Ukrajinci, kteří zůstávají, protože chtějí

Kvůli hrůzám války opustilo své domovy už přes 10 milionů Ukrajinců, na 3,6 milionu z nich už opustilo i samotnou Ukrajinu. Mnoho Ukrajinců se ale rozhodlo zůstat. Ne proto, že nemají kam jít nebo že nemají dostatek peněz na cestu, ale jednoduše proto, že zůstat chtějí.

Jmenuje se Dimitrij, ale většina lidí mu neřekne jinak než Dima. Je mu 29 let, pochází z okolí třetího největšího ukrajinského města Dnipra. Na vysokou školu šel do Kyjeva, tam dokončil bakalářský titul a ten magisterský se rozhodl jít zkusit studovat do Česka. To se mu povedlo a následně začal pracovat jako IT developer pro brněnskou firmu. Po pár letech se vrátil na Ukrajinu, do svého rodného města.

Setkávám se s ním v kavárně jednoho z mála otevřených nákupních center v Dnipru. Není potřeba mluvit anglicky ani ukrajinsky, Dima stále velmi obstojně ovládá český jazyk.

Ještě 18. ledna tohoto roku byl v České republice. Jak sám přiznává, kdyby věděl, že v jeho zemi začne takto velký válečný konflikt, v Čechách by nejspíše zůstal. Od té doby se však leccos v jeho smýšlení změnilo.

V polovině února zkoušel se svou indickou přítelkyní Swati, která na Ukrajině studovala, odletět do zahraničí. Letenky našli až na začátek března, což bylo podle nich pozdě. Do toho přišla nabídka od indické ambasády, že odjezd zajistí. Jenže pouze pro Swati. Domlouvají se, že tedy odjedou každý po své ose a pak se setkají.

Až 24. února, v den zahájení ruské invaze, se Dima s pár přáteli a jejich rodiči rozhodli, že ze země odjedou. Vydali se na cestu k hranici s Moldavskem. Ta trvala den a půl.

Na hranicích se však dozvídají, že opustit Ukrajinu mohou již jen ženy. Tedy matka, babička a sestra jeho kamaráda. On a dva další mužští členové posádky musí zůstat. Rozloučí se tedy se ženami, které opouštějí Ukrajinu, a vydávají se zpět do Dnipra.

V neděli 27. února večer jsou opět doma. Po návratu se Dima setkává se svou přítelkyní. Snaží se ji přesvědčit, ať také zůstane, případně vyčká, jak se bude situace vyvíjet. Dnipro je totiž důležité město, které je v porovnání s Charkovem nebo i Mariupolem opravdu bezpečné a pod silnou ochranou armády.

Ona se však pod vlivem rodiny, kamarádek i indické ambasády rozhoduje, že Ukrajinu opustí. Stane se tak o den později na autobusovém nádraží v Dnipru. On zůstává, ona odjíždí do Rumunska a pak odlétá do Indie.

Návrat do Dnipra je pro Dimitrije klíčový ještě v jednom momentu. Když sleduje zprávy, hlavně to, co se odehrává v Charkově, změní mu to pohled na celou situaci.

„Doposud, od roku 2014, to byla ještě normální válka, kdy proti sobě bojovaly dvě strany, ale teď, co se začalo dít, to už byla svým způsobem genocida a sprosté bombardování civilního obyvatelstva,“ řekl Dima.

„V tu chvíli jsem se rozhodl, že pokud to bude nutné, půjdu do teritoriální obrany. Jsem v podstatě pacifista, na vojně jsem nebyl, ale když vidím, co se děje... To prostě není možné. Ukrajina je moje země, Dnipro je můj domov a já nechci, aby to najednou všechno padlo Rusům,“ pokračuje Dima ve vyprávění svého příběhu.

Alexander a Lilija jsou jeden z těch krásných manželských párů, jakým byste si přáli být vy sami.

Energický devětašedesátník stoupá po schodech činžovního domu rychlostí, za kterou by se nemusel stydět leckterý mladík. Alexander je stavební inženýr a celý život pracoval jako technický dozor na stavbách výškových budov. Přestal pracovat kvůli válce, jinak by byl stále na stavbě. Lilija je bývalá učitelka a dvacet pět let pracovala jako ředitelka základní školy.

Rodinné kořeny Liliji i Saši, jak mu žena říká, jsou téměř klasickým vzorem lidí žijících zde, na východní Ukrajině. Jeden předek byl Bělorus, druhý Ukrajinec, třetí Rus. Je z nich cítit osobní zodpovědnost a láska k místu, kde žijí.

