Sama na frontě. Kdyby něco, tady je granát, řekl mi a odešel pomáhat raněným

Kolem zuří dělostřelecká bitva. Nad mou hlavou sviští střely, pak se ozývají ohlušující rány. Nejhorší je to svištění. To znamená, že něco letí velmi blízko a velmi blízko to i dopadne.

Sedím sama v blindáži, což je zastřešený zákop. Měl by něco vydržet. Pokud to ale koupí přímo na střechu, nevydrží.

Mám strach. Stejný, jako mají všichni vojáci na linii dotyku, tedy na nulové linii. „Jen blázen by se nebál,“ řekl mi Taylor, český medik, který tu pomáhá zachraňovat životy zraněných ukrajinských vojáků. Přijeli jsme sem večer. Naše společná mise začala na silnici kdesi před Lymanem, na blockpostu, kde jsem přesedla do Taylorova auta…

Taylor působí na Ukrajině od začátku války. Vybudoval tým Project Phoenix, který společně s ním přijíždí školit ukrajinské vojáky nebo jejich zdravotníky. Teď se záchranáři z Project Phoenix přesunuli na Kreminnu, na jedno z nejtvrdších míst současné války. Bachmut, Avdijivka, Marjinka, Vuhledar, Kreminna. Všude se Rusové pokoušejí o postup, v Bachmutu se jim to daří, Marjinku rozstříleli tak, že její zkáza snese srovnání jen s jadernou katastrofou.

Rusům nevadí, že mají ztráty. Rusové jsou na mrtvé zvyklí. Vždycky takhle bojovali. Tvrdě, houževnatě, bez ohledu na počty padlých. Ukrajinci jsou ale podobně houževnatí, a dokud mají alespoň trochu čím střílet, drží linie. Ale situace se tu může změnit každým dnem. To mi Taylor připomíná, když vyjíždíme na cestu do lesů pod Kreminnou.

„Pojedem do hloubi lesů, na pozice, kde působí naši ukrajinští kolegové, kamarádi. Budeme hodně blízko, může nás tam čekat spousta překvapení. Očekávatelná je arta (dělostřelectvo), ta tam do nás bude bušit pravidelně. Na tom se nic nezmění. Nad námi může také pracovat drončík, který bude mít nějaký shazovací systém. Čeká nás hrozná cesta, strašně rozmlácená,“ říká Taylor už za volantem terénního nissana, kterému s kolegy říkají Hnisan. Nebo taky Stopař.

Taylor mi vypráví uklidňující příběh o kamarádovi, kterého na Bachmutu „načadila“ arta. Měl střepiny v krku a na dalších místech těla, ale přežil. Za pár dní prý bude zpátky na pozicích.

„Nechceme skončit se střepinami v krku, proto děláme maximum, abychom se chránili. Máme dobře postavenou balistiku, dobře postavený auta, zjišťujeme si co nejvíc informací dopředu. Stejně je to vždycky jenom 50 procent úspěchu. Bojujeme s neviditelným nepřítelem, hodně věcí neovlivníš. To není jako v Iráku, kde proti tobě vykoukne chlap s kalachem a střílí někde zpoza rohu. Tady nad tebou pracuje dron, o kterým většinu času nevíš. Jestliže tě vyhodnotěj jako hezkej cíl a rozhodnou se na tebe něco poslat… Nebo na tebe spadne arta, která jenom překrývá vytyčený perimetr. Nebo se trefí náhodou, to se taky stává,“ vykládá Taylor za zvuků dynamické hudby z rádia Hnisana.

Project Phoenix nemá za úkol jen evakuaci raněných přímo z fronty. Taylor a jeho kolegové, kterých je podle okolností od dvou do šesti, se specializuje také na zdravotní i taktický výcvik vojáků před přesunem na frontu.

„Taky nejsem pořád vepředu. Někdy je potřeba více výcviku, jindy víc práce v terénu. Tam děláme práci, kterou nechce dělat 98 % Ukrajinců. A není divu. Kdo by chtěl jezdit tam, kde to pořád padá?“ pokračuje český záchranář. Na tomhle místě je už dva týdny, pak se musí vrátit, dát opravit auta.

„Tady taháš čerta za ocas, je potřeba ho tahat jen určitý množství času, který ti ten nahoře dovolí… není nic zadarmo. Pravděpodobnost, že tady zkapeš, je furt stejná, tím pádem je dobrý tomu nechodit moc naproti a nedávat té pravděpodobnosti statistické příliš mnoho času, aby na tebe zapůsobila v koncovým důsledku, že na tebe něco přiletí. Vždycky nejhorší je ale cesta…“ Probíjíme se už blátem, Taylor si mezitím nasadil na přilbu noční vidění. Neviditelní ale nejsme, i když jedeme potmě. Drony registrují tepelnou stopu auta.

