Tichá noc s Ježíškem v ukrajinském zákopu

(Od naší spolupracovnice z  Charkova)

Původně byl jemně pocukrovaný sněhem, který však teď, před Štědrým večerem, rychle roztál. Ve východoukrajinském Charkově výjimečně nemrzne, jsou dva stupně nad nulou a na vánočně vyzdobené a svítící město, v jehož ulicích se ozývá už obligátní letecký poplach, mrholí.

„Betlém je v ohrožení, hlavního muzikanta a zpěváka, který jezdí i za dětmi a lidmi do deokupovaných území, zadržela vojenská správa. Prý má v dokumentech špatně napsané jméno, a tak papíry, které mu umožňují volně se pohybovat, neplatí. Jedno písmeno mu tam přitom sami vojáci napsali špatně,“ dozvídám se jen pár hodin předtím, než má v Charkovském loutkovém divadle začít proslulé představení Vertep neboli Betlém či chcete-li Jesličky.

Nakonec se Vertep hraje. Pavla pustili, stihl to a místo v zákopu je teď u svých hudebních nástrojů. Na tvářích všech je však vidět stres a únava.

Nejen do obličejů herců ale vrylo ostré stíny dlouhodobé vysílení a smutek. Včera tady znovu dopadla ruská bomba na obytnou budovu. Tentokrát naštěstí nikoho nezabila, zranila „jen“ osm lidí.

Desítky diváků z města, které každý den už třetím rokem čelí ruským vzdušným útokům, přesto přišly nasát atmosféru kouzla Vánoc. Alespoň to čekám, když spolu s nimi usedám v divadelním sále. Betlém. Příběh o zrození spasitele, o Josefovi, Marii a děťátku, zvířatech a třech králích…

Místo toho vidíme nečekaně silné, aktuální, přesto navýsost archetypální představení, v němž se naděje sice zrodí, ale z krve a masakru, slz a bolesti matek, mrtvých těl bojujících a otců bránících rodiny i vlast. Nikdo nepochybuje, že Putin je Herodes a Ukrajina zkoušenou zemí, v níž se ale zas a znovu rodí světlo naděje.

Někteří diváci si utírají slzy. Taky mám co dělat. Jesličky tam byly, hvězda na nebi taky, matka, která porodila boží dítě, samozřejmě. Přesto… Vertep v Charkovském loutkovém divadle je cokoliv, jen ne loutkové divadlo pro děti. To lidé se na jevišti za pomoci dřevěných uměleckých objektů stávají loutkami a vyprávějí a zpívají příběh starý jako lidstvo samo. O boji Dobra a Zla.

Ten příběh teď Ukrajinci žijí. Platí za to daň vlastní krví. A už dávno jim to nepřipomínají letecké poplachy, které v tomto městě znějí jeden za druhým v podstatě nonstop, takže už na ně nereaguje opravdu vůbec nikdo, jen cizinci.

„Vertep vznikl v roce 2022 jako reakce na válku,“ říká mi po představení režisérka Oksana Dmitrijevová.

Vertep vytvořili během pár dní na koleni v polních podmínkách během blackoutů, v zimě a bez zázemí, spolu s charkovským výtvarným umělcem Kostiantynem Zorkinem. S hereckým ansámblem ho poprvé sehráli ve Lvově a z jejich Vertepu se stalo od té doby kultovní představení. Není těžké pochopit proč.

„Živé betlémy jsou na Ukrajině dávnou vánoční tradicí,“ vysvětluje Oleksander Savchuk, charkovský vydavatel a muž, který se snaží původní ukrajinské tradice znovu oprášit a uchovat.

Na rozdíl od našich živých betlémů, což jsou v podstatě líbivá zátiší se zvířaty a čas od času zpěvem koled a vánočních písní, na Ukrajině šlo prý odjakživa svým způsobem o živé umění. Představení původně obstarával jeden herec, muž, který nosil své loutkové divadlo v dřevěné krabici zavěšené na krku a chodil ode vsi ke vsi, kde pak za pohoštění a odměnu hrál. Později se někde betlému ujali ochotníci a ještě později divadla.

