Ženy s batolaty mrznou na ukrajinsko-polské hranici. Na cestě jsou celé dny, bez spánku

Záchytné středisko je zde hned na kraji města na parkovišti Teska. Na kraji parkoviště jsou stánky, kde dobrovolníci nabízejí příchozím vodu, jídlo i ošacení, vaří pro ně čaj, kávu.

Naprostá většina uprchlíků jsou ženy s dětmi, často batolaty. Mísí se tu Ukrajinci, kteří tady čekají na své příbuzné a známé, s dobrovolníky z různých koutů Evropy, kteří nabízejí odvoz po Polsku, do Česka nebo do Německa. Díky tomu není čekání obvykle delší než pár hodin.

Lidé se třesou zimou, už několikátý večer po sobě je pod nulou. Dvě mladší Ukrajinky utěšují plačící starší ženu, která před chvílí přijela. Po chvíli všechny tři nasedají do auta a odjíždějí. Na odvoz čeká i několik Afričanů, kteří studovali na Ukrajině. I oni prchají před válkou.

Od hranic přijíždí jeden autobus za druhým, co pět minut tady jeden zastaví. Někdy stojí i čtyři za sebou, chvíli to trvá, než se z nich lidé dostanou ven. Většinou jde o velké červené autobusy polských hasičů, jejichž sirény podtrhují dramatičnost situace. Příchozí mají ve tvářích únavu a strach, co s nimi bude, i úlevu, že už jsou v bezpečí. Desítky dobrovolníků jim nabízejí odvoz, ubytování a další pomoc, ať už v Polsku, nebo jinde.

V jednom okamžiku se takto nově příchozím hlásí desítka Čechů. „Máme v autě tři volná místa, rádi někoho vezmeme do Brna nebo i jinam,“ říká Tomáš. Jedná se o herce z Brna, který před chvílí s kolegou Jirkou přivezl na hranici materiální pomoc a teď čekají, že někoho cestou zpět svezou.

Vedle se s autem nabízí student z Ostravy a o kus dál Jan, který tady čeká asi dvě hodiny.

Do Přemyšlu přijel s velkou dacií naplněnou spacáky a karimatkami v rámci velkého transportu, který zorganizovali čeští skauti ve spolupráci se skauty ze Lvova. Věci putují běžencům, část jde na frontu.

Těm, na které na parkovišti nikdo nečeká, pomáhají vyhledat pomoc dobrovolníci ve žlutých reflexních vestách. Převažují mladí Poláci, ale nechybí ani postarší Bělorus.

Přijíždí další autobus a polská dobrovolnice se Čechů ptá, zda by mohli vzít do Jablonce nad Nisou sedmičlennou rodinu, tři ženy a čtyři děti. Tomáš, Jiří a Jan se hned domlouvají, že pojedou svými dvěma auty společně.

„Utíkáme z naší vesnice v Ivanofrankivské oblasti. Na cestě jsme dva dny, vůbec jsme nespaly. Bály jsme se, co nás na cestě všechno potká. V Jablonci mám sestru, žije tam s manželem,“ říká asi pětadvacetiletá Marta. Přes znatelnou únavu se usmívá a má radost, když zjišťuje, že je Češi odvezou až k sestře.

Marta prchá s matkou, sestrou a dětmi, další dvě sestry zůstaly na Ukrajině. Každá z žen s sebou vleče těžkou tašku, děti nesou batůžky. Dvě holčičky ve věku asi čtyři a sedm let hned pookřejí, když jim Tomáš daruje plyšáky.

Manžel jedné ze sester vezl celou skupinu přes Lvov vlastní dodávkou, ale kvůli koloně na silnici se musel zastavit už dvacet kilometrů před hranicemi. Pak se vrátil domů, kde ho čeká vojenská povinnost. „Zbytek jsme musely jít pěšky. Na naší hranici jsme pak čekaly pět hodin, na polské straně už jen asi patnáct minut,“ dodává žena. Doufá, že se situace na Ukrajině uklidní a budou se moci vrátit domů.