Velký přehled tanků, které se střetnou na Ukrajině

Odlišný je i způsob pancéřové ochrany, ruské tanky více staví na dodatečném přídavném reaktivním pancéřování. Zatímco zmíněné tři západní typy mají čtyřčlennou posádku s nabíječem, ruské tanky využívají samonabíjecí mechanismy, které umožňují udržovat vyšší rychlost palby. Uložení munice pro nabíjecí automat pod věncem věže ale představuje jeden z největších problémů ruských tanků. Pokud je zasažena a exploduje, tlaková vlna vymrští celou věž do vzduchu.

Do srovnání jsme zařadili dvě verze německých tanků Leopard 2A4 a 2A6, americký tank M1A2 Abrams, a britský Challenger 2. Ruskou školu budou představovat tanky T80BVM a T-90M Proryv3, tedy to lepší, čím ruská strana disponuje.

Leopard 2 představuje nejrozšířenější hlavní bojový tank třetí generace vyráběný v Evropě, v několika verzích ho bylo vyrobeno přes 3600 kusů a je stále ve výrobě. Objevil se ve výzbroji většiny evropských zemí, především aliančních, ale také v Rakousku, Švédsku, Švýcarsku, Finsku nebo v Kanadě, Chile a Singapuru. Kromě Francie, Itálie a Británie, které vyrábějí vlastní tanky, ho využívají pozemní síly Španělska, Norska, Nizozemska, Dánska, Řecka, Portugalska, ale i Maďarska a Polska.

Leopard 2 byl vyvíjen v sedmdesátých letech společností Krauss-Maffei Wegman (KMW) jako těžší a lépe pancéřovaný i silněji vyzbrojený nástupce tanku Leopard 1 s kanonem ráže 105 mm. Nakonec bylo rozhodnuto vyzbrojit tank kanonem ráže 120 mm Rheinmetall L/44 s hladkou hlavní. Ta umožňuje vypalovat nejen klasickou dělostřeleckou munici, ale také protitankové rakety, jako jsou izraelské LAHAT s dostřelem 6000 metrů. Dělostřelecké granáty mají u kanonu s prodlouženou hlavní L/55 účinný dostřel až 4000 metrů.

Leopardy 2 se v podstatě dělí na dvě generace, první, do verze 2A4 včetně s kratším kanonem L/44, má věž s kolmou čelní stěnou, jaká byla typická i pro německé tanky z druhé světové války Tiger. U následujících verzí je využit kanon s delší hlavní L/55 a na přední části věže je předsazené zkosené pancéřování.

Doplňkovou výzbroj tvoří dva kulomety, většinou ráže 7,62 mm, ale také 12,7 mm, jeden je spřažen s kanonem, druhý na věži slouží jako protiletadlový.

Palba je řízena u obou verzí digitálně pomocí systému EMEC 15, který využívá laserového dálkoměru a termokamery.

Velkou snahou bylo dosáhnout maximální ochrany posádky, k čemuž přispělo i rozdělení munice do dvou míst, 27 granátů je v přední části korby a 15 ve speciálním úložišti na levé straně věže, které od prostoru pro posádku dělí elektricky otevíratelné pancéřové dveře. Po zásahu prostoru pro munici na věži není ohrožena posádka, protože na stropě je zeslabené pancéřování. Při explozi granátů pak unikne většina energie právě tímto místem.

Pancéřování je vícevrstvé kompozitní a při jeho vývoji zřejmě bylo využito znalostí z britského pancéřování Chobham / Burlington. Jeho součástí je wolfram. Při čelním nárazu má pancíř odolávat protipancéřovým střelám ráže 125 mm vypáleným ze vzdálenosti 1500 metrů. Verze do 2A4 má pancéřování o maximální tloušťce 800 mm, u následujících verzí v přední části věže dokonce 1500 mm. Boky a zadní část tanku jsou chráněny proti kulometným střelám a dělostřeleckým granátům menší ráže. Na bocích korby jsou namontované přídavné plechy Schürzen chránící boky tanku před RPG. Na obranu proti minám je dno korby zkosené. Ochrana tanku byla postupně vylepšována, u poslední verze 2A7+ je ochrana proti útoku RPG ze všech stran, a dají se proto využívat v bojích ve městě. Vylepšení se provedla, protože se v bojích o Al-Báb v roce 2017 radikálům z Islámského státu podařilo vyřadit přes deset tureckých Leopardů 2A4 většinou zásahem ruskou protitankovou střelou Kornet do zadní části. Zdokonalená ochrana ale vedla k výraznému nárůstu hmotnosti, prázdných tanků z 52 tun na 60 tun.

