U nás se mluvilo rusky i ukrajinsky, říká důchodkyně z Luhanské oblasti

A když už ho měla, rozhodla se jet za prasynovcem. Osmiletý kluk může těžko jet za ní. A jeho mámu, která s ním utekla před válkou, by do Ruska nepustili.

Paní má stále i ukrajinskou občanku. „Tu nám nevzali,“ říká a dodává, že neví o nikom, kdo by ji musel odevzdat. Nikdo ji ovšem ruským orgánům neukazuje a schovává ji. „Ale nutí nás mít ruské občanky. Kdo ji nemá, nemůže chodit na zdravotní středisko, dostávat podporu. Nic. Takže jsem občankou dvou států.“ To, že na Ukrajině dostala nové dokumenty, potvrzuje slova kyjevské vlády, že obyvatele okupovaných území pořád považuje na své občany.

Přestože skoro celý život strávila na Donbasu, spustí na mě ukrajinsky: „No u nás se mluvilo rusky i ukrajinsky, jak kdo chtěl. Když jsme se přestěhovali na Donbas, tak jsem ještě chodila do školy, do poslední třídy. Měli jsme tam jen ruštinu, ale kdo nechtěl, tak na ni nemusel chodit.“ Ačkoli sama mluví ukrajinsky, tak si stěžovala na „hloupé ukrajinské poslance, kteří blbli s jazykem“ a chtěli uzákonit jako jediný jazyk ukrajinštinu.

Dodává, že ukrajinsky mluví i její syn a ukrajinsky se mluvilo i na Kubáni, kde taky pracovala. Je přímo esencí Donbasu: „Dělala jsem na stavbě. Původně jsem se učila soustružnicí, ale to mi nešlo. Tak jsem šla stavět. Pak jsem natahovala omítky. To mě bavilo. Za to jsem hrozně nerada malovala. Taky jsem dělala v kombinátu.“ Tím kombinátem myslí místní hutní provoz, kde pracoval její manžel.

Tvrdá práce se na ní podepsala, chodí o holi. „No bolí mě kolena, mám s nimi problémy. Dcera taky. A šla jsem do důchodu v padesáti. Gorbačov nám to potvrdil.“

Před válkou neutekla. Ani o tom nepřemýšlela: „Říkali nám, abychom odjeli. Ale jak a kam? Kdo by chtěl starou bábu?“ Navíc neměla možnost, jak odvézt svého manžela: „Tehdy ještě chodil, ležel až v posledních šesti letech, ale maximálně chodil po přízemí chaty a trošku venku. Odjet se s ním nedalo. Pak už ani chodit nemohl, neviděl.“ Bylo to přesně jako v té baladě Jaroslava Wolkera o očích topičových: „Dělal v metalurgickém závodu v horkém provozu.“ Pracoval v hutním kombinátu u pece u odpichu.

„Bylo to těžké. To si nikdo nedokáže představit,“ říká k péči o nepohyblivého manžela. Vše zkomplikovalo obsazení Donbasu separatisty: „Několik měsíců nepřišel důchod. Muselo se to vyřídit na Ukrajině, ale pak zase nechodil, protože se nedal posílat do banky, u které jsem měla kartu. Musela jsem změnit účet, abych si mohla peníze vyzvednout.“ Důchod jí vyplácí Ukrajina.

Peníze však sotva stačily. Manžel nebyl schopný dojít ani na toaletu. Musel mít plenkové kalhotky: „Pampersky byly hrozně drahé, dávali jsme za ně tisíce rublů měsíčně. Až v roce 2019 je začali dávat Rusové zadarmo. Tři na den.“ To už byla oblast ovládaná separatisty pět let.

Stěžuje si na drahotu. „Dřív máslo stálo pár kopějek. To tedy bylo za sojuzu. Byly sice jen tři druhy, ale věděli jsme, které je nejkvalitnější. Teď je jich snad třicet, ale všechny jsou špatné a pořád dražší.“ Nesrovnává však jen současnost s dobami Sovětského svazu, kdy si mohli snadno vzít půjčku sto rublů a koupit si do bytu, který dostali, nějaký nábytek.

