Vojenský analytik: Putin není takový diktátor, aby mohl vést nekonečnou válku

Spojené státy se chopily role prostředníka. S tím souhlasí hlavně Rusko a teprve se uvidí, jak se s tím vyrovná Ukrajina. Jde o začátek procesu vyjednávání a zatím je důležitější otázkou, kdo se bude jednání účastnit a kde se uskuteční, než o čem se bude jednat. Můžeme to historicky vztáhnout na sudetskou krizi v předvečer druhé světové války a jednání v Mnichově, které proběhlo o nás bez nás. Tehdy bylo také důležité, kde se to odehraje a kdo se bude účastnit a kdo bude koordinátorem. Tím se stal fašistický vůdce Mussolini.

Historicky se to stalo několikrát, ale neřekl bych, že to bude případ Ukrajiny. Může to ale být bez účasti evropských zemí, i když bych o tom vcelku pochyboval. Bude záležet na diplomatické síle velkých zemí, jako je Francie, Německo nebo Británie, jestli se jim podaří k jednání dostat.

To nedokážu posoudit, ale z politicko-vojenského hlediska jde o vývoj, který začal už po pádu železné opony. Není to pouze přesvědčení Trumpovy administrativy, že Evropa musí vzít osud do svých rukou. Už během balkánských válek a dalších krizí na hranicích Evropy se ukázalo, že Evropa není schopna žádné akce. V roce 1998 se to pokusili změnit britský premiér Blair a francouzský prezident Chirac, kteří se dohodli, že v rámci Unie musí vzniknout účinná vojenská síla. Ale od té doby se nic nestalo. To se dá říct i o evropské části NATO. Ta nedosahuje ani třiceti procent úrovně výdajů na obranu a výsledků obranného úsilí ve srovnání s USA. Už více než dvacet let se hovoří o tom, že evropské státy musí zvýšit svůj příspěvek do NATO. Ale nestalo se nic, i když Spojené státy už dlouho naznačují, že přesunou svou sféru zájmů z Evropy do indopacifické oblasti. Teď přišel Trump a začal něco dělat a je z toho velké překvapení. Ten den D, o kterém se mluvilo dlouhá léta, teď nastal.

Určitě. Dlouhá léta se mluví o tom, že je nutné vybudovat evropský pilíř NATO a EU musí převzít svůj díl odpovědnosti za bezpečnost a obranu kontinentu. Objevila se celá řada iniciativ. V roce 2016 vznikla Globální strategie EU, po ní Strategický kompas a další iniciativy, aby byla Unie akceschopnější. Ale nic podstatného se nedělo. Teď se situace vyhrotila, a jestli chce být Evropa akceschopná a nezávislá na USA, musí se probudit a něco dělat.

Situace na bojišti se dostala do stadia, kdy konflikt stagnuje a nelze očekávat, že by nastala výrazná změna. Situace se pro Ukrajinu od podzimu 2023, kdy skončila neúspěšná ofenziva, nevyvíjí dobře. Jako málo pravděpodobné se jeví, že by Ukrajina v krátkodobém horizontu získala od evropských spojenců takovou výzbroj, se kterou by mohla osvobodit okupovaná území.

Byl politický a vojenský cíl Ruska získání celé Ukrajiny? Určitě ne. Jako pravděpodobnější cíl celé operace bylo dobytí a vojenská kontrola Luhaňska a Doněcka, části Záporoží a levé strany delty Dněpru tvořící pozemní přístup na Krym. Tento cíl byl de facto dosažen. Rusko není v situaci, kdy by chtělo dál bojovat, ale bude se snažit konflikt dotáhnout do požadovaného stavu mírovými prostředky.

Ruské zdroje jsou sice mimořádné, ale nelze jimi plýtvat donekonečna a obyvatelstvo se netváří na další pokračování války. Jestli chce Putin udržet své postavení, nemůže vést nekonečnou válku, takový diktátor zase není. Pokud chce Rusko využít dobytá území k politickým a ekonomickým cílům, musí získat na svou stranu obyvatelstvo, protože tam nemůže vázat donekonečna své vojenské síly. Pokud chce z dobytého území politicky a ekonomicky těžit, musí vojenskou kontrolu transformovat v civilní správu a přiřadit ho ke svému území. Nedokážu si proto představit, že by se celá Ukrajina stala součástí Ruska.