„Představení se vždy skládalo ze dvou částí. První byla kanonická. Tedy narození Ježíše, klanění tří králů a podobně. Ve druhé už se hrálo o aktuálních věcech. Někde šlo o zábavné satirické představení, v němž se vyprávělo o něčem, co se ten rok stalo v dané obci nebo kraji. Nebo to mělo větší přesah do státotvorných a politických událostí. Často to byla velmi tvrdá a kousavá satira. Postupně se loutky vyměnily za lidské herce,“ říká vydavatel Savchuk. On sám několikrát v živém betlému hrál čerta. Ten je spolu s kozou, smrtkou a kozákem jakousi povinnou postavou zdejších betlémů.

„Vánoce u nás nikdy nebyly tak velkým svátkem jako u vás. To bývaly a i dnes jsou nejen z církevního hlediska Velikonoce. Za socialismu byly Vánoce prostě jen obyčejný svátek, který připadal na leden podle juliánského kalendáře. Tady se mnohem víc v rodinách slavil začátek nového roku, kdy se počkalo na půlnoční přípitek. Vánoce, to znamenalo sníst o pár dnů později večeři, a pak si pod stromečkem dát dárky. Ve městech o koledách a betlému nikdo nevěděl dlouhá desetiletí. Já měl štěstí, že jsem jezdíval za babičkou na venkov. Tam se tradice i navzdory sovětskému tlaku vše původní ukrajinské vymazat udržely. Ale také jen někde. Na vánočním stole má být tradičních dvanáct postních jídel. První se jí takzvaná kuťa, což je sladká kaše se sušeným ovocem a medem. Ale upřímně, my jsme doma nikdy dvanáct jídel neměli a rozhodně neznám ani nikoho, kdo by dodržoval, že jsou postní, tedy bezmasá,“ pokračuje Oleksandr Savchuk.

Jeho slova potvrzují další Charkované, kterých se na Vánoce ptám. Zkrátka oslavili nový rok přípitkem o půlnoci jako my u nás. Poté si šestého ledna pod nazdobeným stromečkem předali dárky a povečeřeli. Nejčastějším jídlem prý bylo jakékoli maso s bramborovým majonézovým salátem, který velmi připomíná náš bramborový a jemuž se tady říká olivia.

Příprava na vánoční svátky tady příliš nepřipomíná tradiční českou adventní hysterii. Žádné gruntování bytů a domů, pečení několika druhů cukroví či lovení hromad dárků. Prý to tak bylo i před válkou, tvrdí místní.

Ano, ulice měst, tedy i Charkova, jsou vánočně vyzdobeny a svítí. Taky v obchodech a kavárnách mají ozdobený stromeček. Koledy a vánoční písně se ale odnikud nelinou. Nabídka obchodů, v nichž lze po celou dobu války koupit úplně všechno, zde na vánoční trh reaguje velmi střídmě. Sem tam je nějaká čokoládová bonboniéra vánočně ozdobena, sladké bábovky a perníky jsou svátečně zabalené, vánoční balení káv, čajů, slazených limonád či alkoholů globálních značek jsou zde univerzálně mezinárodně stejné. Jen různá balení vánoční kaše kuti zabírají nově hlavní stojany ve všech supermarketech.

A pak sem tam obrázek dědy Mráze nebo Santa Clause, těžko je od sebe odlišit. Každopádně pro Ukrajince, s nimiž hovořím, jsou oba stejně násilně importovaní. Děda Mráz rozhodně není tradičním ukrajinským hrdinou, naopak byl do ukrajinské novodobé historie vtlačen silou stalinismu ve jménu oslav příchodu nového roku ve třicátých letech minulého století.