I verze 2A5 a 2A6 zažily boje, byly nasazeny v Afghánistánu Kanaďany a Dány, kde se osvědčily. Jeden kanadský byl 2. listopadu 2007 poškozen improvizovanou náloží, ale posádka vyvázla nezraněna. Dánové měli poškozené dva, v jednom případě nastražená nálož poškodila pás, ale nikdo nebyl zraněn a tank se vrátil na základnu. I druhý tank zasáhla improvizovaná nálož, i tak ale ujel ještě dvě stě metrů. Tři členové posádky vyvázli se zraněními, ale řidič zůstal uvězněn v tanku. Explozí byl zasažen i další tank, ale jeho posádka vyvázla bez zranění.

Všechny Leopardy 2 pohání čtyřtaktní turbodieselový dvanáctiválec do V o zdvihovém objemu 47,7 litru MTU MB 873 Ka-501, poskytující výkon 1500 koní. Výkon se přenáší pomocí hydromechanické převodovky se čtyřmi stupni vpřed a dvěma vzad. Maximální rychlost činí 68 km/h při jízdě vpřed a 31 km/h při jízdě vzad. Spotřeba činí 300 až 340 l na 100 km na silnici a 500 až 530 litrů na sto km v terénu. Čtyři nádrže o objemu 1160 l zajišťují dojezd v bojových podmínkách cca 250 km.

Americký tank Abrams se osvědčil v několika konfliktech, do současnosti ho bylo vyrobeno přes 10 400 kusů, i když číslo je trochu zavádějící, protože firma General Dynamics má velmi dobře zvládnutý proces recyklace starších kusů při výrobě nových.

Tank byl vyvíjen v sedmdesátých letech jako standardizovaný hlavní bojový tank třetí generace pro pozemní síly i námořní pěchotu. Klíčová byla ochrana posádky, takže byla použita jedna z variant vrstveného britského pancíře chobham, kde mezi pláty pancéřové oceli jsou desky z tvrdé keramiky v hliníkovém rámu a vzduchové mezery, které chrání proti většině protipancéřových střel. Ze stejného důvodu bylo rozhodnuto, že se munice poveze v zadní části věže, kde bude oddělena od prostoru pro posádku silnou posuvnou pancéřovou deskou. Pokud by zasažená munice explodovala, je síla exploze směřovaná vzhůru, kde je pancíř slabší, takže tankisté vyváznou. Obé determinovalo podobu tanku, pro nějž jsou typické hranaté tvary, protože se chobham špatně tvaruje, a velká dlouhá věž. Snaha o maximální ochranu posádky vedla také k vysoké hmotnosti tanku, která byla u první verze 57 tun a u modernizovaných variant stoupla na 67 tun.

Tank, který navrhla firma Chrysler a porazila tak svého konkurenta z General Motors, proto pohání plynová turbína Lycoming (nyní Honeywell) AGT 1500 o výkonu 1500 koní. Výkon se přenáší pomocí šestistupňové automatické převodovky Allison DDA X - 1100-3B se čtyřmi stupni vpřed a dvěma vzad. Maximální povolená rychlost činí 67 km/h při jízdě vpřed na silnici s omezovačem a 40 km/h v terénu. Cenou za vysokou rychlost je vysoká spotřeba 400 litrů na 100 km a 38 litrů na hodinu na volnoběh. Dojezd na silnici činí 420 km a v terénu 150 až 200 km.

Turbína s vysokou teplotou výstupních plynů ovšem komplikuje spolupráci s pěchotou. Vojáci se mohou přepravovat jen na stropu a v zadní části věže.

První verze M1 byly vyzbrojeny britským drážkovaným kannnem Royal Ordnance L7 ráže 105 mm vyráběným v licenci pod americkým označením M68A1. Výroba M1 probíhala od konce sedmdesátých let. V polovině osmdesátých let ji nahradila verze M1A1 s kanonem s hladkou hlavní ráže 120 mm Rheinmetall L/44 vyráběným v USA pod označením M256.