Alexander sloužil ještě za sovětských časů na vojně u letectva. I když není profesionální voják, je stejně jako Dimitrij rozhodnut, že pokud bude potřeba, přidá se k domobraně. Přihlášku k registraci si již podal.

I to je jedním z rysů spojujících většinu mužů, se kterými jsem za poslední týdny mluvil. I když jsou mezi nimi věkové rozdíly a někteří s armádou nemají zkušenosti ani v podobě základní vojenské služby, jsou rozhodnuti, že se chtějí připojit k domobraně.

U Alexandera možná hraje roli i jeho rodinný původ. Otec byl značně aktivní v židovské komunitě v Dnipru, která zde byla velmi silná. Zasloužil se o stavbu místní synagogy, kterou léta administrativně spravoval. Když později odešel do Berlína, angažoval se po vypuknutí druhé světové války i v boji proti nacistům. Fotografie a medaile, které mi Alexander ukazuje, jsou pýchou jeho rodiny.

Když Rusko napadlo Ukrajinu, děti žijící v zahraničí začaly Liliju a Alexandera přesvědčovat, ať sednou na vlak, či vezmou auto a jedou na západ. „Ale co tam?“ namítne Lilija nahlas sama pro sebe. „Je nám skoro sedmdesát, můj muž tady pracuje, je tu dostatek práce, developerská firma právě staví celý bytový komplex na břehu Dněpru. Srdce by mě bolelo, kdybychom měli odejít. Jsme tu doma,“ dodává.

Sami ovšem dobře vědí, že mnoho lidí z jejich činžovního domu již odešlo.

Koneckonců celé město opustila polovina jeho obyvatel. „Nabídli jsme sousedům, že tuto část budeme chránit. Když se cokoliv stane, můžeme provést alespoň základní instalatérské práce, vypnout plyn, zavřít vodu. Mimo jiné také dávat pozor na rabování, aby nikdo nikomu nevyloupil byt. Policie nyní není tolik dostupná jako před válkou,“ dodal Alexander.

Dělí je velký věkový rozdíl, oba ale vykonávají stejnou profesi a společné jim je i přesvědčení, že své město neopustí.

Z názorů dvaadvacetiletého Ilji je poznat určitý mladistvý zápal, ale také daleko větší nervozita. Zůstat v Dnipru je pevně rozhodnutý, stejně jako je odhodlaný jít do ozbrojených složek dobrovolníků. Rád by, aby Ukrajina byla součástí EU a NATO. Z jeho vyprávění je ale trochu cítit ovlivnění druhými či možná trochu snaha zapůsobit silácky před zahraničním žurnalistou.

To starší Sergej přistupuje k věci daleko víc pragmaticky. „Odjet nechci, byl jsem párkrát v jižních Čechách, Táboře a Českých Budějovicích, ale co tam. Musel bych se učit řeč, hledat nové zaměstnání. Nikam nepojedu,“ uzavírá krátký rozhovor během jízdy, kdy mě odváží z reportáže o vybombardované továrně zpět k hotelu.

Charismatický pán s vráskami okolo očí přistupuje k situaci ryze prakticky. Ve svém postoji není ojedinělý, pro mnoho lidí, zvláště těch starších, je představa začínat někde znovu těžká a náročná. Mají také většinou svou vlastní zkušenost s válkou. Ta pro ně není novum posledních dní, ale reálnou zkušeností jejich vlastních životů.

Na okraji Dnipra, kde se již jen o pár domů dál rozprostírají lány polí a na horizontu les, bydlí společně se svými dvěma dětmi Alexander a Ludmila. Oběma je přibližně pětatřicet let, Alexander má firmu na výrobu a zpracování spojovacího materiálu. Se začátkem války jeho podnikání, tak jako u velké většiny ukrajinských živnostníků, zamrzlo.

Ludmila je zdravotní sestra. Pracovala v psychiatrické léčebně, nyní je na mateřské. Zkombinovala svůj um a koníček šití a nyní se snaží pomáhat svými výrobky potřebným, kde může.

Jejich hlavní motivací zůstat je u více než kohokoliv jiného právě jejich domov. Pomocí přátel postavili vlastníma rukama dům a nemají žádnou představu, kam by vlastně měli jít. Leda v případě, kdyby se na horizontu, kudy vede jedna z hlavních příjezdových silnic k Záporoží, objevily tanky. Pak by o útěku uvažovali. Ale stejně jen někam poblíž a krátkodobě, dokud by nejkritičtější situace nepominula.

