tam, kde netopí, aby aspoň v jedné místnosti dokázali udržet teplo. Ale jsou to i matrace a deky, všechno, co vás dokáže zahřát,“ dodal Štefan, „hodně se zaměřujeme i na to, že dáváme lidem přímo finanční obnos, aby si pořídili, co sami nejvíc potřebují.“

Ne všichni však mohou zůstat tam, kde žili, a končí v uprchlických táborech, připomněl humanitární pracovník: „Oni to nazývají kolektivní centra. Po celé Ukrajině jich je 5600, žije v nich milion lidí. Buď lidé, co utekli z okupovaných území, nebo lidé, kteří přišli o domov už kompletně a nemají jinou možnost, kde žít.“

Štefan popsal tato zařízení: „Bývají to často školy, kde se nevyučuje.“ Dvě navštívil v Krivém Rihu: „Jedno byla budova administrativy, kterou zprovoznili pro uprchlíky, tam měli 31 lidí. Když je místností míň, tak v jedné může být i deset postelí. V gymnáziu bylo šedesát lidí, to byla velká prostorná škola a tam si mohli dovolit, že v jedné třídě byla jen jedna rodina, šestičlenná, takže měli základní soukromí. Jenže škola není internát ani hotel. A my pomáháme, pokud je to možné, vybudovat víc sprch, aby lidé mohli vykonávat základní hygienické potřeby, když žijí v místě, které není připravené na přespávání.“

Není to však jediná forma pomoci, kterou těmto centrům poskytují: „I v těchto místech se snažíme pomoci, aby tam bylo teplo. Taky jsou to výměny oken, ale někdy třeba pomáháme s výměnou celého tepelného zařízení.“

Záběr práce je však širší. „Pomáháme napříč Ukrajinou od západu až na východ včetně frontové linie na Donbasu,“ dodal Štefan s tím, že tam se vozí hlavně základní potřeby, jako je balená voda. Snahou však je tam, kde to jde, opravit vodovody.

„Hmotné sbírky neorganizujeme, protože na Ukrajině trh funguje a vše se dá nakoupit místně. Dokud to půjde, budeme nakupovat na místě, protože chceme podpořit místní byznys, aby se země měla šanci postavit na vlastní nohy co nejdříve,“ vysvětlil Štefan. Pochvaluje si, že lidé neztratili zájem pomáhat: „Je zajímavé, že solidarita pořád trvá, samozřejmě to není tak jako na začátku.“

Obává se však, že pomoc bude dál potřeba: „Myslím si, že to budou dlouhé roky. Byl jsem od invaze na Ukrajině potřetí, a když vidím míru destrukce infrastruktury, tak bude trvat roky, než se podaří všechno opravit.“

Upozornil taky, že situace dopadá na psychiku lidí, kteří si uvědomí, že se nemají kam vrátit, že nejde o dočasnou záležitost: „Najednou se není kam vrátit.“ A problém je, že lidé ztratili i náplň života: „Jsou to často lidé v produktivním věku, kteří byli zvyklí chodit každý den do práce, a najednou ta práce není. A oni si nepřijdou užiteční.“