Ukrajinka chtěla na Krym za nemocným otcem, místo toho strávila dva roky v ruském vězení

(od našeho zvláštního zpravodaje z Ukrajiny)

Na pevninskou Ukrajinu jsem se přestěhovala v roce 2014. Na Ukrajině jsem nejprve studovala a poté pracovala. Moje rodina ale zůstala celou tu dobu na Krymu. Na konci listopadu 2022 jsem se ale od rodiny dozvěděla o zdravotních problémech mého otce, a tak jsem se rozhodla rodinu navštívit a podpořit.

Nemyslela jsem si, že mi hrozí přímé ohrožení. Zadrželi mě ale na hranicích (Gruzie a Ruské federace, protože na Krym se z pevninské Ukrajiny nedá dostat, pozn. red.). Velmi dlouho ale bezpečnostní složky nevěděly, co si se mnou počít. Hledaly paragrafy, kvůli kterým by mi mohly něco přišít. Obviněna jsem byla až po pěti měsících a celou tu dobu jsem byla držena na pro mě neznámých místech, ve vězeních.

Celých těch pět měsíců jsem si myslela, že se jedná o nějaký omyl, že přijdou a propustí mě. Také jsem očekávala, že pochopí, že zadrželi špatnou osobu, že udělali chybu.

Na Krymu ne, bylo to v Severní Osetii (republika v rámci Ruské federace, která hraničí s Gruzií, pozn. red.). V Rusku se dokonce objevil termín „kolotočová obvinění“, což znamená, že vám je uložen správní trest. Původně jsem byla odsouzena k deportaci a podařilo se nám dosáhnout zrušení tohoto rozsudku.

Tento správní trest je jakýsi správní delikt, za který mi byl soudem uložen trest deportace, ale ta se provádí tak, že je člověk umístěn do věznice pro cizince a obě země, ze které je deportován a do které má být deportován, se mezi sebou diplomatickou cestou dohodnou, jak ho deportují.

Kvůli tomu, že mezi Ukrajinou a Ruskem neexistují diplomatické styky, není možné osobu deportovat. Člověk tam zůstane donekonečna.

Po třech měsících držení ve věznici se mému právníkovi podařilo dosáhnout zrušení trestu deportace. Každé dva týdny proti mně začali vznášet obvinění. Když tyto dva týdny uplynuly, obvinili mě znovu. Všechna obvinění byla zcela fiktivní, nic na mě neměli.

Například mě obvinili kvůli tomu, že jsem nechtěla odevzdat své doklady, telefon nebo jsem nechtěla vystoupit z auta. Ve skutečnosti se jednalo o obvinění na základě paragrafu zvaného neuposlechnutí výzvy veřejného činitele.

Takto mě drželi pět měsíců a převáželi mě z jednoho vězení do druhého, aby mě nemohli najít moji právníci a má rodina. Snažili se tím co nejvíce ztížit moji obhajobu a jejich komunikaci se mnou.

Každá věznice byla jiná. Někde to bylo v pořádku, dostávala jsem najíst, v jiné věznici ale zase nedodržovali hygienické normy, jinde mi zase dávali najíst jen jednou denně.

Jednou se mi stalo, že jsem byla nemocná a požádala jsem o léky. Dali mi telefon a řekli: „Zavolejte svému advokátovi, ať vám je přinese. My žádné léky nemáme. Když vám je donesou, budete je mít, když ne, nemůžeme nic dělat.“

Zhruba takové podmínky v ruských věznicích byly. Podobných příběhů bych mohla vyprávět spousty.

Po pěti měsících v různých vězeních za mnou přišli zástupci FSB (Federální služba bezpečnosti, pozn. red.) a ti mě odvezli do Moskvy do věznice Lefortovo. V hlavním městě mě ještě ten večer obvinili z údajné špionáže. Vznesli proti mně naprosto vykonstruovaná obvinění založená na tom, že v mém telefonu našli nějaké fotografie a z nich udělali kauzu.

Nemůžu ale říct, že by něco prokázali, protože za ten rok a půl, co jsem byla v Moskvě, nebyli schopni proti mně vznést normální obvinění, které by mohli předložit soudu. Všechno, co přinesli, bylo tak absurdní, že ani můj advokát, ani já, jsme se proti tomu nemohli nijak odvolat, protože to složili z ničeho, byl to absolutní nonsens.

Nad touto otázkou jsem dlouho přemýšlela a pokusila jsem se na ni sama odpovědět. Prostě musíte opravdu pochopit, že ruský systém je založen na opravdových teroristických principech a koncepcích. Ruský režim potřebuje lidem ukázat, že může dostat každého a drží lidi ve strachu, aby pochopili, že další na řadě mohou být oni.

Proč zrovna sebrali mě? Snažila jsem se na tu otázku odpovědět, ale dodnes se mi to bohužel nepodařilo.

Dozvěděla jsem se to těsně před výměnou, která proběhla 13. září. Ráno 11. září, poté, co jsem se probudila, přišli do mé cely. Řekli mi, abych si sbalila věci, a odvezli mě. Obvykle mě převáželi s různými lidmi. Tentokrát ale ve vězeňském voze byli jenom Ukrajinci. Letmými pohledy jsme se navzájem podívali do očí a uvědomili si, kam nás vezou. Možná jsme to ještě plně nechápali, ale byl v tom náznak, jakási naděje.

Potom nás přivezli do vazební věznice, která, jak se později ukázalo, byla v Brjansku. Drželi nás tam den. Další den nás seřadili a naložili do autobusu. A už jsme byli na cestě na výměnu.

Nechápala jsem, co se opravdu děje. Bylo to jako sen. Samozřejmě jsem i přemýšlela nad tím, že se jedná o nějaký zlomyslný trik.

Na výměně byla jen malá část civilistů, většina byli vojáci. V jejich očích byla vidět radost. Pořád to vidím a cítím neuvěřitelné štěstí, když přijdu domů a vidím vlát ukrajinskou vlajku. Tohle je domov, tohle je realita.

Jakmile jsme překročili hranice a já byla volná, přehodili mi přes ramena ukrajinskou vlajku a dali mi náramek s nápisem: „Tohle je už Ukrajina“. Abych byla upřímná, nemohla jsem se ubránit slzám štěstí z pochopení, že je to skutečně pravda. Konec utrpení. Byla jsem doma.

Můj otec je na tom lépe, děkuji za optání.