Abramsy byly bojově poprvé nasazeny v první válce v Zálivu, kde slavily velké úspěchy proti iráckým tankům, a to nejen starším řady T-54/55 a T-62, ale i proti tankům T-72, které postrádaly zařízení pro noční vidění. Výhodou abramsů byla schopnost zasahovat irácké tanky na vzdálenost 2500 m, zatímco ty měly dostřel jen 2000 m. Ztraceno bylo devět abramsů, ale ani jeden nezničila nepřátelská palba, sedm zasáhla palba jiných vlastních strojů, dva zničily samy posádky.

Už během konfliktu bylo zesilováno pancéřování o další přidané pláty na čele věže, většinou šlo o pláty z ochuzeného uranu, které ještě zesilovaly kvalitu ochrany. Analogové řízení palby bylo nahrazeno digitálním a tanky byly vybaveny termokamerou.

V roce 1992 byla zahájena výroba modernizované verze M1A2 s druhou generací pancíře z ochuzeného uranu s možností zaměřovat kanon na dva cíle naráz. Byla také vybavena novým infrazaměřovačem střelce. Tato verze se vyrábí nadále, ovšem je postupně doplňována o modifikace SEM (System Enhancened Package). V jejich rámci se dále vylepšovalo pancéřování, pláty z ochuzeného uranu dostaly povlak z uhlíku a modernizovaly se i prostředky řízení palby.

V rámci dalšího upgradu SEPv2 monochromatické obrazovky nahradily barevné a použit byl nový operační systém. Na abramsy byla montovaná dálkově ovládaná dodatečná výzbroj M153 CROWS, kterou může tvořit půlpalcový kulomet M2, granátomet MK19, kulomet ráže 7,62 M240B nebo kulomet MINIMI M246 ráže 5,56. Její součástí je program řízení palby a potřebné senzory - barevná kamera, infrakamera a laserový dálkoměr.

Druhý kulomet je standardně spřažen s hlavním kanonem. Na tuto verzi se také montovalo přídavné pancéřování pro boj ve městě TUSK zahrnující bloky reaktivního pancéřování na bocích, klece proti RPG na bocích a v zadní části. TUSK lze na Abramsy M1A2 montovat i v polních podmínkách.

Jeho zavádění bylo důsledkem zkušeností z invaze do Iráku v roce 2003, při níž bylo nejméně devět abramsů vyřazeno z boje zásahy RPG do pásů, zezadu nebo shora. Problémy byly také zásahy do nádrží ve věži, kdy se palivo dostalo do motorového prostoru a vzňalo se.

Za první dva roky války bylo vyřazeno z boje na 80 abramsů. Ještě větší ztráty utrpěly abramsy iráckých jednotek, které přišly v minulé dekádě při boji s teroristy z Islámského státu až o třetinu z nich, šlo ale o verzi M1A1.

V další modernizaci SEPv3 byla dále zesílena pasivní ochrana montáží explozivního reaktivního pancéřování ARAT. Vylepšena byla především ochrana boků věže. Stroje dodávané od roku 2017 byly vybaveny novou pomocnou energetickou jednotkou APU s vyšším výkonem potřebným pro vyspělou elektroniku.

Přesné vybavení tanků M1A2 Abrams, které mají dostat Ukrajinci, není známo, ale na vývoz nikdy nejdou tanky vybavené pancířem z ochuzeného uranu, ten nedostali ani Saúdové, jejichž M1A2S jinak odpovídají úrovni SEP, nebo Tchajwanci, jejichž M1A2T jinak odpovídají verzi SEPv3. Abramsy si pořídilo několik arabských zemí včetně Egypta, Maroka a Kuvajtu, ale také Austrálie.

Asi dvacet saúdských abramsů bylo zničeno nebo poškozeno ve válce v Jemenu, v bojích s Íránem podporovanými Húsíi, šest jich bylo zničeno už v roce 2016, část protitankovou střelou Tosan, což je vylepšený sovětský Konkurs.

Challenger 2 reprezentuje vrchol klasické britské tankové školy, která stojí na velmi kvalitním pancéřování typu Chobham / Dorchester 2 a velmi přesném 120 mm drážkovaném kanonu l30A1s velkým dostřelem. Je zaznamenán přímý zásah nepřátelského tanku z tohoto kanónu na 4200 m.

