V ostřelovaném Pokrovsku: Je nám jedno, jestli nás budou odírat Rusové nebo Ukrajinci

Na obzoru stoupá k nebi černý dým. Proti nám po silnici ujíždí kolona plně naložených aut. To jsou Pokrovští, kteří prchají z města. Kolem silnice rostou nové mělké zákopy. Směrem na Pavlohrad, směrem na západ.

Počítá se už s tím, že Rusové v blízké době mohou postoupit až za Pokrovsk. Blíží se apokalypsa. Na město denně dopadá několik raket nebo klouzavých bomb. Ale všichni tady vědí, že bude ještě hůř. Projíždíme jediné kontrolní stanoviště před městem a vjezdem do Doněcké oblasti. Všude vlají ukrajinské vlajky. Vojáci na checkpointu jsou nervózní. Na obzoru přibyl další pruh dýmu.

Dojíždím do města po hlavní spojovací trase z Pavlohradu. Dřív tu býval most. Dnes už není. Vojáci mě odklánějí na objízdnou trasu. Už včera zela na mostě díra po raketě, dnes už není ani most. Prašná a nesmírně hrbolatá cesta nedovoluje jet víc než třicítkou. Auta se pohybují v dlouhé, pomalé koloně - ideální cíl pro ostřelování. Jenže není kudy jet jinudy. Ve městě přestal fungovat GPS signál, což mi s logistikou také nepomáhá.

Dřív byl Pokrovsk rušné město, přespávala jsem tu cestou k Avdijivce. Tuto ukrajinskou pevnost Rusové doslova rozbombardovali klouzavými bombami na konci února. Od té doby to jde s Pokrovskem od desíti k pěti. A s vesnicemi v jeho okolí. Přes ně se po křídlech hlavního útoku Rusové rozlézají dál a dál, každý den pár metrů, pár domů, pár vesnic. Na cestě k Pokrovsku je na chvíli zdrželo Selydove, kde se Ukrajinci uchytili s úspěšnou obranou. Ale Rusové se na něm nezasekli - rozvinuli útoky na křídlech a vypadá to, že se jim podaří Selydove obejít. Když to nejde přímou silou, jde to oklikou.

Rusové se učí, stejná taktika jim na Donbase zafungovala jak u Bachmutu, tak nyní i u Časiv Jaru, nedalekého městečka, kde je zastavili Ukrajinci na kanále Siverský Doněck. Jenže kanál není moře a navíc se dá postupovat na křídlech.

Uleví se mi, když se dostaneme z objízdné trasy do města. Ještě v červnu jsme tu nakupovali nebo obědvali v obchodním centru Bulvár, který se honosil kulinárními restauracemi a kde podávali dýňový krém se snítkou estragonu či delikátní, mistrovsky nazdobený cheescake. Bylo to tu vždy plné vojáků, kteří si dopřávali pocit normálního života. Říkali jsme si často, že už sem nebudeme chodit, protože Bulvár to brzy koupí.

A taky koupil. Teď je zavřený a stopy po ostřelování nesou také okolní budovy. Je tu prázdno a pusto, začíná se tu usazovat ptactvo. Jako v každém poloprázdném městě. Nakonec ho hejna holubů, kavek, vran či strak ovládnou úplně. Lidé zmizí a vládu nad opuštěnými zničenými paneláky převezmou ptáci.

V centru města je ticho, které jen občas prořízne hrozivý hlas z tlampače policejního auta. „Vážení občané, kvůli zhoršené situaci na bojišti provádí vojenská správa evakuace…“ Zastavuji policisty, jsou velmi milí, ale kategoricky mi odmítají dát jakoukoliv informaci. Železnice už pro potřeby civilistů přestala fungovat, včera odjel poslední transport, po železnici se od nynějška dá cestovat až z Pavlohradu, vzdáleného od Pokrovsku asi stovku kilometrů.

Před hotelem Družba to vypadá… no, jako po bombardování. Z hotelu, kde jsem dřív přespávala, nezbyly než obvodové zdi zničené tlakovou vlnou a požárem. Ohořelá, zčernalá kupa sutin. Vedlejší bytovky nevykazují žádné známky po obyvatelích, ukazují jen zkázu rozsévanou ruskými raketami. Ukrajinské úřady tvrdošíjně udávají počet lidí ve městě 30 000, ale tomu lze jen stěží věřit. Tento počet býval v Pokrovsku ještě o prázdninách, dávno před tím, než se situace na frontě dramaticky zhoršila.