Ani tradice toho, že by se na Vánoce měla povinně sejít co nejširší rodina, zde není nijak silná. Během války se navíc všichni snaží setkávat, kdy to jen jde. Mnoho lidí už bohužel část rodiny nemá. Buď je zavraždili Rusové, nebo utekli do bezpečí za hranice. Ze stovek tisíc Ukrajinců udělali ruští agresoři bezdomovce, desítky tisíc dětí ukradli a odvezli „na převýchovu“ do Ruska.

Loni se už na Ukrajině slavily Vánoce oficiálně v prosinci jako ve většině evropských zemí. Bylo to sice poprvé v novodobé historii země, ale v podstatě jde jen o návrat k prapůvodní tradici. Do loňska zde byly Vánoce až v lednu podle zmíněného pravoslavného juliánského kalendáře. Ale většina místních se shoduje, že vánoční svátky byly desítky let jakýmsi církevně-sovětským slepencem.

Pětadvacátého prosince přitom slavili Vánoce už prapředkové současných Ukrajinců. Ti se k tomuto datu vrátili v reakci na válku, když je na jaře 2022 napadlo Rusko. Odstřihli se tak symbolicky od jednoho z posledních vláken, jež zemi ještě spojovalo s ruským agresorem a jeho předchůdcem Sovětským svazem.

Pro naprostou většinu Ukrajinců není podle průzkumu tento přechod ničím nepříjemným, naopak. Už loni si doma postavilo stromeček, uvařilo štědrovečerní večeři a navštívilo bohoslužby v prosinci přes šedesát procent Ukrajinců včetně vojáků. Letos jich bude ještě víc. Někdo pak plánuje slavit dvakrát – v prosinci i lednu.

„U nás nejsou Vánoce až tak silně církevním svátkem. Sovětský režim na tom silně zapracoval. Navíc se ještě předtím do církevních oslav míchaly tradice pohanské, spojené se zimním slunovratem coby začátkem nového cyklu a s návratem denního světla,“ vydavatel Savchuk začíná vypočítávat, kdy a jak se na Ukrajině koleduje, kdy se naopak zpívají vánoční písně…

„Tradice nám dodávají sílu právě teď,“ říká s odkazem na probíhající válku.

„Je to doba, kdy chci věřit v dobro a na zázraky víc než během roku. Je to těžké, ale zázraky se můžou stát. Tahle víra, že všechno může skončit dobře, ta mě drží naživu. Muž mi zemřel ještě před začátkem války na rakovinu, díkybohu se toho nedožil. On měl rodiče z Ruska. To by nepřežil. Dcera s vnukem jsou v zahraničí, její muž je v armádě,“ vypočítává paní Olena, důchodkyně, která žije v Charkově coby migrantka. Z domu z malého města v Sumské oblasti blízko ruských hranic se musela evakuovat už loni. V Charkově má sestru, a tak se rozhodla žít s ní.

„Kdyby mi někdo řekl před deseti lety, že můj dům budou bombardovat Rusové a já zůstanu sama jen se starou sestrou, jejíž první manžel byl Rus a syn v Rusku žije, v bytě na sídlišti…“ utře si rychle slzy.

Dodá, že doufá, že letos snad budou klidné Vánoce a začátek roku a Rusové nebudou město tak silně bombardovat jako loni.

Stojíme na ulici kousek od nákupního centra Nikolskij, které září do padajícího deště a večera. Mezi lidmi se proplétají vojáci, kteří se snaží objevit nějakého bojeschopného muže a poslat ho co nejrychleji na frontu. Ta je od města zhruba patnáct kilometrů. Proti nám kráčejí dva mladí vojáci, jeden má protézu místo nohy, nesou si kávu. Míjejí nás za zvuků leteckého poplachu.

Paní Olena se na mě podívá, chce něco říct, nadechne se zhluboka, z očí jí vyhrknou slzy. Pak ústa mlčky zavře.