Rusy není radno podceňovat, říká analytik

Milan Mikulecký se dlouhodobě snaží mírnit vítěznou euforii, která v českých médiích zavládla zejména po květnové ukrajinské ofenzivě u Charkova. „Od poslední ukrajinské ofenzivy a spořádaného ústupu Rusků z Chersonské oblasti, a nutno podotknout, že přestože byl spořádaný, tak to byl ústup, a ne vítězství, to opticky vypadá, že se na frontě nic neděje, ale ono se děje. U mediálně známého Bachmutu, ale i na řadě dalších míst probíhá opotřebovávací válka. Obě strany, nejen ruská, ale i ukrajinská mají velké ztráty na technice i na živé síle a velké nároky na funkční logistické řetězce,“ popsal aktuální situaci Milan Mikulecký.

Podle něj tento způsob boje bude ještě nějakou dobu trvat: „V tuto chvíli počasí nepřeje větším ofenzivním operacím. Stále se dá operovat primárně na zpevněných komunikacích. Musíme počkat, až zmrzne nebo vyschne půda. Věřím, že pak k nějaké útočné operaci ukrajinské armády skutečně dojde. Ale nebude to operace v takovém rozsahu, která by dokázala vytlačit ruské okupanty z celého území Ukrajiny.“

Březnový termín, o němž mluvila ukrajinská vojenská rozvědka, však vážně nebral: „V historii válečnictví jsou věci, které se nemění. Člověk neříká dopředu, že chce zaútočit, takže prohlášení ukrajinské tajné služby bych bral spíše jako psychologickou operaci než to, že se v březnu rozjede ofenziva. A to operaci jak proti Rusům – bojte se, zaútočíme –, tak jako operaci na zvýšení potřeby zvýšených dodávek toho, co Ukrajinci potřebují pro svůj boj, tedy techniky a munice.

Rusy není dobré podceňovat

Mikulecký dodal, že si není radno myslet, že je Rusko už poražené: „Rusy bych nepodceňoval, jak se často stává, Rusové se z nezdarů ve válkách poučují. Trvá jim to, ale je vidět, že už udělali nějaká rozhodnutí, jež reflektují výprask, který na některých místech dostali od počátku svého útoku,“ dodal analytik a uvedl i příklad: „Ústup od Chersonu znamená, že generál Sergej Surovikin, který převzal velení, rychle reagoval na to, jaká je reálná situace na bojišti. I my bychom měli přistupovat k válce střízlivě. Útok v charkovském směru byl naprostý ukrajinský úspěch, v chersonském směru to byl sice také úspěch, Ukrajinci dosáhli, co chtěli, osvobodili další část své území, ale už se nepodařilo to, co u Charkova, tedy zajetí většího počtu vojáků a získání množství vojenské techniky nebo munice.“

„Máme velké štěstí, že Rusové nechali vybít své elitní jednotky už na počátku války, u které nepočítali, že bude válkou, takže je poměrně lehkomyslně dostali do situací, kdy ani elitní jednotky neměly šanci na vítězství a podařilo se je buď rozprášit, nebo vzít do zajetí. Rusům bude ještě dlouho trvat, než se naučí bojovat tak, jak to vyžaduje dnešní bojiště,“ řekl Mikulecký a dodal, že za druhé světová války trvalo rok a půl až dva roky, než se naučili válčit tak, aby zvítězili v bitvě a současně toto vítězství udrželi.

Významnou roli tehdy sehrál fakt, že tehdy měli podporu Velké Británie a USA, které tehdejší SSSR zachránily před porážkou svými masivními dodávkami nejen zbraní, ale i paliva, jídla, bot a dalších zařízení, aby vůbec Stalinův průmysl mohl fungovat.

Využít faktoru času

Varoval, že i nyní mohou Rusové během letošního roku mobilizovat dostatečně početné zálohy, vycvičit je a během dvou let od mobilizace celé své ekonomiky tyto vojáky i vyzbrojit a vybavit dostatečným množstvím munice.

Podobně jako Švamberk se domnívá, že se Rusové nevzdávají a pokusí se o ofenzivu: „Já si myslím, že to Rusové zkusí, ale je tu faktor času a oni na to teď nemají ani lidi, ani techniku, a proto se musíme snažit válku ukončit co nejrychleji.“

Mikulecký popsal, co by Ukrajincům pomohlo: „Aby mohlo dojít k razantnímu útoku, tak Ukrajinci potřebují zbraně na úrovni doby. Ukrajinci jsou vděční za každou pomoc, ale to, že jim dodáváme tanky T-72, bojová vozidla pěchoty sovětské konstrukce, je hezké, ale vyčerpáváme Rusy na bojišti, oslabujeme Rusko jako stát za cenu ukrajinské krve. Pokud pominu systémy HIMARS a protiradarové střely HARM, odpalované z ukrajinských letadel, jen vyprazdňujeme naše sklady v druhé linii – například obrněné transportéry M113, které bylo snadné zničit už v době, kdy přicházely do výzbroje, tedy před šedesáti roky.“

„Pokud Evropa chce být samostatná, pokud probíhá válka na evropském kontinentu, tak bych očekával, že Evropa se zapojí mnohem víc a nenechá vše jako vždy na USA,“ uvedl Mikulecký.