Dotáčíme stand-up, kolegyně Jana užuž vypíná kameru, když se ozve ohlušující rána. To bylo blízko. Jen o pár bloků. Za chvíli se nad bytovkami začne roztahovat zlověstný černý dým, který houstne a houstne.

Z vedlejšího domu vybíhá Taťjána s Jevhenem. Dáváme se do hovoru. „Tam tím směrem je elektrostanice,“ ukazuje Taťjána. Není z dopadu rakety nijak překvapená ani zděšená. Rakety přilétají každý den, už si zvykla. Nechce se ještě odstěhovat. Nechce opustit svůj byt, svůj majetek. Zatím si neumí představit, jak hrozné to tu za pár týdnů bude.

„A co lidé v Mariupolu, také nějak přežili, taky to zvládli,“ naznačuje, že jí možné ruské ovládnutí města není zas až tak proti srsti. Myslí si, že boje ve městě nějak přečkají a pak budou pokračovat ve svém životě jako dosud, jen pod ruskou správou.

„Nám je jedno, jestli nás budou odírat Ukrajinci nebo Rusové. Jaký je v tom rozdíl? Žili jsme tu s Rusy takovou dobu a nebyly problémy. A najednou jsme nepřátelé. Ptám se proč?“ rozčiluje se krátkovlasá blondýnka kolem pětačtyřiceti let. Její děti už Pokrovsk opustily.

„A kam bych měla odjet? Do nějakého chlívku, kam nás přemístí vláda?“ pokračuje Taťjána. Naráží na to, že vláda zajišťuje obyvatelům Donbasu z frontových linií bydlení na ubytovnách, ve školách, kde nemají soukromí a sdílí velké prostory dohromady s dalšími desítkami lidí. „Ti, co mají peníze, dávno odjeli. Ti, kdo je nemají, ti si opatřili buržujky (malá kamna), zabednili okna a čekají. Vládě jsme úplně jedno. Všichni nás opustili. Úředníci dávno odjeli, nikdo tu není. Tohle město bývalo plné vojáků - a kde jsou teď?“ roztáhne ruce do prázdna. Jevhen přizvukuje.

Lidé na ulicích nejsou vidět opravdu téměř žádní. V kadeřnictví nedaleko centra ale dva muži vynášejí veškeré vybavení a skládají jej do auta. Žena středního věku s manželem tady balí svou živnost. Stěhují se do Ivano-frankivské oblasti. Stejně jako další desítky aut i to jejich zamíří směrem na západ. Lidé ve čtvrti kolem zasažené elektrostanice na kameru mluvit nechtějí. Už jich tu moc nezbylo. V domě pár desítek metrů od místa exploze dva muži nakládají do auta lednici. „Není tady na co čekat. Okna nám to vysklilo, odjíždíme,“ nejsou příliš sdílní. Není se čemu divit. Jejich dům halí hustý černý dým z hořící budovy.

Na konci města si dávám sraz s Karolínou, Češkou, která je součástí ukrajinských ozbrojených sil. Je pilotkou dronů a je nyní nasazena právě zde v Pokrovsku. Ani ona nevěří, že město vydrží a Ukrajinci jej ubrání.

„Nechci být pesimistka, ale jestli ruská vojska do města nevkročí, tak ho určitě totálně zničí dělostřelectvem, raketami a bombami. Bude to druhý Bachmut, pravděpodobně,“ vidí budoucnost realisticky Karolína.

Město se podle ní změnilo velmi rychle. Zavřeli obchody, lidé začali odjíždět. Od jedenácti do tří mohou být otevřené obchody, ale pak se všechno zavře a je úplně mrtvo. Civilisté by se neměli pohybovat po městě. Vojáci, kteří nemusí být nutně ve městě, se stahují jinam, dál od fronty. Ve městě je nebezpečno.

Proč se obrana hroutí? Proč se Rusům daří postupovat? „Z velké části je to způsobeno nekompetentností lidí navrchu, z velké části Ukrajinci prospali čas k tomu, aby vybudovali potřebné obranné pozice. A vypadá to, že to město asi chtějí vydat skoro bez boje. Ale to neznamená, že tam na liniích neumírají kluci. Za co, já už ani pořádně nevím. Vypadá to, že to tu chtějí vydat skoro zadarmo,“ kroutí hlavou Karolína.

Ruský postup na Donbase se zrychlil po odvelení části vojsk na operaci do Kurské oblasti v Rusku. Byť zrovna pokrovský úsek byl spíš problematický i před otevřením této fronty, jistě i tady to efekt mělo.

