Z Kyjeva zmizela celá generace. Mladí se ukrývají, válčí, nebo odešli

Tvář Kyjeva se mění jako chameleon. Pulzující metropoli na začátku války ochromilo těžké bombardování. Řada budov je dodnes poškozená a připomíná běsnění, při kterém chtělo Rusko rychle ovládnout Ukrajinu, a to i pomocí nepovedeného výsadku na nedalekém letišti Hostomel, kde za oběť prvních dnů války padlo největší letadlo světa Antonov An-225 Mrija (ukrajinsky Sen, pozn. red.).

Město zdánlivě připomíná každou jinou metropoli. Dopravní zácpy, lidé korzující po ulicích a náměstích, stánky s občerstvením, které nabízejí místní i zahraniční delikatesy. Do noční oblohy září velké M známého fastfoodového řetězce, jehož restaurací je ve městě několik, a přímo u centra Majdanu jsou hned tři. Vypadá to jako normální život, ale zdání klame.

Když se rozhlédnete po ulicích, vidíte hlučné elektrocentrály. Ty se spínají při výpadcích elektřiny. To se děje každý den. Denně na Kyjev létají drony. Většinu z nich protivzdušná obrana zlikviduje a některé se zřítí. Trosky pak často zasahují domy a jsou smrtící. Zvuk sirén ale místní už moc nevnímají.

Úsměvy mladých žen a dívek připomínají čas před válkou. Kyjev byl oproti zbytku Ukrajiny vždy jiný. Moderní, žila zde zejména smetánka a bohatší lidé. Při druhém pohledu ale zjistíte, že na ulicích nepotkáváte mladé muže. Ty, co vidíte, buď mají uniformu, jsou to starci, nebo jsou o berlích. Případně ve školním věku.

„Tady byla situace vždycky trochu jiná. Válka sem tolik nedoléhala a armádní náboráře nikdo nepotkal. Mnoho mladých posedávalo v barech, chodilo do fitka, jako kdyby se jich válka netýkala. Trpěl především východ země i co do náborů. Ale to se změnilo někdy na začátku roku 2024, kdy byla další armádní čistka a vedení odpovědné za personál přitvrdilo,“ říká paní Olena. Stejně jako její manžel vyučovala angličtinu a francouzštinu, nyní jsou v důchodu.

Michajlo, manžel paní Oleny, se chtěl na začátku války přihlásit a jít bojovat, ale těžké astma ho vyřadilo. K tomu také špatné koleno, které měl poraněné od revolučních událostí v roce 2014, kdy ho zbili příslušníci policejních jednotek Berkut na náměstí Nezávislosti, na Majdanu. Prodělal několik operací a nosí hůlku. „Bojovat bych šel, pušku unesu,“ řekl Michajlo, který v květnu oslaví sedmdesátiny.

Jejich vnuk žije s matkou v Ostravě, kde studuje na univerzitě. Syn padl na začátku války při obraně Kyjeva. Na Majdanu vlají tisíce malých vlaječek, ale i velkých vlajek. Česká nechybí. Připomínají padlé vojáky, ale i civilisty. Doprovází je portréty, ale i plyšáci. „Ty jsou od dětí, vzpomínkou na jejich táty,“ vysvětluje Olena. Nedaleko silnice jsou na hromadě protitankové zábrany, které lze v případě potřeby rychle přemístit na hlavní silniční tahy. Místní doufají, že jich nebude potřeba.

Nedaleko je veliká policejní stanice. Před ní postávají a pokuřují strážci zákona. V rukou drží útočné pušky kalašnikov. Před cizinci jsou obezřetní. Češi tu mají ale dobré jméno. „Česká, vidíš?“ ukazuje jeden z nich na pistoli u pasu. Během chvíle se rozprchnou a rozjedou po městě. Bavit se nechtějí, ale vzájemně si přejí dobrý den a klidnou službu. Nezřídkakdy se pokoušejí puškou sestřelit drony, které téměř denně na metropoli útočí.

Většina obchodů a služeb funguje prakticky bez omezení. Včetně restaurací. V nich ale jsou zejména mladé slečny, které si dělají selfie. „Můj kluk šel do války. Sám, nikdo ho nenutil, jen já mu to rozmlouvala. Nechtěla jsem, aby odjel. Je dronař, ale nevím kde. Nemluví o tom. Voláme si zhruba ob den. Bojím se o něj, ale jsem na něj hrdá. Chci, aby už byl doma. Studujeme oba práva,“ říká Iryna, dvaadvacetiletá Ukrajinka, která se narodila v Oděse.

Byla jednou z mála, která se otevřeně bavila o životě ve válce. Bála se, ale věřila v brzký konec a stejně jako mnozí i v návrat ztracených území. Připustit si cokoliv jiného lidé nechtějí. Doufají i ve válečné reparace a spravedlivý soud. Při vyslovení jména ruského diktátora Putina si většina odplivne.

Před válkou řada Ukrajinců v Rusku pracovala nebo s Ruskem obchodovala. Válka vše změnila a názory některých radikalizovala. Přání smrti všem okupantům je běžnou každodenní rétorikou a naleznete ho i nasprejované na fasádách budov. Stejně jako obrazy očí a tváří zabitých obránců Ukrajiny.