Ceny šly nahoru od začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022. Má na to dobrý příklad. Jeden z jejích vnuků si kupoval třípokojový byt v roce 2020: „Dali za něj osm tisíc dolarů. Loni by už za dvoupokojový museli dát 25 tisíc dolarů, ale to už nikdo nemá.“ Vysvětluje, proč ceny bytů tak stouply, i když se oblast vylidnila: „Byty se přednostně dávají vojákům. Nové se nestaví.“

Rodina práci má, i když její syn už je taky v důchodu: „Šel do něj v padesáti. Pracuje ale dál. Je svářeč a o svářeče je zájem.“

Válka na ni dopadá jen nepřímo: „Ne, do krytů nechodím. Žádný tu ani není. Ale není to potřeba. Žádné útoky tady nejsou. Možná proto, že je tady kombinát a chemička.“ Jeden přesto zažila. „Ukrajinci trefili trolejbusovou síť. Lidi přitom umřeli. Několikrát říkali, že ji opraví, ale nikdy to neudělali. A autobusy jezdí jen ráno.“

Přímé boje nezažila. Separatisté ovládli v roce 2014 město rychle, vzpomíná: „Naráz přijeli vojáci s tanky a BTR. Měli podivné uniformy. Město obsadili za den.“

Přestože se u Luhansku nebojovalo, první rok byl těžký, protože boje o další místa na město dopadaly: „Nebyl plyn, nešla elektřina, netekla voda. Museli jsme pro vodu chodit. Kupovala se balená, ale na jednom místě nám ji dávali zadarmo.“

Hladem netrpěli, dodává. „Něco jsme si vypěstovali.“ Kdo však neměl záhumenek, byl odkázán na to, co si koupil nebo sehnal na trhu. „Prodávaly se tam zapečetěné balíčky, kde byly různé polévky a jídlo. My si je kupovat nepotřebovali. Když mi je nabízeli, tak jsem jim řekla - nebudu si kupovat něco, na čem je napsáno - není určeno k prodeji. Nebudu platit za něco, co je zadarmo.“ Šlo o dávky pro vojáky na frontě.

Že je Donbas připojený k Rusku, jí vadí: „Nemuselo k tomu dojít. Krym byl ztracený. Jak ho zabrali, hned ho připojili a rozdali lidem ruské dokumenty. U nás je dali až v roce 2023. Neměli je připravené. Luhanská oblast nemusela být ztracená.“ Nadává na tehdejší ukrajinské vedení: „Nedělalo nic, vůbec nereagovalo. Rozdělovali si portfolia.“ Na to, že ukrajinské vedení na útoky separatistů nereagovalo, si stěžuje na Ukrajině hodně lidí. Armáda nezasahovala, neměla rozkazy, a tak šly do boje dobrovolnické prapory.

Přála by si konec „velké války“, jak jí říká jedna strana, zatímco druhá ji neoznačuje za válku, ale jen za „speciální vojenskou operaci“. „Každý říká něco jiného a nedá se poznat, co je pravda. Obě strany mluví o tom, kolik za den zabili nepřátelských vojáků, ale o svých ztrátách mlčí. Jak to můžou vědět, vždyť mnozí tam zůstávají ležet a nikdo nemůže ani odvézt jejich těla. Je mi líto všech těch kluků. Na obou stranách. Jsou tak mladí. Hlavně aby byl mír,“ dodává. Pořád se ptá, jestli se už něco dojednalo, byla potěšená, když slyšela, že by měly skončit nálety, ale když neskončily, nijak ji to nepřekvapilo.

Ještě nějakou dobu bude na Ukrajině, kde má část rodiny, a pak se chce vrátit domů, kde má byt, ve kterém žila celý život, a „kde jsme byli šťastní, i když jsme nic neměli; radovali jsme se z maličkostí“.

Chce se tam vrátit, ačkoli její manžel loni zemřel: „Večer ulehl. Ráno jsem mu šla uvařit čaj. Když jsem mu ho chtěla dát, tak nereagoval.“ Pak čekala na lékaře, který vystaví úmrtní list. „Zavolala jsem záchranku, ale ta nepřijela. Zrovna se měnila směna. Mají jenom jednu sanitku a nemají, kdo by jezdil s dalšími. Všichni jsou na frontě.“ Záchranka nepřijela ani později. Až po urgenci přišla lékařka, která řekla, „že se musí provést pitva každého zemřelého, že je to podle nových zákonů, co kdyby šlo o vraždu“. Vrtí nad tím hlavou.

Chce zpátky, protože má pořád část rodiny v Luhanské oblasti, žije tam syn s rodinou. Jedna vnučka žije v Soči. Ale je tu ještě jeden důvod: „Už mám koupený hrob hned vedle manželova. Tam chci být pochovaná.“

Zve mě, abych za ní někdy přijel. Když říkám, že asi ne, dodává: „Neboj, u nás je většina lidí pro Ukrajinu. Jo, jsou tam taky zastánci Ruska. Ale těch je menšina.“

Redakce zná jména všech zmiňovaných, ale kvůli jejich bezpečnosti je neuvádí stejně jako místa.