Jak uvedl Carl von Clausewitz – válka je pokračování politiky jinými než mírovými prostředky. A soudobý konflikt už se nevede jen pro válku samotnou, ale pro nějaký cíl, a pokud je i jen zdánlivě naplněn, tak není důvod dál vyčerpávat ekonomické a vojenské síly.

S tvrzením, že Ukrajina se musí celá osvobodit, nelze než souhlasit, ale pokud se Rusku podaří přetavit vojenskou kontrolu do civilní správy, nedokážu si představit, že světové společenství je přinutí, aby území vrátilo. Takových případů je málo. Možná jomkipurská válka v sedmdesátých letech, kdy Izrael opustil dobytý Sinajský poloostrov, a to hlavně z toho důvodu, že zde není v podstatě z čeho ekonomicky těžit a Izrael by tam musel zbytečně vázat vojenské síly.

Nedá se čekat, že USA úplně odejdou a nechají to na Evropě. První generální tajemník NATO, lord Ismay, řekl, že pokud má být v Evropě mír, je třeba, aby Američané přišli do Evropy, Rusové odešli a Německo se drželo při zemi. Od podepsání Washingtonské smlouvy v roce 1949 se přítomnost Američanů v Evropě stále zvyšovala. A není to jen o vojácích, ale o infrastruktuře, vojenských objektech – a už vůbec nehovořím o velitelských strukturách a jejich personálním obsazení americkými důstojníky a generály. Pokud by se USA měly stáhnout, je to na několik dlouhých let, ne-li desetiletí.

K zárukám se nyní ale nedá mnoho říci. Ukrajina se v dohledné době asi nestane plnohodnotným členem NATO. S tím by musely souhlasit všechny členské země a samozřejmě je zde i pozice Ruska. Stejně diskutabilní je i možnost vytvoření nárazníkového pásma a demarkační linie, která bude přikryta mírovými jednotkami.

A to bude svízelné, protože to bude hlavně o financích. Zvláště svízelné by to bylo, kdyby se toho neúčastnily Spojené státy. V minulosti kdykoliv byla připravována mnohonárodní operace, tak to byli právě Američané, kteří z valné většiny kryli výdaje na vedení operace. A proto se dnes Trump tak zpěčuje a nechce trpět, aby většina evropských zemí byla černými pasažéry.

Není důležité, jestli to budou tři procenta, nebo pět procent, ale co se za ty peníze pořídí. Zaznamenal jsem zajímavý názor, že úkoly, které před nás staví EU, jsou nyní druhořadé a my se musíme zaměřit na to, co chce NATO, abychom byli pevnou součástí. Prostředky, abychom pokryli, co chce EU a zároveň i NATO, prostě nemáme.

Podívejte se na schůzku v Paříži, byly pozvány pouze země, které jsou velkými přispěvateli do NATO. Pozvali tam Polsko, které před válkou bylo ve visegradské čtyřce společně s námi, Slovenskem a Maďarskem, ale dnes je z hlediska diplomatické a vojenské síly partnerem pro Francii nebo Británii.

Jako odborník na vojenskou strategii se ptám, zda do Pobaltí nebo Podněstří bude Rusko chtít poslat své jednotky a tyto země vojensky okupovat? Když nebudu řešit, jak by reagovalo NATO, tak by tam zcela jistě narazilo na silné hnutí odporu. Napoleon také vojensky získal většinu Evropy, ale nedokázal nastavit stabilní mír. Nacistické Německo okupovalo velkou část kontinentu, ale nevytvořilo civilní správu a muselo neustále bojovat s hnutím odporu. Opakuji, války se nevedou pro samu válku, ale proto, aby ze zabrané země bylo možné těžit. Nedělá to lépe Čína, která se snaží ovládat jiné země pomocí diplomatických a ekonomických nástrojů?

