Válka ji dohnala podruhé. Teď zůstala a bojuje

Když Putin vypustil rakety z území Běloruska na Kyjev, tak jsme spali. Po výbuchu jsme s manželem vyskočili z postele. Na nebi jsem viděla jakési jiskry. Běžela jsem do dětského pokoje, kde byl vystrašený syn. Vyběhli jsme s ním na chodbu. První věc, kterou udělal můj manžel, bylo to, že šel ven a zavřel kovové okenice. Takové nemá každý. Když jsme na podzim koupili v Kyjevě dům, mysleli jsme si, že je sundáme, že je v klidném Kyjevě nebudeme potřebovat. Cítili jsme se v bezpečí a chtěli jsme, aby dům vypadal přátelsky. Teď představují takové okenice luxus. Několik dní u nás pak bydleli naši sousedé, pár s dítětem, kteří mají francouzská okna až k podlaze, ta při každém leteckém úderu cinkají. Pak z Kyjeva odjeli.

Celou dobu jsme u sebe doma. Poblíž nejsou žádné kryty a metro, kde se schovávají lidé, je daleko. Údery přečkáváme na chodbě.

Ruská agrese trvá osm let. Podruhé jsme nuceni opouštět své domovy a utíkat, jenomže už nemáme kam. Zbývá jen málo neostřelovaných měst, která jsou přeplněná miliony běženců. Na hranicích se Slovenskem a Maďarskem jsou fronty na 40 hodin, na hranicích s Polskem na tři čtyři dny. Lidé stojí v těch frontách, aby utekli před smrtí, potřebují utéct hned, nechtějí čekat.

Ale je taky hodně lidí, kteří se rozhodli zůstat a bojovat. My jsme se rozhodli zůstat a pomáhat armádě a teritoriální obraně.

Samozřejmě jsem přemýšlela, ale ne o emigraci, ale nad dočasným odjezdem za hranici se svým jedenáctiletým synem. Je to docela rozumné a pochopitelné řešení. Ale zatím jsem jen odvezla syna do bezpečí a sama se účastním odporu proti útoku ruských sil. I tento rozhovor je jeho součástí.

Město, kde jsem se narodila, není okupované separatisty, je okupované Rusy, kteří přišli na naše území. Mají ruské občanství, i když ve své propagandě tvrdí něco jiného. A úplně to samé, co se dělo v Luhansku a Doněcku, se teď děje v Charkově, Kyjevě, Černihivu a dalších městech. Přes ruské a běloruské hranice k nám přišli občané jiných států, ruští a nyní i běloruští vojáci napadají naše města. Nejsou to separatisté, takže pozor na terminologii.

Síly přicházejí samy od sebe. Působí hormony, hlavně adrenalin, a děláte, co je potřeba. Když působí adrenalin, můžete klidně běžet i po vodě, tak silný má účinek. Všechna zvířata, a člověk je také zvíře, reagují na útok jedním ze tří způsobů: bojem, strnulostí nebo útěkem. Někdo ztuhl ve svém bytě a čeká ve svém městě, někdo odjel do bezpečných míst nebo za hranici, což je taky normální. A někdo si vzal do ruky zbraň. Pomáhám bít Rusy, či, přesněji řečeno, pomáhám těm, kteří přímo bojují – fungující armáda a teritoriální obrana potřebuje kvalitní zajištění.

Tady jsme všichni ve stresu, to je normální reakce. A pokud se ptáte na mě osobně, tak jsem v pořádku a věnuji se práci na našem vítězství. Nepanikařím, jsem v klidu. Nejvíc pomáhá práce pro vítězství.

Aby skončila válka na Ukrajině, je potřeba, aby přestalo Rusko útočit a Putin skončil. Taky bych chtěla, aby skončila tak, že by ji už nikdo nechtěl opakovat. Mám na mysli široké a veřejné odsouzení aktivit a potrestání všech účastníků útoku na Ukrajinu. Momentálně prosím, aby svět ochránil naše nebe. Ruská vojska označují místa a pak bombardují sídliště, porodnice, nemocnice.

Dá se to tak říci, i když ta slova znějí příliš pateticky. Fyziologicky to funguje tak, že když je hlava zaneprázdněna záchranou sebe sama, druhých a země, zaměří se na to. Momentálně nepíšu žádný scénář nebo báseň, teď spolu s ostatními Ukrajinci píšu dějiny.

Ale básně píšu od devíti let až do současnosti, takže už 27 let.

Objasním to na příkladu literatury. Tento druh umění využívá jazyk, signální systém, který v něčem odpovídá reálnému světu – pojmenovává předměty, které nás obklopují, a to, co se s nimi děje, a někdy vytváří svébytný svět, dá-li se to tak říci, samostatný systém vztahů. Ale vše, co vyjadřujeme pomocí jazyka, je omezeno možnostmi jazyka, který jsme během let vytvořili. Nikdy se nedá vyjádřit všechno, stejně jako nejde vše vidět a cítit, protože vnímáme jen část spektra, zatímco jiná zvířata, třeba netopýři, vnímají jiné frekvence. Literatura se vyjadřuje v rámci svých možností.