Přátelé jsou ta druhá nejdůležitější věc, proč nechtějí své místo opustit. Oba shodně říkají, že zde mají vybudované silné vazby na své kamarády. Vzájemně si pomáhají, ať už dřív při stavbě domu, nebo teď, během války. Proč tedy utíkat.

Situaci vnímají v dlouhodobějším měřítku. Jsou mladí, mají dvě malé děti. Pokud utečou, kam by se poté po konci války vraceli, když bude jejich dům zničen, případně vyrabován a vykraden?

Navíc, na zahradě si před třemi lety zbudovali podzemní kryt, opravdu jeden z nejlepších, který jsem u civilistů na celé východní Ukrajině viděl. Zkušenost, kdy do něj museli utíkat i s dětmi, již také mají. Právě fakt, že i děti zvládají situaci dobře, je přesvědčuje o rozhodnutí zůstat.

Na otázku, zdali mají strach, první pomalu odpovídá Alexander: „Vysloveně strach ne, ale úzkost občas ano.“ Ludmila rázně na jeho odpověď navazuje: „Jasně že když by člověk jen seděl, díval se na zprávy a přežíral se u toho, dostane strach. Ale čím víc toho člověk dělá, tím méně strach má. Pomáhali jsme dělat Molotovovy koktejly, manžel vyráběl protitankové ježky. Je třeba chránit naše babičky a naše děti. Je zde také mnoho uprchlíků, kteří potřebují pomoc… Člověk se musí zaměstnat.“

Mrazit v zádech začne, když manželé vyprávějí o vztazích s některými svými blízkými před válkou a po jejím začátku.

„Ještě před třemi roky jsme jezdili do Petrohradu na výlety a Rusové k nám. Bylo jedno, jestli člověk mluví rusky, nebo ukrajinsky. Vždyť děti mezi sebou tady mluví rusko-ukrajinsky, ve škole se učí ukrajinsky, doma některé mluví zase rusky. Byli jsme sousedy a nikdo se do nikoho nenavážel, nebyly žádné problémy,“ říká Ludmila.

Její slova potvrzuje Alexander dovětkem, že přeci běžně hrávali s kluky z Ruska fotbal.

To až teď, krátce před válkou, se situace výrazně zhoršila. Začalo obviňování Ukrajiny z ruské strany, přesunulo se z televizních obrazovek a úst moderátorů cenzurovaných ruských zpráv mezi běžnou populaci. Najednou začali být Ukrajinci i mezi známými označováni za banderovce a nacisty.

Nejbolestnější byla jejich komunikace s Alexanderovým otcem, který žije na Krymu. „Ani tři dny po začátku války nevěřil, že se na Ukrajině střílí a zabíjejí se lidé. Tvrdil, že to je nesmysl, dokonce říkal: Nebojte se, i když Rusové obsadí Ukrajinu, oni vám přece nejdou ublížit, věřte, že nakonec vám bude pod Ruskem lépe,“ líčí Ludmila.

Názorů a myšlenek slýchává člověk za čtyři týdny ve válce opravdu hodně. Většina lidí, se kterými jsem se setkal, se ale víceméně shoduje v jednom: chtějí patřit do západního světa a evropských struktur, ať už jde o NATO, či Evropskou unii. Rozdíly jsou jenom v detailech.

Ludmilin manžel Alexander například považuje za důležitější vstup do NATO a přijetí do EU vnímá jen jako ulehčení v podnikání a rozvoji průmyslu. Bez reforem, říká Alexander, nemůže EU zaručit větší bezpečnost ani svým státům.

Všichni se ale shodují v přání, co by měl nyní svět pro Ukrajinu udělat. „Zakryjte nebe!“ říkají všichni. Tedy „uzavřete vzdušný prostor nad Ukrajinou“.

Nikdo z těch, se kterými jsem se setkal, nečekal, že válka opravdu začne. Všichni doufali, že k ní vůbec nedojde. Od roku 2014 se na Ukrajině leccos změnilo, přesto, nebo právě proto, jim mohutná invaze nedávala žádný smysl.

Jak dlouho bude válka trvat? Všichni jsou přesvědčeni, že skončí do několika týdnů. Jen Dimitrij chmurně předpovídá, že může trvat i deset let.