V Bachmutu se žije pod zemí, v Chersonu se euforie vytratila

„Situace je v Bachmutu složitá, je to jedno z mála měst, kde Rusové město alespoň částečně obkličují z jihovýchodu. Územní zisky jsou tam v řádu metrů nebo desítek metrů.

V době, kdy jsem tam byl já, o víkendu před čtrnácti dny, tam Rusové postoupili o několik set metrů, ale Ukrajincům se podařilo průnik zastavit a Rusům se nepodařilo dosáhnout územních zisků,“ řekl Kolařík, který se netajil tím, že nic podobného jako v Bachmutu nezažil.

„Můj první zážitek byl, že jsme klouzali po silnici, protože všude v centru Bachmutu jsou rozbombardované ulice, včetně rozvodů vody, a předtím, než udeřily třeskuté mrazy, se vylila voda z vodovodu. Hlavní ulice jsou jedno velké kluziště, pro osobní automobily je to docela výzva, pro obrněné transportéry a tanky, které nás tam předjížděly, to je v pohodě,“ popsal a zmínil, že jak vystoupil z auta, hned začaly dopadat dělostřelecké granáty.

„V centru města i na jeho předměstích jsou krátery po největších rážích ruských děl,“ řekl s tím, že město ostřelují i samohybná děla pion, schopná vypalovat i granáty s jadernou náloží.

„Místní obyvatelé nemají elektřinu, nemají vodu, nemají plyn,“ popsal dopady války na civilisty. „Překvapilo mne, že ve městě zůstává podle místních úřadů 15 tisíc obyvatel ze sedmdesáti tisíc, to je poměrně velké číslo.

Je to jako na jiných místech Ukrajiny, většinou zůstávají starší lidé, popřípadě jejich dospělé děti, které se o ně starají.“

Život ve městě je extrémně obtížný, podotkl Kolařík „Téměř nikdo si netroufne bydlet nad zemí. Ve městě nezůstává jediný dům, který by nebyl poničený, neměl aspoň díru ve střeše nebo vysklená okna,“ uvedl.

„V Bachmutu je nejtěžší a nejděsivější to, že nevíte, kam granáty dopadnou. Rusové nejvíce ostřelují centrum města v okolí nemocnice. Viděl jsem v bachmutské nemocnici řadu zničených sanitek, aut humanitárních organizací,“ podotkl Kolařík.

„Mít auto označené červeným křížem vám nepomůže, Rusové střílejí naslepo a granáty dopadají, někdo říká naslepo, ale možná je to systematické ničení města. Během několika dní, co jsem v Bachmutu strávil, jsem viděl, že děr v oknech přibývá,“ dodal.

Úřady se podle něj snaží pomáhat lidem ve městě. „Obyvatelům se dodávají kamínka, aby měli možnost si alespoň ve sklepě zatopit,“ doplnil.

Město nebrání jen Ukrajinci. „V Bachmutu jsem se dostal ne ke klasické ukrajinské jednotce, ale k čečenským bojovníkům, k batalionu šajcha Mansura. Ti měli nejluxusnější bunkr ve městě, protože na tomto úseku fronty bojují od začátku konfliktu, měli elektřinu, přiváželi si pitnou vodu,“ přiznal.

„Tato jednotka vyrážela na předměstí Bachmutu, tam kde to hořelo nejvíce, kde hrozil průnik ruských vojáků blíže k centru. Se svou bojovností a svou zarputilostí Rusy nepustila nikam dál, nebo se je dokonce podařilo z míst, která za cenu velkých ztrát obsadili, vytlačit,“ dodal.

Pozice obránců je podle něj těžká. „Když jsem stál na břehu řeky Bachmutky, viděl jsem a slyšel, jakým způsobem ostřelují frontové pozice. Chvíli potom, co se ozvala kulometná palba obránců, dopadal na to místo jeden granát za druhým. Viděl jsem poté v nemocnici mnoho zraněných mladých i starších vojáků.“

Zmínil, jak je vítaná pomoc z České republiky. „V bachmutské nemocnici pomáhá s ošetřováním raněných řada českých dobrovolníků mediků, například z týmů Fénix nebo Perun. Práce v nemocnici je nebezpečná, Rusové ji neustále ostřelují. Ještě nebezpečnější je evakuace raněných přímo z frontových linií.“

Přiznal, že si někteří Ukrajinci nejsou jistí, jak dlouho se město dá udržet. „Mluvil jsem s řadou vojáků ukrajinské armády a mimo záznam mi říkali, že nevědí, jakým způsobem a jak dlouho budou schopni Bachmut udržet. Ztráty nejen ruské, ale i ukrajinské strany jsou poměrně vysoké, což je dáno částečným obklíčením,“ podotkl.