Kumulativní střely, kdy se energie nasměruje do úzkého paprsku, představovaly velkou hrozbu pro tanky chráněné ocelovým pancířem. Řešení přinesl až vrstvený pancíř, kde se mezi vrstvy pancířových plechů vkládaly části tvořené lamináty s keramikou, jako první byl tímto pancířem vybaven sovětský T-64. V případě pancíře chobham jsou mezi vrstvy pancéřového plechu v rámu vkládané dlaždice z extrémně tvrdé a křehké keramiky oddělené několika pružnými vrstvami. Dlaždice jsou často vytvořené ze směsi různých keramických materiálů, jako jsou karbid boru, křemíku, který byl použit u verze Burlington, nebo oxid hlinitý a nitridy hliníku či borid nebo karbid titanu, popřípadě syntetické diamanty. Chrání nejen před protipancéřovými kumulativními střelami, ale i střelami s dlouhým penetrátorem.

O kvalitě pancéřování svědčí skutečnost, že v roce 2003 ochránilo tank Challenger 2, který uvázl na několik hodin v bažině u Basry, i když na něj bylo vypáleno z velké blízkosti 14 střel RPG-7 a jedna protitanková střela Milan. Další Challenger 2 odolal dokonce 70 vypáleným RPG.

Zbrojovka Vickers (nyní součást BAE Systems) tank vyvinula v polovině osmdesátých let jako nástupce tanku Challenger 1. Navzdory názvu jde o novou konstrukci. Britská armáda si ho vybrala jako náhradu Challengeru 1 v roce 1991. Před pořízením Leopardu 2, Abramsu M1A2 nebo francouzského Leclerku dala přednost domácí konstrukci, protože se Challenger 1 osvědčil ve válce v Zálivu, vysoce hodnocené bylo zejména jeho pancéřování. Pancéřování Chobham/Dorchester může být doplněno dalším reaktivním. Británie si těchto tanků pořídila 386, dalších 38 jich koupil Omán.

Tank o hmotnosti 64 tun je poháněn dvanáctiválcovým turbodieselovým motorem Perkins CV12-6A o výkonu 1200 koní, který je spojený s planetovou převodovkou David Brown Santasalo TN54 se šesti stupni (dvěma vzad), která ve vylepšené verzi může přenášet výkon až 1500 koní, pérování je hydropneumatické. Jako pomocná jednotka slouží další dieselový motor Perkins P404C2, jehož padesát koní stačí pro výrobu proudu pro veškerá elektrická zařízení.

Řízení palby je digitální, zaměřovač Thales TOGS II je spojený infrakamerou a laserovým dálkoměrem, které umožňují zaměřovat kanon i v noci. I řidič má zařízení pro noční vidění, velitel pak může sledovat situaci okolo celého tanku.

Až v roce 2005 se podařilo v Iráku prorazit pancéřovou ochranu Challengeru 2 vepředu zdola střelou RPG-27, přičemž řidič přišel o část nohy. Další řidič přišel o nohu v roce 2007, když pod tankem vybuchla silná improvizovaná nálož. Zesíleno pak bylo pancéřování dna korby a celý tank dostal ještě dodatečnou pasivní ochranu od izraelské firmy Rafael.

Británie původně nechtěla vyvíjet následovníka Challengeru 2, v roce 2001 uvedla, že nebude potřeba, protože klasické konvenční střety nehrozí, ale poté, co Rusko představilo nový tank T-14 Armata, změnil Londýn názor. Na novou verzi Challenger 3 se má přestavět 148 tanků Challenger 2, které dostanou novou věž s německým kanonem Rheinmetall L/55 ráže 120 mm.

Sovětský tank T-80 byl prvním věžovým tankem na světě poháněným plynovou turbínou. Rozvíjel koncepci tanku T-64, prvního tanku s kompozitním pancéřem tvořeným vrstvami pancéřové oceli, mezi nimiž byl skelný laminát a zřejmě i korund. Při vývoji T-80 byly použity některé prvky uplatněné na známějším a mnohem rozšířenějším tanku T-72, který byl jednodušší a levnější. Plynová turbína ovšem nabízela vyšší výkon, stroj je díky ní velmi rychlý, na silnici dosahuje rychlosti až 80 km/h. Je taky velmi pohyblivý, protože má nízkou hmotnost mezi 42,5 a 46 tunami podle verze. Nevýhodou plynové turbíny, která může spalovat jakékoli palivo, je tišší a snadno startuje i za mrazů, je vysoká spotřeba, takže dojezd tanku T-80 je malý. Podobný problém ale trápí i americký abrams.

