Článek
Ve Vuhledaru, hornickém městečku, jsem byl od začátku války nesčetněkrát, tato paneláková díra se stala jedním ze symbolů ukrajinské obrany na Donbasu. Právě tady se podařilo Ukrajincům zadržet na jaře 2022 ruská invazní vojska, která útočila od Mariupolu, právě tady o rok později proběhla největší tanková bitva, ve které Putinova armáda dostala co proto.
Samo městečko vzniklo v roce 1964 na zelené louce, respektive na uhelném ložisku a právě ty dvě uhelné šachty se staly základními body ukrajinské obrany. Ohromné betonové komplexy se staly oříškem i pro jinak devastační ruské klouzavé bomby.
Vuhledar dlouho chránil podbřišek Donbasu, například městečka Kurachove, Selidove a nakonec i strategicky důležitý Pokrovsk. Ovšem poté, co na začátku letošního února Rusové porazili obránce u Avdijivky, pozvolna ale vytrvale postupují na sever i na západ. Po opakovaných špatně provedených rotacích ukrajinských brigád i kvůli materiálnímu vyčerpání a nedostatku bojeschopných a motivovaných vojáků se tak Vuhledar ocitl v kleštích.
Situace je kritická. Východoukrajinská pevnost Vuhledar je v kleštích
Před pár dny dobyli Rusové i druhou ze dvou uhelných šachet, které sloužily Ukrajincům jako obrovské betonové bunkry. Obránci ji zaminovali tak důkladně, že Rusům nezbylo než vyhodit její věž do povětří.
Své mrtvé pohřbívali Vuhledarští pár kroků od míst, kde byli nebožáci zabiti. Anebo na dětském hřišti za paneláky, protože cesta na hřbitov by byla kvůli ostřelování a dronům sebevražednou misí.
Další ukrajinské město, které potkala ruská zkáza
Ve východní části města už probíhají pouliční boje a je asi jen otázkou hodin či dní, kdy se Ukrajinci z města stáhnou a zaujmou obranné pozice někde hlouběji ve svém území. Zdánlivě se nic strašného pro Ukrajinu samotnou nezmění.
Ukrajinsk je v rukou Ruska, hlásí Moskva. Ve městě zůstal zlomek obyvatel
Z Vuhledaru zbyly jen ruiny, takové, které jsem na Donbase neviděl ani v Bachmutu, ani v Avdijivce. Po pádu Avdijivky už jsou Rusové jen pár kilometrů od Kurachove, Selidove i Pokrovsku, a tak krytí z vuhledarského jihu vlastně ztratilo velký význam. Jen prostě další ukrajinské město (a spousta vesnic v okolí) potkala apokalyptická zkáza.
V posledních měsících jsem si už do Vuhledaru netroufal. Jediná použitelná cesta přes pole z Bohojavlenky mohla být zaminovaná a navíc ve vzduchu už číhala hejna ruských dronů.
Absolutní většina obyvatel – stejně jako tato stařenka – nakonec v průběhu války Vuhledar opustila. Evakuací se zabývaly místní úřady, především však ukrajinští dobrovolníci. Přesto ve městě zůstalo několik desítek lidí, kteří Vuhledar do poslední chvíle odmítali opustit s nadějí, že se tam dočkají ruské armády.
Vlastně ani nevím, co bych už ve Vuhledaru dělal. Vyjít na ulici bylo o život a sedět celé dny ve sklepě moc produktivní pro fotografa není. A navíc vloni v létě se mi to nakonec podařilo.
Matka sbalila život do tašky, dcera čeká na ruský svět
„Musíte odsud! Pojeďte s nám pryč, my vás odsud odvezeme! Slibuji, že se o vás v Česku postarám!“ řekl jsem tehdy čtyřiasedmdesátileté Marii Pavlovně Umanec. „Dobře, tak já jedu!“ řekla nečekaně rozhodně. Pak se otočila, zmizela v útrobách pod rozbitým domem v části, které Vuhledarští říkají Čtverec, a za deset minut seděla v našem autě i se svým pajdavým retrívrem Greyem a jednou taškou, do které se jí musel vejít celý její předchozí život.
Její dceru Lenu se mi ale přesvědčit nepodařilo. Spojení s Vuhledarem už dva roky neexistuje, a tak si jen s hrůzou představuji, jak se schovává někde ve sklepě. Nevím, snad se tam ve zdraví dočká příchodu ruského světa, když o něj tolik stála.
Paní Marie se do Česka zamilovala. „Půldruhého roku jsem žila v té hrůze. Bomba mi rozbila byt a já živořila ve sklepě! Leně šrapnel rozsekl tvář! Grey tam trpěl stejně jako my lidi. Proč proboha? Ne, ten život mi vůbec nechybí, jsem tady v Česku, tobě, vám všem tak vděčná! A do Vuhledaru prosím nejezdi, nestojí to za to!“
FOTO: Místo, kde chyba znamená smrt. Čech zachytil práci ukrajinských dělostřelců na frontě