Rusové vydrželi s nervy, jednotek z Donbasu nestáhli mnoho a dál vytrvale pokračují v tlaku na Pokrovsk, ale i Kurachove a Vuhledar. Ten se nyní nachází v kleštích a brání ho vyčerpaná brigáda, která od začátku války nerotovala. Město pravděpodobně ruský nápor nevydrží. Stejně jako jinde na Donbase i tady Rusové uplatňují taktiku spálené země. Vuhledar bude brzy vypadat stejně jako Bachmut, který Rusové dobyli loni v květnu. Z města zbyly jen ohořelé trosky. K naprosté zkáze donbaských měst pomáhají Rusům vydatně klouzavé bomby, proti kterým Ukrajinci nemají účinnou obranu a které ničí obranná postavení s drtivou silou. Rusové jimi nešetří, mají jich evidentně dostatečné množství.

Na prázdném náměstí v Pokrovsku kvetou trsy růžových růží. Chodníky jsou prázdné, jen vítr ze stepí povlává květinami. Není tu vůbec nikdo. Jen před jedním z domů zastavuje auto. Tam je obchod, poslední, který tu ještě zbyl a který má nějaké zboží. Mají tu generátor, ale přes terminál platit nejde. Za zboží se ale dá zaplatit převodem z karty na kartu, což je na Ukrajině běžné.

Obchodu vládne Máša, blondýnka ve středních letech s výraznými umělými řasami. „My tu ještě zůstáváme, dokud to půjde, budeme se snažit prodávat. Musíme si ještě vydělat co nejvíc peněz, abychom se mohli potom uchytit jinde. Mladší děti a babičku už jsme poslali pryč. My odjedeme také, asi brzy,“ říká Máša.

Mají tu stále ještě komu prodávat. Pokrovsk je hornické město, stejně jako většina na Donbasu. I přes výrazně zhoršenou situaci na bojišti tu stále ještě fungují dvě šachty. Ještě je možnost vyvážet koks po železnici. I když je všem jasné, že železnice a šachty se stanou terčem pro ruské bombardování, poslední část horníků stále zůstává.

„Víte, tady měli horníci vždycky vysoké platy, nadprůměrné. Třeba 100 i 150 000 hřiven. To je částka, za kterou si můžete pronajímat celý rok bydlení někde jinde na Ukrajině, kde je bezpečněji. A oni vědí, že se musí postarat sami o sebe, stát jim nic nedá,“ vysvětluje Máša. Její devatenáctiletá dcera Táňa dodává: „Oni jsou také zvyklí na jiný život, nechtějí jít najednou do ubytovny, kde člověk nemá žádné soukromí. Proto tady ještě zůstávají a proto také pořád riskují. Vydělávají, dokud to jde,“ doplňuje svou matku.

Z okolních vesnic ve směru na město Kurachove se nyní evakuuje civilní obyvatelstvo. Rusové totiž postupují i na toto hornické město. Leží nedaleko již zničené Marjinky, obce, kde se ukrajinská statečná obrana držela až do konce roku 2023. Teď už se bojuje prakticky na okraji Kurachového a na město dopadají desítky raket denně.

Na náměstí v Pokrovsku se setkávám s Vladem, dobrovolníkem organizace Andělé spásy. Známe se už z Bachmutu, kde Vlad Savčenko pomáhal odvážet civilisty až do poslední možné chvíle. Nyní míříme do Kurachového. Vlad s Katerynou Barsukovou, lékařkou Andělů spásy, bude odvážet pana Vasju.

Dojíždíme do města a kolem silnice se valí dým. „Čerstvé přílety,“ pohodí směrem k nim Vlad. Chvíli hledáme mezi zčernalými paneláky ten správný. Pak už rychle nakládáme Vasju společně s jeho křečkem. Kočku se mu nakonec nepodaří odlovit, tak jede bez ní.

„Lidé často dlouho váhají s evakuací, bojí se, což chápu. Ale než se rozhodnou, může být pozdě. Taky se stává, že pro ně jedeme, riskujeme životy a oni pak řeknou, že si to rozmysleli,“ krčí rameny Vlad.

Kolem auta se motá stařenka, evidentně zmatená, plačící. Vlad ji instruuje, co má dělat, aby ji mohl z města také vyvézt. Pláče a kýve hlavou, bojí se. Těžko říct, jestli víc raket nebo nejisté budoucnosti mimo město, kde prožila celý život. Další stařenka má ale jasno: „Já se odsud nehnu a budu tu až do konce.“ Do konce ukrajinského Kurachového.

Ptám se Vlada, jestli má teď hodně jízd. „Každý den evakuujeme. A budeme dál. Teď budeme mít ještě hodně práce…“