„Taktika zničit město může vést k tomu, že bude ukrajinské vedení postaveno před otázku, jestli je smysluplné Bachmut udržovat. K tomu rozhodnutí může dojít v řádu několika dnů nebo týdnů. Ve chvíli, kdy by boje dosáhly města, tak by se z Bachmutu stal další Mariupol, nebo bychom mohli vidět scény, jaké vidíme v dokumentech z druhé světové války při dobývání Berlína,“ doplnil.

Sám nechápe, proč Rusové na město stále útočí. „Já jsem se ptal místních obyvatel, co si myslí o strategickém významu Bachmutu. Nikdo to nechápe, protože tam nic natolik významného není. Není to železniční ani dálniční uzel, je to město trošku vystrčené, a to je možná jeden z těch důvodů, proč se je ruská armáda snaží od začátku obklíčit. Bachmut je výstupek, který na mapě ruské plánovače dráždí.“

Kolařík navštívil i osvobozený Cherson: „Do Chersonu jsem dorazil týden po jeho osvobození. Díky tomu jsem ještě zastihl atmosféru euforie. Obyvatelé jásali, na hlavním náměstí mávali vlajkami, fotili se. Byla to doba, kdy přijel první vlak z Kyjeva, bylo obnoveno železniční spojení. Pocit, že město po půl roce okupace získalo svobodu, byl cítit na každém rohu.“

Radost však dlouho nevydržela: „Atmosféra se začala měnit, když Rusové začali město ostřelovat. Pro místní obyvatele to bylo něco nového, protože byli zvyklí, že během okupace, když útočila ukrajinská armáda raketami HIMARS na ruské pozice ve městě, to byly chirurgicky přesné zásahy na strategická místa, základny, velitelství,“ uvedl.

„Rusové neútočí na Cherson ve stejném rozsahu, jako na Bachmut, kde dopadá jeden granát za druhým, to je nepřetržitá smršť ostřelování. V Chersonu se jedná o několik úderů denně a večer za soumraku vystřelí salvu raket,“ dodal.

Kolařík sám jeden útok zažil. „Ne že bych byl v místě dopadu, ale byl jsem na dvoře domu, kde jsme byli ubytováni. Viděl jsem salvu raket a zřejmě fungovala i protivzdušná obrana, protože to ve vzduchu bouchalo, ale některé rakety prolétly a napáchaly velké škody, bylo asi 13–15 mrtvých na sídlišti v blízkosti nádraží. Útok na hlavní správu na hlavním náměstí ukázal, že město je cílem ostřelování, lidé se přestali cítit bezpečně a začali z města opět odjíždět.“

Kolařík také navštívil zničený Antonivský most: „Rusové postavili vedle Antonivského mostu provizorní pontonový ze zabavených říčních lodí, po kterém poslední vojáci doslova přeběhli. Poté, co se pokusili evakuovat i nějaká vozidla, dostali zásahy, pravděpodobně HIMARSy, tak odpálili hlavní mostovku. Na první pohled je vidět, že to byla práce pyrotechniků, HIMARS dělá malé díry, ale tady tři pole mostu zmizela v řece. Podobně se zachovali na přehradě Kachovka a na železničním mostu. Vyhodili za sebou všechny mosty, aby je ukrajinské jednotky nemohly pronásledovat.“

Ani to však Rusům nepomohlo. Kolařík potvrdil, že Ukrajinci podnikají výpady přes Dněpr. „Celý pravý břeh je obsazen ukrajinskou armádou. S drony sledují dění na druhé straně a řídí dělostřeleckou palbu na ruské cíle. Já jsem se setkal i s jedním českým dronařem. Ten mi ukazoval záběry ze svého dronu, jak jeho jednotka překročila řeku, aby na průzkumné misi vyčistila předpolí mostu na druhé straně. Zaútočili, vyčistili nejbližší domy od ruských vojáků a poté, co na ně Rusové zahájili dělostřeleckou palbu, tak se stáhli.“

Ukrajinci podle něj podnikají útoky na Kinburnskou kosu u ústí Dněpru a Bugu, ze které se dá kontrolovat vjezd do Mykolajivu.

„Navštívili jsme vesnici Oleksandrivka, která byla dlouho frontová. Na pláži u ústí Dněpru do Černého moře leží mnoho tanků, zničená vojenská technika. Za ní jsem viděl velkou aktivitu ukrajinského dělostřelectva, samohybných houfnic i raketového dělostřelectva, které ostřelovaly Kinburnskou kosu.“ Kolařík se domnívá, že ostřelování bylo úspěšné. „Jedná se o písečný poloostrov plný bažin, nedá se tam zakopat, takže si myslím, že tam nezůstala živá žádná ruská jednotka, která by ohrožovala ústí Dněpru.“

Analytik se domnívá, že výhoda je nyní na straně Ukrajinců, protože oni si nyní mohou určovat, kde zaútočí.