V současné době situace vypadá tak, že Rusko bude usilovat o přičlenění dobytých území ke svému teritoriu. Spojenci Ukrajiny budou zase usilovat o to, aby se zbývající část země dostala do sféry vlivu Západu a aby tam mohly být rozmístěny mírové síly. Má to ale háček v tom, že mírové síly musí mít jednoznačný mandát, protože i v minulosti se stávalo, že nejasné politické zadání vyústilo v neschopnost vojenské části operace patřičně reagovat na vyhrocenou situaci na jedné či druhé znepřátelené straně.

Jednoznačně se znovu ukázalo, že se připravujeme na válku, která už byla, a i když vidíme do budoucnosti jakkoli, tak stále nedokážeme odhadnout, jak se budou konflikty vyvíjet. Během té války se projevilo mnoho věcí na taktické, operační i strategické úrovni. Začal bych asi drony. Jejich použití se ukázalo jako velice efektivní a lze odhadovat, že tímto směrem půjde budoucnost zbraňových systémů. Ale zdůrazňuji, že jen používáním dronů a dálkově naváděných systémů nevyhrajete žádnou válku a nezvítězíte v žádné operaci. Stále platí, že kam nevstoupí bota pěšáka, tam není dobyté území.

Stále také platí osvědčené vojenské postupy, které se uplatnily v minulosti. Například během neúspěšné ukrajinské protiofenzivy se ukázalo, že každá operace, která má slabou koncentraci těžkých mechanizovaných jednotek s potřebnou palebnou silou a bez podpory vzdušných sil, které nemají vzdušnou převahu, je od začátku odsouzena k neúspěchu.

Další věc může znít morbidně, ale ukázalo se, že nelze vést úspěšnou ofenzivu jen s malými taktickými uskupeními, jak se o to pokoušela Ukrajina, a nepočítat s velkými ztrátami, které budou ihned nahrazeny. Stále platí, že pro prolomení fronty je potřeba silný a intenzivní úder ve směru, kde to protivník neočekává a kde je jeho slabina.

Získala neuvěřitelné zkušenosti. Cvičení na trenažérech a zkoušení nových zbraňových systémů na polygonech je více méně k ničemu. Je potřeba reálná zkušenost v boji, v kterém se projeví všechny výhody a nevýhody výzbroje a výcviku. Bojové zkušenosti nenahradíte. Ukrajinská armáda má nyní velké vojenské schopnosti, ale nemyslím si, že by mohly ukrajinské jednotky operovat po boku aliančních.

Ano, ale s výhradou, že pokud byla ve válečném stavu, mělo dojít ke všeobecné mobilizaci a mobilizaci průmyslové výroby a vše se mělo soustředit na zabezpečení jednotek na bojišti. K tomu ale na Ukrajině nedošlo a jednotky se neustále potýkaly s tím, že nebyly patřičným způsobem obměňovány. Na frontě bylo patrné, že operační sestava je tvořena v několika sledech, ale neodvažuji se říci, zda byly náležitě připraveny operační zálohy, které měly nahradit jednotky v dotyku s protivníkem, když splnily svůj úkol. A vůbec nemluvím o strategických zálohách.

To je pro mě i pro většinu odborníků záhadou. Od začátku se ta válka vyvíjela jako podivná. Na začátku nebylo zahájení invaze, která by naplňovala parametry moderního konfliktu. Spíše to připomínalo invazi jednotek v roce 1968 do Československa nebo v roce 1956 do Maďarska. Opakuji, že nevidíme do hlavy Putina a nevíme, jaký měl cíl. My jsme si mysleli, že cílem bylo zahájení regulérní války a očekávali jsme nějaký vývoj, který měl směřovat k celkovému obsazení území Ukrajiny. Tento scénář se ale nenaplnil.

Co bylo skutečným záměrem kremelského vedení, se dozvíme možná v budoucnosti, nebo nikdy.