Valjuško moje, co ti to udělali. Reportáž z vesnic u Charkova, kam šlápla ruská bota

V kůlně vedle domu se mu zapíchla nosná část rakety Směrč. Ženja přežil. Ukrajinci na to mají úsloví „Narodil se v rubášce“, což znamená, že už při narození měl štěstí.

Občas ticho ve vesnici prořízne rána, ruské ostřelování pokračuje, ačkoliv armáda okupačních sil z vesnice pod tlakem ukrajinské protiofenzivy odešla.

Ženja se ve skutečnosti jmenuje jinak, ale nechce sdělovat svoje jméno, stejně jako většina z těch několika obyvatel, kteří v Cirkuni ještě zbyli. Pár jich tu prožilo celou dobu okupace, která začala jen pár dní po vstupu ruských vojsk na Ukrajinu.

Už 25. února se v Cirkuni bojovalo. A v zásadě se nepřestalo dodnes, jen někdy více a jindy méně intenzivně. Vesnici obsadili Rusové a odešli až po prvním květnovém týdnu. Okupaci nepřežilo několik desítek vesničanů, přesné statistiky ale nejsou, válka neskončila. Svědčí o tom často jen hroby v zahradách u polorozbořených domů.

Všechno v Cirkuni nese stopy ostřelování. Na vratech domů je čas od času vidět nápis „Lidé“ nebo „Tady žijí lidé“. Jako by to Rusy zajímalo. U jednoho z domů si všimnu u otevřených vrat černého kola. Nahlédnu opatrně dovnitř. Na dvorku je spoušť. Změť zbytků zdí a věcí, které při výbuchu vyletěly do povětří.

Za horou suti vykukuje modrá kšiltovka. Olexandr kýve, že mohu dovnitř. „Moje žena se běžela schovat do sklepa. Dohodli jsme se, že až začne ostřelování, až přiletí první raketa, nebudeme na nic čekat a poběžíme do krytu. Tedy do sklepa tamhle. Já jsem vyběhl ven a šel jsem ještě vzít nějaké zásoby a deku, byla zima. Valja ležela v posteli, trvalo jí to déle, byla nemocná,“ zlomí se mu hlas.

Valja, učitelka z Cirkuni, měla smůlu. Vyběhla z domu přesně v okamžiku, kdy na dvorek dopadla raketa. Byla na místě mrtvá. „Zavalila ji suť. Její tělo leželo tady, ale nohy, od kolen dolů, ty jsme našli až tamhle. A některé části jsou ještě tady pod těmi cihlami,“ ukazuje na dvorku Olexandr.

Pláče mezi jednotlivými větami. Přesto mě vede dál do zahrady. Tam, ukryt mezi vysokou trávou, se rýsuje jednoduchý kříž. Mělký hrob zakrývá vlnitý plech a spousta květin. Olexandr si sundává kšiltovku a odhaluje bílé vlasy.

„Valjuško moje, co ti to udělali?“ vzlyká zlomený muž nad hrobem své ženy. Pak se rychle otáčí, z domu přináší Valjin portrét a klade ho na rov z vlnitého plechu. „Museli jsme ji pohřbít tady v zahradě, jako psa.“

Dvakrát žádal Rusy, aby mu dovolili manželku pohřbít, pokaždé ho odmítli. Našel souseda, který mu pomohl s pohřbem. Vykopali asi půlmetrovou jámu a zbytky těla sem uložili.

Olexandr nechce z vesnice odejít. „Když odejdu, všechno vyrabují, tady ty domy v sousedství, které lidé opustili, jsou všechny vyrabované,“ ukazuje.

Vesnice je plná pozůstatků po ostřelování, kromě rozbitých domů tu ční celá raketa Směrč uprostřed dětského hřiště. Vedle mi skoro osmdesátiletý Pjotr ukazuje další dům s dřevěným křížkem v zahradě.

„Sousedka vyšla na dvorek, když dům dostal zásah. Zamotali jsme ji do koberce a zahrabali tady v zahradě. Už tu široko daleko nikdo nezbyl. Támhle stál jejich tank, vidíte, ještě tu jsou po něm stopy.“

Jediné místo, kde je vidět trochu života, je kostel. Právě sem přijeli první dobrovolníci s potravinami. Blonďatá Lesja v neprůstřelné vestě vykládá z auta potraviny a hygienické potřeby. V kryptě kostela tu stále žije asi desítka většinou starých lidí.

„Na náš dům dopadla raketa. Mého muže zasypalo sklo, pořezalo mu ruce, byl zraněný na hlavě. Od těch ran ohluchnul. To nás donutilo odejít z domu, ale ne z vesnice. Žili jsme týdny ve sklepě u našeho domu, jenže muž je nemocný, má astma, dostával záchvaty. Ještě v březnu tady bylo minus dvacet! A tak jsme začali žít tady v kostele v podzemí,“ vypráví bývalá zdravotní sestra Anastasia.

„Proč jsme neodjeli? Já jsem především nechtěla jet do Ruska. A pak tady máme králíky!“ pokračuje. Při jednom ostřelování jim zabili dvacet ušáků. „Teď nám nabízejí, abychom odjeli do Charkova, ale muž zase nechce. Narodilo se devět malých králíčků, nemůžeme je tu nechat.“ pokračuje Anastasia, která kategoricky odmítá přesun do Ruska, který ruští vojáci nabízeli: „Žila jsem v Rusku do svých dvaceti let, vím, co to je. Zůstanu tady!“

Cirkuni je ale nebezpečné místo. Za chvíli to pociťujeme na vlastní kůži. „Granátomety, rychle,“ křičí Sergej, můj průvodce, a běžíme k autu. Ruské dělostřelectvo začíná „pracovat“. Nekončící salvy nás donutí ujíždět, co to jde. Ostřelování je děsivé a střely dopadají nebezpečně blízko.