Dostávám pokyny, co dělat pro případ, že zapadneme. Najít si nějakou díru v zemi a tam se schovat. A čekat, až Taylor situaci vyřeší. Jen na sekundu mi hlavou proletí otázka, co budu dělat, když tu skončím sama.

Ptám se Taylora, proč to dělá. „Popravdě vlastně nevím, co ti mám odpovědět. Mám tu spoustu kamarádů. I když s nimi strávíš krátký čas, je to strašně intenzivní. Vytvoříš si k těm lidem vztah, záleží ti na nich. Znáš je z výcviků, už o nich ledacos víš. Pak se dozvíš, že jeden z nich umřel hned první den na linii, velitel se psychicky zhroutil, protože mu umřel nejlepší kámoš… Prostě jim chci pomoci,“ formuluje svoje motivy pro to riskovat svůj život Taylor.

„Já se ale můžu vrátit. Můžu si říct – už jsem unavenej, stálo mě to moc peněz, můžu to zabalit a jet domů. Oni nemůžou. Je to jejich země, kterou musí bránit. Já bych jim s tím tady měl pomoci, protože já se do své svobodné země můžu vrátit. Oni zemi svobodnou nemají. Pro mě je to forma mého vlastenectví. Bráním tomu, aby se něco podobnýho nestalo u nás doma. Jako když cvičíš, zdravě jíš, abys v padesáti neměla raka. Je to pro mě preventivní úkon,“ doplňuje Taylor, který má za sebou řadu výcviků, co se bezpečnosti i první pomoci týče.

Má řadu zkušeností i ze zahraničí, z Blízkého východu. Virtuálně se už známe řadu let, ale osobně jsme se potkali až tady na Ukrajině. Není to žádný dobrodruh chtivý mediální pozornosti. O sobě nic prozrazovat nechce, ani nechce být zachycen na fotkách. Což je v těchto podmínkách pro mě jako fotografku opravdová výzva. Chce mluvit jen o své práci a o svém poslání tady na frontě.

Po tři čtvrtě hodině proplouvání kreminnským bahnem dorazíme do místa našeho noclehu. Plán je takový, že tu přečkáme noc, ráno udělám svou práci a stáhnou mě pryč z fronty. Jenže plány se tu rychle mění. Je tma, Taylor parkuje Hnisana do okopu, aby měl chráněná aspoň kola pro případ, že sem něco spadne. A něco sem padá prakticky neustále. Jen tuším siluetu před sebou a jdu spíš za zvukem jeho kroků. Netuším, jak to kolem vypadá.

Zalezeme do blindáže pod úrovní povrchu. Taylor zapaluje svíčku. Rachotí vysílačka. Je třeba jeho pomoc, kousek odtud jsou dva zranění. „Kdyby něco, tady je granát,“ ukazuje mi Taylor na dřevěnou polici plnou zásob jídla i lékařského vybavení. Vyběhne do vedlejšího okopu a vrací se s puškou. „Pro všechny případy, není moje, půjčí ti ji kolegové na noc. Se zbraní umíš zacházet?“

„S touhle asi těžko,“ odpovídám. „Ty myslíš, že se může fronta prolomit a přijdou sem Rusové?“

„Může se to stát. Jsou kousek odtud. Nikdy nevíš. Rusové tady toho mají hodně, tanky, techniku, o nějaký tanky už naštěstí přišli,“ pokračuje celkem nevzrušeně zatímco kontroluje rychle vybavení v batohu. „Zkus zapálit kamna a čekej tu, bude to dobrý!“ odchází do tmy kolorované hlasitými dopady dělostřeleckých granátů.

Zůstávám sama v okopu se svým strachem a artilerií kolem. Někde vedle mě se skrývá ukrajinská minometka, na tu Rusové cílí. Hodinu se pokouším z mokrého dříví vykřesat v kamnech oheň. Konečně! Je to alespoň něco jiného, na co se mohu soustředit. Pak ale palba zintenzivní. Kolem mě se rozpoutá peklo. Svištění střel, ohlušující randál, když to dopadá kolem blindáže. Svist, rána, svist, rána, svist, rána… Když je nejhůř, jen se zmůžu na polohlasné: „Do prdele, do prdele, do prdele…“ K ničemu to není, ale aspoň slyším zvuk svého hlasu, a nejen to svištění.

Je něco po půlnoci, když se Taylor vrací. Ale raduju se jen na chvíli. Je třeba jet vyprostit velitele, který na cestě zapadl a trčí v odkrytém prostoru vystavený palbě. Taylor zase mizí a já zůstávám další hodiny sama.

Kolem druhé ráno dostávám nečekanou společnost. Do blindáže vejde jeden z ukrajinských zdravotníků. „Nevadilo by vám, kdybych vám sem dal na noc dva naše? Jejich jednotka se dostala pod palbu, potřebujou si někde do rána odpočinout,“ ptá se mě, jako bych byla majitelkou této podzemní nemovitosti.

