Článek
Muž jménem Dmitro sedí v domku v jedné z vesniček západně od Kyjeva po boku své manželky. Svítí slunce a zpívají ptáci. Klidným hlasem vypráví své zážitky z války. Ty nejdramatičtější chvíle pro něj přišly před dvěma měsíci, kdy se ruské invazní jednotky pokusily bleskově dobýt Kyjev.
„Dvacátého pátého února jsem dostal rozkaz přivézt na dané místo určitý počet lidí a zbraní. Bylo asi okolo poledne, když jsem přijížděl k irpiňskému mostu. Tam jsem ale zahlédl poškozenou kolonu kacapů (hanlivé označení pro Rusy – pozn. red.),“ vypráví Dmitro. „Otočili jsme auta, schovali se na odloučené místo a bylo mi řečeno, že mi pošlou souřadnice, kam mám dorazit,“ dodává.
Zhruba za čtvrt hodiny dorazily souřadnice a Dmitro se i se svými muži vydal na určené místo. „Jeli jsme znovu k mostu, otočili se směrem na Hostomel, jenže poblíž obchodu Fora jsme padli do pasti, kterou si pro nás nachystali,“ vzpomíná voják.
| 72. samostatná mechanizovaná brigáda Černí kozáci |
|---|
| Tato vojenská formace vznikla v roce 1992 po osamostatnění Ukrajiny ze 72. gardové motostřelecké divize, v roce 2002 byla v rámci vojenských reforem přeorganizována na brigádu. V letech 2014 až 2017 se účastnila bojů na Donbase, při kterých ztratila 163 mužů. V roce 2017 dostala čestné jméno Černí kozáci. Tak se přezdívalo 2. záporožskému pluku, který v letech 1918–1920 bojoval za ukrajinskou nezávislost. Během ruské invaze byla brigáda nasazena na severozápadě Kyjeva. Vrchní velitel ukrajinské armády Valerij Zalužnyj ocenil 80 vojáků brigády, kteří dokázali zadržet ruský postup přes vesnici Mošún a přirovnal je k legendárním Sparťanům u Thermopyl. Znakem brigády je lebka s nápisem „Ukrajina nebo smrt“. |
Rozpoutalo se peklo. První, co si Dmitro vybavuje z přestřelky, byl zvuk tříštěného skla jeho vozu a střepy, které mu létají do obličeje.
„Museli na nás střílet tak z dvaceti metrů,“ předpokládá. Dmitrovi se podařilo z auta vyskočit. Osádka nákladního vozu Ural jedoucího za ním takové štěstí neměla.
Nášivka ukrajinské 72. samostatné mechanizované brigády
„Byli to záložníci, kluci, co sloužili zhruba tak 12 hodin po odvodu,“ říká a poprvé se mu nepatrně zachvěje hlas. „Z auta skákali živí a dopadli na zem mrtví,“ říká. Rezervisté zřejmě mířili na místa bojů, aby fungovali v týle a uvolnili tak ruce zkušenějším jednotkám.
Dmitro a ostatní, kterým se podařilo přežít, rychle utíkali ze silnice k blízkému staveništi. „Bylo nám jasné, že musíme ustoupit. Síly byly nerovnoměrné. V celé naší skupině jsem jenom já měl balistickou vestu a helmu,“ říká Dmitro.
„Zaujali jsme kruhovou obranu a začali se bránit. Nějaké ztráty jsme jim způsobili, ale bylo nám jasné, že síly nejsou vyrovnané a pokud nás obklíčí, nikdo z nás nepřežije,“ vysvětluje voják těžkou pozici.
| Boje o Irpiň |
|---|
| Irpiň a nedaleké letiště v Hostomelu byly prvními ze strategických cílů ruských jednotek a jejich získání předpokladem pro dobytí Kyjeva. Předměstí se stalo místem tvrdých bojů hned v prvních dnech války. Ukrajinské síly tak po týdnu raději vyhodily do povětří most, který Irpiň spojoval s cestou ke Kyjevu. Po dobytí Irpině Rusy se přes trosky mostu snažili dostat civilisté do bezpečí. Po ústupu ruských jednotek z Kyjevské oblasti a osvobození měst ukrajinskými silami se ukázalo, že Rusové páchali v Irpini a dalších městech nesčetná zvěrstva, včetně znásilňování a vražd civilistů. |
Skupince se podařilo uniknout do pásu lesa, kde narazili na neznámého muže. „Okamžitě jsme ho položili obličejem dolů, protože nebylo jasné, kdo to je a co tam dělá,“ vypráví Dmitro. Ukázalo se, že mužův bratr slouží v ukrajinské armádě a vojáky, některé z nich raněné, vzal k sobě domů.
Ukrajinské jednotky používají kódové označení pro raněné a padlé vojáky: 200 pro padlé a 300 pro raněné. „Měl jsem s sebou tři třístovky: jednu těžkou s dvakrát prostřeleným hrudníkem a dvě lehké. V domě jsme asi čtyři hodiny čekali na evakuaci,“ uvedl Dmitro.
Za záchranu vděčí své ženě Natalii. „Když mé auto shořelo, znal jsem nazpaměť jediné číslo. Z domu jsem jí zavolal a požádal ji, aby zkontaktovala mé velení. Nebýt jí, nebyl bych tu ani já, ani dalších 11 lidí,“ vypráví Dmitro a usmívá se na svou ženu.
Vraky i těla zmizely z ulic Buče, přízraky války ale stále zůstávají
Dmitro si nyní užívá volna, brzy se ale opět vrací do služby k 72. mechanizované brigádě. Válka ještě zdaleka není u konce.
„Chci poděkovat našim partnerům, našim zahraničním přátelům, že nám dali své zbraně. Naši chlapi dělají s javeliny a NLAW věci, které si ani na Západě neumí představit,“ směje se Dmitro a vypráví, jak na Ipriňském mostě jedním javelinem jeho kolegové zničili hned dva vozy najednou.
„Bez vaší podpory bychom je samozřejmě rozdrtili holýma rukama a rozhryzali zuby,“ uzavírá s nadsázkou, „ale když máme zbraně, je nám o něco lépe a jsme o něco klidnější“.