Ukrajinští vojáci přiznali, že čekali menší odpor

Reportéři CNN se dostali jako první do oblasti vůbec nejtvrdších bojů, které probíhají u vesnice Robotyne ve směru od Orichivu na Tokmak. Viděli vraky zničených amerických bojových vozidel pěchoty M2 Bradley i opotřebovaná vozidla Humvee.

Velitel tankové jednotky, jejíž tank T-72 vypálil rychle tři rány a zmizel v prachu, aby ho nezaměřila ruská děla, otevřeně přiznal: „Čekali jsme menší odpor. Drží. Mají velení. Tohle neříkáš často o nepříteli.“ Velitel, který používá volací jméno Lotos, ještě dodal: „Nemohlo to být tak snadné jako u Charkova. Tady je, naneštěstí, nepřítel připravený. Všichni měsíce mluvili o tom, že bychom mohli postoupit sem.“

Tentokrát Ukrajinci nebojují proti nesoudržným jednotkám s nekompetentními veliteli jako při rychlé ofenzivě v Charkovské oblasti, kdy byl dobyt zpět Kupjansk. Poznali, že Moskva vyslala na jižní frontu mnohem lepší vojáky – výsadkáře, kteří nezapomněli na svůj výcvik. „Neměli byste oceňovat nepřítele, ale nesmíte ho podceňovat,“ uvedl zdravotník Vlad k neúspěšným červnovým snahám prorazit.

Hlavní problémem je ruská vzdušná nadvláda, která si denně žádá životy ukrajinských vojáků, uvedla CNN. Půltunové bomby dopadají často, někdy i dvacet během desítek minut. Hrozbou jsou ruské stíhací bombardéry Su-35, které často přelétávají nad hlavami vojáků a nikdo jim v tom nemůže zabránit. Ukrajinské letectvo je slabší, v oblasti proto neoperuje a západní stíhačky F-16, které by zacelily ztráty, zatím dodány nebyly.

V podzemí, kde se vojáci kryjí, jsou nervy napjaté k prasknutí. Ruské rakety nebo kluzákové bomby mohou kryt zasáhnout kdykoli a jsou nepříjemně přesné, řekl jeden z ukrajinských vojáků. Kvůli ruským útokům se musejí ze stejného důvodu neustále maskovat a přesouvat i vozidla.

Tankista Vitalij z 15. praporu národní gardy však odmítá kritiku ofenzivy ze Západu: „Mýlí se. Máme úspěchy. Někdy větší, někdy menší. Zaleží na tom, jak jsou opevnění.“ Dost často jsou opevněni dobře: „Ruští vojáci měli rok na to se připravit.“ I on podotýká: „Největší problém je podceňování nepřítele.“

Tvrdé boje se podepsaly na městech a vesnicích. Orichiv je z větší části zničený. I škola, kam si chodili poslední přežívající civilisté pro potraviny a kde se mohli umýt, byla v červnu zasažena, což si vyžádalo pět obětí. Srovnány se zemí jsou i další budovy. Z trosek jedné, která byla zasažena ráno, stoupá dým. Z domu rozervaného raketou je cítit pach smrti. Na ulicích je cítit spálenina a kordit.

Umírají nejen civilisté, ale i vojáci včetně zdravotníků. Třiatřicetiletý Andrij padl v pátek. „Šli jsme tam hned,“ řekl jeho kolega Jevhen, „další tým vyzvedl řidiče, který přežil. Já jsem udělal to nejtěžší – vyzvedl tělo a dopravil ho do márnice.“

Vlad dodal, že pondělní pohřeb byl bez přítomnosti příbuzných: „Jeho rodina, jeho matka žijí na dočasně okupovaných územích. Nemohli by na pohřeb ani přijet.“

Zdravotníci patří podle CNN k nejohroženějším, protože musejí zachraňovat raněné. „Rusové nechají přijet sanitky pro zasažené, ale jak je naložíme, pustí na nás všechno – protitankové rakety, granáty z granátometu. Během dvou dnů jsme na našem obrněném vozidle přišli o pět kol,“ řekl Vlad. Není ale jasné, jak zřetelně bylo vozidlo označeno jako zdravotnické.

Jehven dodal, že málokdy ošetřují zraněné na místě. „Děláme všechno vevnitř (sanitky) v nejvyšší rychlosti. A ta cesta nepatří k nejlepším. Přesto – víte, kolik je náš rychlostní rekord? 180 kilometrů za hodinu,“ svěřil se.

Zdravotnice Julija, která působí dál od fronty až v Orichivu, dodává, že morálka je vysoká: „Pořád jsme optimisti, ale ne tak jako dřív. Útok je jednodušší. Je těžké se bránit 18 měsíců.“

Julija dodala, že mnoho zraněných se vrací na frontu: „Vědí, že to nebude stejné, nebudou v útočné jednotce. Ale chtějí se vrátit, protože jejich touha po pomstě je velmi silná. Nenávist je velmi silná.“