Pak komentoval neochotu Západu dodat tanky: „Když mluvíme o tancích, tak běží diskuse ve Finsku a Dánsku o tom, že by Ukrajincům poskytli své tanky Leopard 2, což by mohl být jistý „game changer“ na bojišti. I ty tanky Leopard 2, které jako Česká republika postupně dostaneme od Německa, by udělaly lepší službu, kdybychom je věnovali Ukrajině a my bychom se soustředili na to, abychom měli výzbroj shodnou s USA a částečně s Polskem, tedy tanky Abrams a bojová vozidla pěchoty Bradley. Pokud se na Ukrajinu podaří dostat moderní západní tanky se západní municí, tak to může reálně Ukrajincům pomoci. Určitě víc než prázdné plácání na konferencích.“

Na dotaz, kam by mohl případný ukrajinský útok vést, nechtěl Mikulecký spekulovat, ale zopakoval své starší úvahy: „Měl by jednoznačně směřovat k tomu, aby přerušil Rusům cestu „suchou nohou“ na Krym podél Azovského moře.“ Švamberk doplnil, že Ukrajinci na počátku roku podnikli útoky na Melitopol a Berďansk, které leží právě na zásobovací cestě z jihu Ruska na Krym.

Analytik uvedl, jaké přednosti by tento útok podle něj přinesl: „Ruská vojska by byla rozdělená a na jihu zásobovaná pouze přes Krym, kde je úzké hrdlo v podobě krymského mostu. Zároveň by zde vznikla příležitost umístit ukrajinské protilodní rakety na břeh Azovského moře a tím eliminovat ruskou lodní dopravu. To vše je něco, co by ve svém součtu mohlo ještě v tomto roce válku ukončit, pokud vysvětlíme Ukrajincům, že v tuto chvíli Krym není na pořadu dne.“

O bojích u Bachmutu Mikulecký řekl: „Bachmut je jedno z mála míst, kde Rusové relativně postupují, pokud by někdo považoval za úspěch postup v omezeném prostoru o deset metrů za den, ale i zde jsou občas Rusové vytlačeni ukrajinskými protiútoky o několik desítek metrů zpět. Jevgenij Prigožin (majitel soukromé Wagnerovy armády) se to snaží svést na kdeco, bájí o ukrajinských opevněních. Ukrajinci se měli čas připravit, ale nepředstavujme si něco jako československé opevnění z třicátých let nebo německý atlantický val. V Bachmutu betonové bunkry těchto rozměrů nenajdeme, je to spíš zákopový systém, jako z první světové války. Jsou to polní opevnění.“

Mikulecký také uvedl, že některé veřejně zmiňované paralely s druhou světovou válkou nejsou přesné: „Oproti druhé světové válce, kdy SSSR podporoval svobodný svět, takže dostávali vše, od zbraní, paliv, potravin až po boty a výložky na uniformy, dnes Rusko nemá spojence, kteří by sdíleli názor, že jejich válka je obranná, ale spíš obchodní partnery. Pokud dnes Rusko s někým obchoduje veřejně, tak je to Írán a Severní Korea. To jsou země, které zajímá hotovost, vojenské technologie a Severní Koreu i suroviny.“

Spolupráci Moskvy a Teheránu ale považuje za hrozbu i pro Evropu. Pokud by transferem ruských zbraní a pokročilých vojenských technologií do Íránu (raketových, leteckých, námořních, či jaderných) došlo k jeho posílení, je otázkou, jak by tuto sílu ajatolláhové využili. „Írán působí nejen v Jemenu, který vede proxy válku proti Saúdské Arábií, ale vyvolává nepokoje v Libanonu, v Iráku, tedy v místech, kde může povzbudit migrační krizi, která nikdy neskončila. Migrační tlak z Blízkého východu do Evropy stále trvá, ale mohl by být brutálně větší a už dnes máme s integrací lidí z naprosto odlišného kulturního prostředí ohromný problém.“

Není to však jediná hrozba: „Kdyby došlo k nějakému většímu konfliktu v oblasti Arabského zálivu, znamenalo by to uzavření cest pro transport ropy a zkapalněného plynu, na které jsme si po tom ruském vytvořili nově závislost. Jeho přísun by byl omezený, což by znamenalo rapidní nárůst cen.“ My bychom se měli snažit omezovat vojenské schopnosti jak Ruska, tak Íránu. Ideálně ekonomickou cestou, tedy prostřednictvím reálných sankcí, nejen těch kosmetických jako dosud, ale i jejich důslednou kontrolou a jejich vymáhání.

Mikulecký se dotkl i vztahu Izraele a Ukrajiny po nástupu nové izraelské vlády „Izrael se bude chovat méně protirusky. Už zaznamenávám komentáře, že to od Izraele není hezké. Ale on nemá moc manévrovacího prostoru, protože musí sledovat primárně svoje zájmy. Izrael je země, která je ostřelována téměř každý den, ať už z pásma Gazy, nebo z jiných míst ve svém sousedství, a žije s tím nebezpečím od svého vzniku. Celou dobu Izrael dostává „hraběcí rady“ z Evropy a během vlád Demokratické strany i z Ameriky, jak by se měl chovat a pokud možno po každém úderu nastavit druhou tvář. Dodal ještě jeden postřeh, o kterém se nemluví. „Ukrajina od získání samostatnosti ani jednou v OSN nehlasovala ve prospěch Izraele. A to ani nyní, v době války, kdy od něj chce pomoc. Buď se hlasování zdrží, nebo hlasuje proti Izraeli.“

Pokud vás zajímají další podrobnosti a další souvislosti, pusťte si podcast, tento článek z něj pouze čerpá a nemůže postihnout vše, co v něm bylo řečeno.