Výbuch? Hrajte si dál, pokyne jen matka dětem. I tak se žije u fronty na Ukrajině

(od našeho zvláštního zpravodaje)

Lidé se snaží zaplašit neustálý strach z všudypřítomné smrti, a tak zkoušejí žít normálně. Chodí do práce, scházejí se s přáteli, nakupují. Není to však v kulisách neustálého kvílení sirén a výbuchů bomb jednoduché.

„Žít ve strachu je to nejhorší, čekáte, jestli si smrt pro vás nepřijde. Takto ale žít nechcete. Nechceme strachu podlehnout, jsme odhodlaní žít a nevzdat se. Ani vnitřně, ani navenek,“ vysvětluje Roman z Kramatorsku.

České humanitární misi pomáhá se zprostředkováním převozu materiálu potřebným. Trojice z iniciativy Vlny solidarity téměř čtyři tisíce kilometrů přesouvala na Ukrajinu pár sanitek vyřazených z Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Vozy vezly náklad několik a mechanických lůžek, matrací, skříněk a množství zdravotnického vybavení pro českého zdravotníka Pavla Poradu, který působí na Donbasu při jednotce Karpatská Síč.

S podobnou pomocí se na Ukrajinu trojice vydala za krátký čas již podruhé. „Pamatujete si, jak jste mě v srpnu stěhovali z bytového domu v Kramatorsku do Dnipra? Náš dům ještě stojí, ale vedlejší činžák raketa před pár týdny srovnala se zemí,“ říká Roman. Je mu kolem třiceti let, do armády jej ale nechtějí kvůli jeho zdravotnímu stavu.

Mohl by tak odejít do zahraničí, kam už před dvěma lety přesunul svou ženu a syna. „Víc svedu tady na Ukrajině. Můžu alespoň zajišťovat pomoc do míst, kde ji nejvíce potřebují - vojákům, civilistům, prostě všem,“ podotýká.

Do jeho slov se přes okno do uší zarývá hukot sirén. Dopíjíme pomalu čaj a ubíráme se ke spánku. A myslíme na příběh, který nám popisoval další z Ukrajinců žijící v Charkově.

„Když padají bomby na město, jestli se schováváme do krytů? Už zdaleka ne tak často. Matka malých dětí sedí v kuchyni a kliká do mobilu, děti si hrají vedle ní na zemi. Nedaleko se ozve výbuch, zatřese stolem, děti se na ni podívají a ona jim povídá: ,Hrejte si dál.‘ Po chvíli se ozve další výbuch, stůl se ještě silněji otřese, děti se opět podívají na matku a ona s vyrovnaným hlasem opět říká totéž. Tak si děti hrají dál. A tak to pokračuje stále. Lidé jsou otupělí, ale nikoli odevzdaní,“ přibližuje Kosťa.

Další ráno se vydáváme z Dnipra do Kramatorsku, přes okraj Pokrovsku, kde zuří jedny z nejtěžších bojů. To už máme vypnuté mobilní telefony s českými čísly a funkční jsou jen náhradní telefony s ukrajinskými SIM kartami kvůli internetu. „Je to lepší, nejsme tak viditelní a hlavně coby cizinci atraktivní pro ruskou rozvědku,“ vysvětluje Jiří Linka, spoluzakladatel iniciativy Vlny solidarity, pro kterého jde za dva a půl roku už o desátou cestu do válkou zmítané Ukrajiny.

Už před Pokrovskem, ale i po celé další východní části Ukrajiny je patrný jeden ze znaků války: život tu běží mnohem rychleji. Přes vesnice i města jezdí automobily sedmdesáti až stokilometrovou rychlostí, mimo obce ještě rychleji. Mnoho vozů projíždí na křižovatkách na červenou. Nikdo se nechce zastavit, aby nebyl jednodušším cílem pro drony. A svou roli hraje i adrenalin.

Cestou do Kramatorsku míjíme vraky polovojenských aut. Neznamená to však, že musely být při bojích zasaženy protivníkem.

„Dřív se v linii vojáci střídali třeba jednou za tři dny, dnes, když nejsou lidi, zůstávají na pozicích i více než deset dnů. To znamená, že jsou pak vyčerpaní, a když odjíždějí například na pár dnů domů, adrenalin v nich nahromaděný je nenechá jet v autě pomalu. Je spousta vojáků, kteří neumírají jen v boji,“ naznačil jeden ze starších vojáků, když se jej ptáme na vraky u cest.

V Kramatorsku, asi deset kilometrů od fronty, odevzdáváme českému zdravotníkovi Pavlu Poradovi lékařský materiál, který může na frontě zachránit život raněným vojákům i civilistům.

Po chvíli k autu s českou espézetkou přicházejí cizí lidé a děkují nám, že tu jsme. „Někdy máme za to, že by na nás Evropa nejraději zapomněla. Chybí nám munice, aby se naši chlapci mohli lépe bránit. Ale docházejí nám i lidské zdroje. Děkujeme, že tu jste s námi. A hodně štěstí po cestě,“ popřála českým dobrovolníkům starší žena.

„Lidé jsou vděční za vše, co tu pro ně uděláte. Tato válka jen tak neskončí a lidé mají obavy, aby je neopustili spojenci, čím déle bude trvat. Vidíte to sami, není vesnice, kde by na hřbitově nebyl pohřbený voják bránící svou zemi. Není tady člověka, jenž by v mobilu neměl uložené číslo, na které už se nikomu nedovolá,“ vysvětluje Roman.