Vývoj byl komplikovaný, turbínou měl být poháněn už T-64, ovšem nepodařilo se najít vhodný motor. Pro T-80 nakonec musel být vyvinut zcela nový GTD-1000 o výkonu tisíc koní. V roce 1974 ministr obrany Andrej Grečko rozhodl tank nevyrábět kvůli vysoké spotřebě, protože jinak nenabízel žádný pokrok oproti tanku T-72, měl i stejný kanon, po jeho smrti v roce 1976 však byla výroba spuštěna a nakonec jich bylo vyrobeno 5400.

Tank, jehož litá věž měla dutiny, které se dodatečně vyplňovaly kompozitem, často oxidem křemíku, se postupně vylepšoval, od verze T-80BV byly na věž a část podvozku montovány první verze explozivního reaktivního pancéřování Kontakt-1 a vylepšený kanon 2A46A-1 s hladkou hlavní ráže 125 mm, který umožňuje vystřelovat i protitankové střely 9M119 Refleks.

Kanon je nabíjen automatickým nabíjecím zařízením Korzina, 28 dělených nábojů je uloženo svisle v karuselu kolem věže. Na nabití je potřeba 7 až 19,5 sekundy.

První bojové nasazení tanků starších verzí T-80 v první čečenské válce bylo neúspěšné, v bitvě o Groznyj sovětské jednotky přišly jen v roce 1994 o 18 z 84 nasazených tanků T-80, protože nebyly koncipovány pro boj ve městě, kde je ohrožovala palba RPG ze všech stran i ze střech. Ztráty proto rychle narůstaly. Problémem byla také vysoká spotřeba, a to i při běhu naprázdno.

Kompozitní pancíř s jádrem ze skelného laminátu a keramikou doplněný explozivním reaktivním (ERA) Kontakt 5 byl implementován poté, co se ukázalo, že izraelská protitanková munice ráže 105 mm dokáže prorazit kompozitní pancíře novějších verzí tanků T-72. Dále byla montovaná i pryžová ochrana kol.

Aby tank neztrácel výkon, byla do modernizované verze T-80U namontována o 250 koní výkonnější turbína GTD 1250 spojená s pětistupňovou převodovkou s jedním stupněm zpět. Instalována byla i nová věž.

Modernizovaná verze T-80BVM z konce minulé dekády už využívá vylepšený kanon 2A46M-5 s novým autonabíjecím systémem, který umožňuje nabíjet i podkaliberní střely s dlouhými penetrátory z ochuzeného uranu nebo wolframu 3BM59 a 3BM60 Sviněc 1 / 2. Modernizované verze T-80BVM mají na věži dálkově ovládaný protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm Kord MT, jaký mají i poslední verze tanků T-90.

Vybaven je systémem řízení palby Irtyš, zaměřovacím zařízením Sosna převzatým z typu T-90 a vylepšenou ochranou proti protitankovým střelám tvořenou rušicím zařízením Štora a zřejmě vůbec prvním systémem likvidace přilétajících střel Drozd. Jak ale ukázala válka na Ukrajině, i tanky s tímto systémem se daly ničit protitankovými střelami, když se jich vypálilo více. Zničen byl i jediný prototyp modernizované verze T-80UM-2.

Podle webu Oryx monitorujícího zdokumentované ztráty techniky přišli Rusové ve válce na Ukrajině o 244 T-80BV, 91 T-80U, 70-T-80BVM a 19 kusů dalších verzí T-80. Rusko má ve skladech asi 3000 tanků T-80 různých verzí, z nichž se některé modernizují.

Ukrajina má tento typ též ve výzbroji, v roce 1995 měla 345 T-80UD poháněných šestiválcovými dvoudobými dieselovými motory s 6TD-6 s protilehlými válci, z nichž o deset let později zbylo 271 kusů. Přestože měl být typ vyřazen, po anexi Krymu byly modernizovány na verzi T-80BVM. Vyvinut z něj byl ukrajinský tank T-84 Oplot. Ukrajina ztratila na 40 tanků T-80, ale v bojích získala přes 250 kusů T-80.

