Zabili jsme tři Rusy a sestřelili vrtulník, říká tajná ukrajinská diverzní jednotka

Třiadvacetiletému Tarasovi, o dva roky mladšímu Vladyslavovi i jejich 39letému veliteli Oleksijovi je jasné, že pokud by je chytili, ocitnou se bez pomoci. Ukrajinská vláda popře, že by o jejich existenci věděla. Bratrstvo operuje nezávisle na armádě, ale spolupracuje s ní.

Oleksij vysvětluje, proč jednotka stojí mimo armádu: „Je to tak, že Rusové mohou na území Ukrajiny, ale Ukrajinci nemohou na ruské.“

Západ se bojí, že pokud by se válka přenesla na území Ruské federace, ta by mohla použít jaderné zbraně.

Úkoly jednotky jsou široké – od únosů vysokých ruských představitelů přes ničení klíčové vojenské infrastruktury až po sestřelování letadel nad ruským územím.

Většinou příslušníci podobných jednotek mlčí, v jejich případě tomu však je jinak. Jejich činy mají vyvolat obavy a nejmladší Vladyslav říká: „Pro nás je velmi jednoduché přejít ruskou hranici.“

Do Ruska se dostávají buď po zvířecích stezkách, když sledují jejich stáda, nebo získávají rady od pašeráků, kteří je využívali před válkou při přepravě kontrabandu.

Trio popsalo několik akcí; jak ale podotkl list, vzhledem ke statusu jednotky nebylo možné jejich tvrzení ověřit. Jednou měla skupina za úkol „zajmout nebo zabít vysokého představitele FSB“.

„Pracovali jsme nedaleko hranice s Ukrajinou, ale na ruském území,“ uvedl Vladyslav, který přiznal, že znali cestu ruského důstojníka a rozhodli se nastražit léčku.

Hodiny čekali, jenže auto nepřijelo, a s končícím dnem tak byla akce zrušena. Potřebovali se dostat pryč, jenomže na hranici se začali soustřeďovat ruští vojáci.

Návrat se neobešel bez boje, vypověděl Vladyslav: „Narazili jsme na pozici ruských pohraničníků. Zahájili jsme boj, byli jsme čtyři na čtyři. Zabili jsme tři Rusy a jednoho lehce zranili. Zajali jsme ho, dostali ho na ukrajinské území a předali ukrajinské armádě.“

Před šesti týdny provedli zatím svou nejvýznamnější akci. „Měli jsme za úkol zničit ruský vrtulník přepravující vysoce postavené představitele ruského ministerstva vnitra,“ popsal úkol Taras.

„Poprvé špatné počasí zabránilo laserovému zaměřovači přesně zachytit cíl. Navíc jsme měli vlastní problémy ve skupině, hádku, takže jsme se sice dostali do Ruska, ale vrátili jsme se zpět, abychom prozkoumali naše ztráty. Za týden jsme podnikli druhý pokus.

Skupina tvořená pěti muži se v sedm ráno proplížila přes les a pole do Ruska. „Šli jsme celý den. Noc jsme strávili na místě a v devět ráno jsme slyšeli vrtulník. Měli jsme malý průzkumný dron a ten mi potvrdil, že je to stejný vrtulník.“

„Ze vzdálenosti čtyř kilometrů jsme vypálili na vrtulník ruční protiletadlovou řízenou střelu. Neviděli jsme zásah, protože jsme byli daleko, ale slyšeli jsme výbuch,“ dodal Taras a pokračoval: „Rychle jsme utekli, vraceli jsme dvakrát tak rychle. Na místě jsme nechali i trojnožku, ze které jsme odpálili raketu.“

Jestli byli ve vrtulníku vysocí představitelé ruského ministerstva vnitra, skupina neví, ale Taras ji přesto považuje za úspěšnou. „Ukázali jsme, že se můžeme dostat na území Ruska a ukázat Rusům, že Ukrajinci mohou jednat,“ uvedl Taras.

„Když Rusové zjistí, že na jejich území působí sabotéři, potřebují přesunout na místo hodně vojáků, aby našli sabotéry,“ podotkl.

Tito vojáci pak nemohou bojovat jinde. „To, že ukrajinští diverzanti sestřelují ruské velitele, ruské velitelství znervózňuje. Není sice jasné, zda byli ve vrtulníku velitelé, ale byla to helikoptéra určená k jejich přepravě,“ dodal Taras.

Poslední akce, na které se podílel Vladyslav, se skupina zúčastnila před měsícem v oblasti okolo Bělgorodu, kde bylo v posledních měsících zaznamenáno několik případů výbuchů muničních skladišť.

Jednotka však nemá vždy úspěch. Její členové Jurij Horovec, Maksym Michajlov, Taras Karpjuk a Bohdan Ljagov byli zabiti 12,5 km od hranic v Brjanské oblasti.

Oleksij se o jejich smrti dozvěděl 26. prosince, když viděl záběr jejich mrtvých těl, jak leží na sněhu, na kanálu Telegramu. „Každý byl šokován. Byli to naši nejlepší bojovníci,“ uvedl.

Ruská agentura RIA Novosti tehdy uvedla, že měli samopaly SIG Sauer, komunikační a navigační přístroje a čtyři bomby.

Oleksij se domnívá, že se omylem dostali až k druhé linii ruské obrany, před níž jsou minová pole. Přiznává, že on sám je zpravodajec. V praporu však převažují civilisté doplnění nejlepšími z dalších dobrovolnických praporů. Působí tu i horští vůdci.

Rodiny členů skupiny však nevědí, co dělají: „Moji rodiče jen vědí, že jsem ve válce,“ přiznává Vladyslav. „Pro naše rodiče je lepší, když nevědí, co děláme,“ dodal.

O své práci jim však neříkají ještě z jednoho důvodu. „Musíte pochopit, že když plánujeme naše operace, ví o nich jen málo lidi. Informace o operaci by se mohly dostat k nepříteli,“ přiznal Taras.

„Naše operace jsou dvakrát bezpečnější než ty plněné ukrajinskými ozbrojenými silami. Vypadá to jako velmi nebezpečná práce, ale jsme na ni velmi dobře připravováni,“ doplnil.