Třetí válečný podzim na Ukrajině začíná být krizový, zima bude zlomová

(Od naší spolupracovnice z  Charkova)

Monumentální a nepřehlédnutelná budova s propojenými věžemi vysokými až třináct pater byla loni na podzim zapsána na seznam chráněných památek UNESCO se zvýšenou ochranou. Ani to ruské agresory viditelně nemůže zastavit a dál se snaží učinit život nejen v Charkově nesnesitelným.

„Jsem na bomby a rakety a jejich následky už zvyklý, ale tohle mne zasáhlo opravdu hluboko. Čisté barbarství. Deržprom je symbolem našeho města. Už během druhé světové války se ho snažili Němci zničit a nepovedlo se jim to. Ani Rusům to teď nevyšlo,“ říká místní výtvarník světového renomé Pavlo Makov.

Zakloním hlavu, slunce prochází skrz díru ve střeše Deržpromu a vytéká ven otvorem po oknu. Velká část oken v této zasažené části velkolepé stavby je výbuchem vyrvaná. Shora, kam bomba dopadla, jako by se kdosi pokoušel kus budovy ukousnout, ale nepovedlo se mu to, uhryzl si jen malinký kousek. Ruští okupanti si na Charkovu právě znovu vylámali zuby, kvitují hrdě mnozí místní.

Železobetonová konstrukce bílé budovy skutečně drží bez většího poškození. Přitom šlo o velkou explozi – ruské útoky na město jsou vedeny nejčastěji opticky naváděnými pumami KAB 250. Na Deržprom použitá bomba o vyšší mocnosti KAB 500 má průbojnou hlavici, která je schopna proniknout železobetonem o síle až jednoho a půl metru.

Pokud by zasáhla normální stavbu – činžák, panelák – srovnala by ho se zemí.

Deržprom ale dál stojí a lidé k němu doslova vzhlížejí, fotí si ho, natáčejí, také nadávají a objímají se. Poprvé za víc než čtyři měsíce, které jsem v Charkově dosud strávila, vidím dopravní zácpu i u Deržpromu – každý se chce přesvědčit na vlastní oči.

Ten večer, kdy se otřásl Deržprom, dopadly ruské bomby i jinde v Charkově a bohužel braly lidské životy. Následující den také, i poté… V podstatě celý začátek listopadu se výbuchy rozléhají Charkovem každý den, nejčastěji odpoledne, večer a přes noc. Oběti a zranění jsou jak na hustě obydlených okrajových sídlištích, tak v centru. To je bohužel každodenní místní loterie.

I když píšu tento text, slyším vzdálené exploze z širšího centra města – a to je něco málo po desáté dopolední. Současně čtu v mobilní aplikaci, že Rusové právě zaútočili raketami též na civilní podnik v charkovské vsi Kapitolivka, kousek od Izjumu. Počet obětí zatím není znám.

Kapitolivka si přitom prošla krvavým ruským peklem hned po začátku války, kdy byla Rusy okupována, mnozí tamní muži umučeni a ženy znásilněny, ubity.

Píšu si s tamní známou, odpovídá hned. Ona a její nejbližší jsou v pořádku. Ale už jsou na pokraji sil. V noci teploty padají k nule, včera v Charkovské oblasti padal sníh s deštěm, do tváří šlehá ledový vítr. A bohužel se nezdá, že by se válka blížila ke konci.

Ruská materiální převaha jako by byla s přicházející zimou víc citelná. Pravda je, že od září útočí Rusko na Ukrajinu skutečně masivně. Stovky bomb, raket a dronů hrozí smrtí nejen v oblastech tady na východě u fronty, ale čím dál častěji je cílem převážně dronových útoků i samotný Kyjev. Kdybyste chtěli propadnout beznaději, stačí mít neustále zapnutou aplikaci monitorující letecké poplachy a sledovat ji.

To ale nikdo z místních nedělá. „K čemu ti bude, že víš, že na město letí bomba? To by ses pořád jen bála a schovávala. Navíc – nikdo neví, kam přesně dopadne. Musíš věřit, že budeš mít dál štěstí,“ říká Andrej, který má v centru Charkova kavárnu s výrobnou sladkostí. Jeho provozovna se jako desítky, možná stovky dalších stala hned po napadení Ukrajiny centrem dobrovolnické pomoci. Vedle pytlů s kávou stojí u vitrín s cukrkandlem krabice s drony, hromada neprůstřelných vest a přileb, munice, balené potraviny. Andrej za chvíli vyráží ke zhruba dvacet kilometrů vzdálené frontové linii. Přivézt bojujícím vybavení a zásoby, odvézt případné další nuceně evakuované občany.

Říká, že letošní podzim je zatím z těch válečných nejnáročnější. Nejen kvůli tomu, že se situace na mnoha místech fronty nevyvíjí pro Ukrajinu dobře, ale i vzhledem k náladě ve vysílené a unavené, demoralizované společnosti.

Za poslední měsíce se energie mezi lidmi minimálně tady na východě země, kde je válka neustále brutálně přítomná nepoměrně víc než dál na západě, změnila. Letní optimismus, který posílila diverzní ukrajinská operace na území ruského Kursku, je tentam. Nedá se už popřít, že Ukrajina bojuje nejen s Ruskem, ale i sama se sebou.