Údivem se zakoktám: „Jistě, vždyť tu nejsme v hotelu,“ pokusím se o žert.

Přichází Jurij a Vasil, dva mladí vojáci, kteří tu jsou v těchto podmínkách měsíc. Chvíli si povídáme. Žertují, že jejich BTR parkuje před domem. Jsou viditelně unavení. V blindáži moc místa není, natáhnout se všichni nemůžeme, přesto všechno nepohodlí a kravál dělostřelectva muži skoro hned usínají vyčerpáním.

Já spát nemůžu, přesvědčuji kamna, aby alespoň chvíli předstírala, že jsou určena k topení. Je mi zima. Sedím a poslouchám radiofrekvenci ve vysílačce, kterou mi tu Taylor nechal.

„Tady Renegát, Renegát, příjem (jména pozic byla změněna, pozn. aut.). Renegáte, tady Uragán, potvrďte příjem…“ Pak údaje o poloze, zase další kontrola spojení… Už si zvykám na hlasy mužů, kteří tu někde poblíž pozorují pozice nepřítele. Občas se ozývají věty, v nichž munice figuruje jako čokoládička, bonbonky nebo dárečky. Pak se ale ozvou vzrušené hlasy: „Bljaď, suka, kde jsou, na vaší straně, nebo na naší? Vidíte je? My ne!“ ozývá se z jedné z pozic. Pak zazní salva z kulometu. Po ní se rozprostře ticho…

V pět ráno se vrací unavený Taylor. Padá na pryčnu. Jsme tu čtyři, tělo na tělo, pod hlavou mám svoji helmu, do žeber mě tlačí vesta, kterou mám místo matrace. Spát se mi nepodaří dalších několik hodin. Jen se v duchu modlím, aby už bylo ticho. Aby nikdo nestřílel.

Nad ránem konečně palba trochu ustává. Vojáci i Taylor spí. Já přemýšlím, jak seberu odvahu jít ven na záchod. Odhodlávám se k tomuhle prostému vyřešení tělesných potřeb asi hodinu. Stejně budu muset co nevidět vylézt a dělat svou práci, určitě budou zranění.

Pak přichází další zlá zpráva. Ukrajinci v noci přišli o další auta, není tu už prakticky pojízdného nic než Hnisan. I ten je dobitý z noční záchranné akce. Můj odjezd z fronty bude muset počkat. Ranění budou mít přednost, to je něco o čem nikdo nediskutujeme. Mezitím zase sílí intenzita artilerie.

Když se Taylor po pár hodinách spánku vzbudí, udělá na mou počest vajíčka. Z pytlíku MRE (meal ready to eat, bojová dávka potravy).

Pak se zase ozve vysílačka. Jeden raněný, možná dva, nedaleko od nás. Taylor se zase připravuje. Pak na mě houkne: „Buď ready, když to půjde, stáhneme tě s sebou.“ Sbírám všechnu odvahu, co mi ještě zbyla. Budu muset do toho bordelu nahoře vylézt a udělat konečně tu část své práce – ukázat práci a podmínky záchranářů na frontě.

Za blindáží parkuje stará buchanka, kterou ukrajinští zdravotníci používají k převozu raněných. Stará rachotina, ale lepší k dispozici není. Mezi stromy v borovém lese čekají tři Ukrajinci, zdravotníci. Ke zraněným, jsou dva, se nemůžeme přiblížit. Důvod je děsivý – pracuje letectvo. Ne drony, letadla. Při představě, že sem do tohoto lesa padne na ukrajinské pozice letecká puma, mě zamrazí. Ale není čas příliš se věnovat vlastnímu strachu. Za chvíli dopravují na naše místo dva zraněné.

Zdravotníci se dávají do práce. Lehčeji zraněného odváží buchanka ihned, Taylor a Andrej, další z mediků, začínají „pracovat“ na druhém z raněných. Jmenuje se Pavel. Má tělo prošpikované střepinami, krvácí z mnoha ran, ale je při vědomí. Ani nezasténá. Na noze má pevně utažené škrtidlo. Oba dva záchranáři jsou sehraní jako švýcarské hodinky. Jen nejnutnější úkony, jsme pod palbou. Pavel jen mlčky pozoruje operaci na svou záchranu. Ještě rychle obvazy, povolit škrtidlo, přeložit na nosítka z Hnisana…

Odjíždíme. Ještě přežít cestu do relativního bezpečí. Rychle se loučíme. Přeji chlapům hlavně štěstí, vracejí se zpět na nulu. Budou další zranění. „Nechce se mi, ale copak je tam můžu nechat bez pomoci?“ Taylor mizí za zatáčkou.

Pár dní na to byl jeden z českých zdravotníků z Project Phoenix na tom samém místě fronty těžce zraněn…

Do bezpečí se Taylorovi a jeho kolegům podařilo za dva týdny na Kreminně dopravit 25 raněných. Dvacet pět zachráněných životů. Taylorova forma vlastenectví.