Tank T-90 je nejmodernějším sériově vyráběným tankem zařazeným do výzbroje ruské armády. Ani tento tank není novou konstrukcí, přestavuje jen výraznou modernizaci tanku T-72. Základní výzbroj tvoří stejný kanon 2A46 ráže 125 mm, má však modernější motor a kompozitní pancéřování doplněné explozivním reaktivním Kontakt 5. Další ochranu zajišťuje i systém rušení protitankových střel Štora.

Vyvíjen byl v rámci unifikace výzbroje jako náhrada tanků T64, T-72 a T-80. Vyvíjely se dvě varianty, z nichž bylo vybráno Izdělije 188, které přímo navazovalo na T-72. Poháněn byl novým dieselovým motorem V-84MS umožňujícím spalovat různá paliva a dostal nový systém řízení palby 1A45T Irtyš z tanku T-80U. Vyráběl se od roku 1992. I když nikdy nenahradil své předchůdce, vyrobeno jich bylo necelých tisíc kusů, dále se modernizoval.

V novém tisíciletí bylo rozhodnuto, že tanky budou mít lité věže s dutinami, které se vyplňovaly kompozitem na bázi oxidu křemíku, stejné jako u exportní verze pro Indii. Indie si typ vybrala, protože využívala tanky T-72. Instalováno bylo dodatečné reaktivní pancéřování Kontakt -5 s explozivními cihličkami 4S22. Poháněl ho motor V-92S2 a doplněno bylo nové zaměřovací zařízení T01K05 Buran-M, které bylo napojeno na přístroj pro noční vidění.

Bojově byl tank T-90 poprvé použit při bojích v Dagestánu v roce 1999. Od roku 2014 byly T-90 využívány na východě Ukrajiny, třeba v kotli u Ilovajsku. Nasazeny byly i v Sýrii, kde je využila syrská armáda při bojích o Aleppo.

Protože Rusko dlouho nepřicházelo s náhradou stávajících tanků, byla provedena hluboká modernizace typu na verzi T-90M Proryv 3. Namontována byla nová svařovaná věž, protože kompozitní pancíř se lépe vyrábí v deskách, kdy se dají lépe skládat jednotlivé vrstvy a je zaručena lepší celková ochrana.

Už ve druhé čečenské válce nebyl pancíř žádného z tanků T-90A proražen RPG a byly i případy, že ani sedm RPG-7 pancíř nedokázalo prorazit. Kromě vrstveného pancíře má Proryv 3 ještě na věži a bocích korby přídavné explozivní reaktivní pancéřování Kaktus K-6 nebo Relikt. Vzadu je namontovaná ochranná mříž proti RPG. Přilétající protitankové střely ruší systém Štora a aktivně je likviduje systém Arena M.

Nová věž je větší, protože část munice je jako u západních tanků v její zadní části, což snižuje nebezpečí, že při zásahu exploduje munice pod věží a tu vyrazí. Hmotnost tak narostla na v Rusku nebývalých 50 tun. Aby byly zachovány výkony, pohání ho silnější, dvanáctiválcový motor V-92S2F s výkonem 1300 koní spojený s automatickou převodovkou, takže rychlost stoupla na 70 km/h.

T-90M má vylepšený kanon 2A46M-5 s nabíjecím zařízením AZ-185M2 umožňující vypalovat nové podkaliberní protipancéřové střely s wolframovým jádrem nebo jádrem z ochuzeného uranu Sviněc 1/2. Montovat však lze i nový kanon 2A82-1B vyvinutý pro tank T-14 Armata.

T-90M je vybaven novým systémem řízení palby Kalina, novým zaměřovačem Irbis K a čtyřmi videokamerami monitorujícími celé okolí tanku. Instalován je datalink, kdy může tank údaje o cílech sdílet s dalšími. Kvůli lepší ochraně posádky je protiletadlový kulomet ráže 12,7 Kord MT na věži ovládán dálkově.

Na Ukrajině utrpěly tanky T-90 nejmenší ztráty, zničeno bylo 40 těchto tanků ve verzích T-90A a T-90S (varianta pro Indii), ale taky 14 kusů T-90M a MS.