Na konci října rezignoval ukrajinský generální prokurátor Andrij Kostin, protože se ukázalo, že si zaměstnanci jeho úřadu obstarávali falešná potvrzení o invaliditě, aby nebyli odvedeni. Prezident Zelenskyj vydal vzápětí dekret, na jehož základě mají zaniknout do konce letošního roku všechny posudkové a lékařské expertní komise, jež měly právě vydávání potvrzení o invaliditě v rámci vojenského odvodového řízení na starosti. Ale falešná invalidita je jen jeden ze způsobů, jak se za pomocí konexí a úplatků vyhnout odvodu. Podle ukrajinských médií se díky korupci vyhnul vojenské službě jen na území země až milion mužů.

V takové situaci je obtížné uvěřit, že je mobilizace, kterou v principu všichni chápou, spravedlivá. O to méně jsou ostatní Ukrajinci ochotni nechat se ulovit takzvanými myslivci a odvést na frontu.

Vidím to v ulicích Charkova každý den. Skupinky policistů v doprovodu vojáků, kterak v podzemních garážích, na ulicích u východů z nákupního centra nebo na sídlišti doslova přepadají ze zálohy nic netušící muže, kteří jdou do práce nebo vezou ženu či dítě k lékaři, do obchodu… Někdy se dokonce lovci mužů maskují za zdravotníky a schovávají se ve vozech ambulance, aby pak vyskočili a rozběhli se mezi paneláky za mužem, který právě vyšel vynést odpadky.

Nejen korupční skandály a lovy na bojeschopné muže vrazily mezi Ukrajince mohutný klín a rozbily společnost na kousky. Nikdo z místních, s nimiž jsem hovořila, opravdu ani jeden, také třeba nevěří, že peníze, které spojenci na Ukrajinu posílají, končí tam, kam měly oficiálně namířeno. Podle nich si většinu z nich mezi sebe rozdělí lidé na příslušných postech.

Těmto úvahám se nelze divit. Vláda ani oblastní autority s lidmi totiž nemluví. Téměř o ničem. Maximálně vždy po velkém ruském útoku sdělí na svých sociálních sítích počty obětí. Některé vojenské správy ignorují i oficiální novinářské dotazy. Zkrátka neodpovídají. A úřad prezidenta země vede poslední rok s nezávislými ukrajinskými médii skrytou válku – nelíbí se mu, když odkrývají problémy země, a považuje to v současné válečné situaci za nevlastenecké. Čím dál častěji si ukrajinská média stěžují na cenzurní tlak a varují, že je ohrožena svoboda slova.

Na Ukrajině navíc v podstatě už neexistuje klasický tisk a na rozdíl od Česka Ukrajinci hledají informace téměř výjimečně na internetu a hlavně přes mobilní telefony. Televize jim coby zdroj informací slouží minimálně. Online mediálnímu zpravodajství šlapou na paty různé oblastní a lokální informační kanály. K tomu je třeba dodat, že v krajích pod neustálou ruskou palbou, jako právě třeba Charkovská oblast, často i specializované bezpečnostní informační aplikace mnohé informace zamlčují.

Tak nám tady dva dny padaly bomby, Charkov se otřásal výbuchy, ale všichni dělali, jakoby nic. I aplikace, na něž většina místních spoléhá a na nichž závisí jejich život, mlčely. Zjevně byly útoky zasaženy natolik strategické cíle, že kdosi usoudil, že o tom lid nemá vědět…

Ideální prostředí pro dezinformace, šeptandu, paranoiu a proruskou propagandu.

Přesto všechno Ukrajinci dál věří, že válku vyhrají, a snaží se žít co nejvíc normální život. Minimálně v Charkově je sice nálada pod psa, lidé reptají, mají větší strach z ukrajinských „myslivců“ než z ruských bomb, ale město funguje.

Když jsem šla následující den po útoku kolem Deržpromu, několik čet techniků už vsazovalo do okolních obytných budov, které byly explozí také poškozeny, nová okna. Jinde zatloukali rámy překližkou. Také budova samotného Deržpromu byla v podstatě během jednoho dne zabezpečena, aby se ve zbytku mohlo dál pracovat a fungovat. A také topit.

Protože elektřina a teplo jsou nyní zásadní. V Charkově je v zimě opravdu tuhá zima. Je to stepní město, kde léta bývají horká a zimy kruté. Chladné dny, lijáky a ledový vichr sem přišly ze dne na den už během října a většina města drkotala zuby. Byty, kanceláře, kavárny i obchody byly studené, centrální vytápění, jež je tady v podstatě v celém městě, nefungovalo. Rusové cíleně dlouhodobě poškozují infrastrukturu a vyřadit z provozu elektrárny a teplárny byl letos jejich cíl, ve kterém bohužel uspěli. A tak města musela hledat nové zdroje energií. I proto se třeba tady v Charkově čekalo, dokud teploty opravdu nespadnou dlouhodobě tak nízko, že už nebude možné v bytech být ani v několika vrstvách svetrů. Běžná teplota v bytech v centru města byla ještě minulý týden kolem dvanácti stupňů.

Dnes ale topení v celém městě jede naplno, je elektřina i plyn. Funguje všechno. Obchody, restaurace, lékaři, městská doprava (stále je pro každého zdarma)… Místní doufají, že se nevyplní děsivé předpovědi poradce vlády pro energetiku Charčenka, že by během zimy mohla být země občas i dvacet hodin denně bez energií. Ve velkoměstech, jako je Charkov, by to znamenalo exodus. Charkov by přestal žít. Zřejmě doslova. Tento třetí válečný podzim a zima budou pro Ukrajinu nejen extrémně náročné, ale i zlomové.