Další den míříme do Starého Saltivu na frontové linii, ale okolnosti nám od rána nepřejí. Auto se rozpadá, všude jsou s něčím potíže, i na blockpostech. Bez známostí a kontaktů neprojedete, žádat nějaké oficiální povolení je nesmysl. Ukrajina je stále země, kde síť kontaktů má největší hodnotu. A Sergej je má a normálně fungují. Ne ale dnes. Už jsme ale daleko za Charkovem, když zpozoruji nízko letící helikoptéru. „Nevíme, jestli je naše, nebo ruská,“ zamračí se Sergej.

Za chvíli míjíme velikou hořící louku u silnice. Ta má krýt pozice raketometu. Na blockpostu nás odmítají pustit dál. „Bude tady hodně horko, otočte se zpátky,“ jsou rezolutní vojáci.

Odjíždíme tedy, stejně má Sergej nějaké neblahé tušení. Během snad dvou minut nám přímo nad hlavami prolétávají střely Grad. To znamená, že Rusové budou střílet zpátky. Sergej na to šlápne.

Vilchyvka nebo rusky Olechovka zažila také okupaci. A také boje nablízko, což se na vesnici podepsalo snad ještě víc než na Cirkuni. Tady byl Azov, hlásá nápis na zbytku ruského bojového vozidla na začátku vesnice. Fronta tu prošla několikrát. Chvíli vesnici drželi Rusové, chvíli Ukrajinci. Nyní jsou terčem ruského ostřelování.

Z vesnice nezbylo skoro nic, jen ruiny. Mezi pozůstatky kdysi lidských obydlí se pase koza. Na konci silnice stráží pár vojáků blockpost. Nikde ani živáčka. Avšak za chvíli už ke mně přichází mladý muž, který nechce říct ani křestní jméno.

„Na začátku sem přijela kolona ruských vojsk. Obsadili vesnici, ale dokud nenastoupili Ukrajinci k protiofenzivě, byl klid,“ říká pod příslibem anonymity. Ale když skončily boje, začalo se podle něj krást a rabovat. O ruských vojácích se vyjadřuje buď neutrálně, nebo s mírnými sympatiemi.

„Chovali se dobře, nekradli, ani vodku si nevzali. To když přijel Azov, všechno rozstříleli a zase odtáhli, jsou to nacionalisti. Myslím, že část vesnice tu vyrabovali Ukrajinci, armáda i obyčejní zloději,“ dodává a zmizí v útrobách svého domu.

Charkovská oblast je většinou ruskojazyčná a lidí, kteří aspoň ve skrytu duše Rusko podporují, není málo. Odhadovat se to dá těžko, navíc, dokud Charkov ovládají Ukrajinci, spousta lidí raději mlčí. Ve městě ale působí ruští agenti, kteří lidi přesvědčují, že s Ruskem v zádech jim bude líp.

Ekonomická situace je další faktor, který jim hraje do noty. V Charkově není práce, zaměstnání má jen menšina lidí pracující ve státním sektoru. Zbytek žije z rezerv, které ale po čtyřech měsících války nemilosrdně docházejí.

Ve Vilchyvce se během bitvy Rusů s Azovem rozpoutalo peklo. Ve vesnici zůstali po celou dobu jen dva obyvatelé. Jeden z nich mi právě kráčí v ústrety. Jsme jedni z prvních civilistů, které po dlouhé době vidí.

Na Viktorovi je znát na první pohled, že zažil něco strašného. Když se ho zeptám, jaké to bylo, jen se mu zalijí oči slzami. Je vidět, že se dlouho nemyl a zkrátka žil v úplně jiné realitě. Místo odpovědi něco zamumlá a zmizí. Za chvíli se vrací s rukama plnýma tulipánů, které mi strká do ruky. Pláče.

„Tohle je můj nejlepší přítel, ten se mnou prožil všechno tady,“ chytí do náruče bílorezavou kočičku. Rižik se jmenuje. Tiskne ji k zarostlé tváři a zase má v očích nepřítomný pohled. „Zhubnul jsem tady víc než 17 kilo. Nemám na jídlo chuť. Vlastně skoro nemůžu jíst,“ zapaluje si místo toho cigaretu.

Jeho dům vypadá příšerně. Od začátku války nejde elektřina. V koupelně, která už ničím nepřipomíná místnost určenou k hygieně, neteče voda. „Můj dům je jeden z mála nerozbitých,“ říká.

Nevěřím svým uším – vždyť je zničená celá veranda, před ní zeje v zemi obrovský kráter po raketě. Je ale pravda, že jakžtakž dům stojí.

Zase se ozve střelba, dělostřelectvo. S Viktorem to ani nehne. Říká, že nám ukáže školu, kde se nejvíc bojovalo, je kousek odtud, za rohem. Zůstaly z ní jen ohořelé trosky. V trávě leží nafouklá mrtvola jednoho z Rusů. „Sem jsem chodil do školy!“ rozpřáhne ruce Viktor a tyčí se jako na kříži před tou spouští.

Sergej na něj volá, ať dovnitř nechodí, může tam být nevybuchlá munice, miny. Viktor neposlouchá. Nezbývá než jít za ním. V tělocvičně se válí bedny od munice, uniformy, vojenské batohy, RPG a granáty.

Viktor popadne míč na basket a začne se trefovat do koše, aniž by se staral o to, že míč doskákal až ke granátu. Sergej ho musí odtáhnout. Nevadí mu ani to, že se zase začalo střílet a do vesnice začaly dopadat další rakety. Posttraumatická stresová porucha. Tak dopadá válka na obyčejné lidi. Válka, která se odehrává v 21. století, ale jako by vypadla z oka té druhé světové.