Rusové vybombardovali i pravoslavný klášter, který platil jejich člověk

Trosky božího chrámu jsou jedny z mnoha, které na své humanitární misi na východě Ukrajiny spatřuje trojice dobrovolníků ze zlínské Iniciativy Vlny solidarity. Výprava se zdravotnickým materiálem projíždí mimo jiné místy, kudy před dvěma lety prošla bojová fronta. To, že se smrtící ruské pustošení nevyhnulo ani klášteru, je trochu paradoxní. Kdysi monumentální stavbu totiž nechal vybudovat a financoval ji bývalý proruský ukrajinský prezident Viktor Janukovyč.

V roce 2014 si zde navíc zřídili baštu proruští separatisté. Už od začátku vpádu ruských vojsk na Ukrajinu nepřátelské okupační jednotky areál kláštera opakovaně ostřelovaly a pokaždé mu způsobily škody různého stupně.

Hlavní zničující úder dostal v květnu 2022, kdy na něj Rusové shodili leteckou bombu a takřka jej zpustošili. „Zničení chrámu, který není a nemůže být vojenským objektem, je hrozné a v normálním životě nepřijatelné,“ uvedl o klášteru ukrajinský historik a novinář Vjačeslav Nesterov. „Jedná se o vandalský čin a urážku náboženského cítění lidí. Všech lidí bez ohledu na náboženství. Ale v tomto případě mám složitější pocity. Zdá se, že je tomu tak, že Rusové si zničili své vlastní dítě,“ dodal Nesterov.

Dovnitř areálu rozbombardovaného kláštera se ale zlínská výprava neodvažuje a zůstává před torzem obvodových zdí. V trávě podél hlavní i vedlejší polní cesty si totiž rychle všimla zapíchnutých železných tyčí. Kolem nich vlají pásky, které hovoří jasně: upozorňují na zaminovaný prostor.

Dál humanitární mise projíždí vesnicemi duchů. Místy plnými zrezivělých vraků, zničených mostů, kráterů po dopadech raket či dělostřelecké munice. Zkázu korunují vypálené pásy lesů, které rozdělovaly jednotlivé lány polí, nebo vybuchlá vojenská a polovojenská technika. Takový pohled se naskýtá mezi Kramatorskem, Slavjanskem a Izjumem v Doněcké oblasti.

Právě tudy v roce 2022 přešla bojová fronta. Znamenala množství zničených lidských životů. A i nyní po sobě stále zanechává spoušť připomínající peklo na Zemi. Boje mezi ruskými okupanty a ukrajinskými obránci navíc stále pokračují, a to jen pár kilometrů východním směrem od hlavní silnice, po které dobrovolníci projíždějí. Při průjezdu okrajem Slavjansku je blízko například Lyman, obec, ze které Ukrajinci Rusy vyhnali teprve před několika týdny, a o celé území se stále svádějí těžké boje.

Autem zastavujeme na jednom z check pointů, na kterém se nás vojáci ptají, proč přes tuto oblast vlastně přejíždíme. Snažíme se jim vysvětlit, že se vracíme od Kramatorsku z humanitární mise a míříme do Charkova za přáteli a poté zpět do Česka. „Aaa, Volunteers! Dobrovolníci! Dobrá. Dávejte na sebe pozor a hodně štěstí,“ pouštějí nás dál.

Podél cesty míjíme další a další rozbombardované vesnice bez lidí a bez života. Poslední lidské aktivity zde připomínají pouze modré plachty na několika málo domech. Většina obydlí ve vesnicích, přes které přejíždíme, je srovnána se zemí nebo z nich zůstaly jen ruiny. Za sebou máme cestu od bojových linií, kde jsme předali potřebný materiál českému zdravotníkovi Pavlu Poradovi.

Po pár kilometrech zastavujeme u bývalé čerpací stanice za Slavjanskem před vesnicí Dolyna, za níž se nachází zmíněný klášter. A opět jde spíše o torzo kdysi důstojného objektu. Nyní mu dominuje pět metrů široký kráter od zásahu rakety a množství menších kráterů – spíše od dělostřelecké munice. Uvnitř vidíme vypálené stěny a zbytky vybavení: ohořelé židle nebo skříně. Na podlahách i před domem jsou poházené nábojnice do samopalu. Je zřejmé, že se uvnitř domu bojovalo.

Při cestě nedokážeme potlačit silné mrazení po celém těle a oblastí projíždíme spíše mlčky. Následují další zničené vesnice, vraky automobilů podél cest a další ohořelé pahýly stromů. Jde o záběry, které všichni známe spíše jen z různých videí, kdy se uvnitř porostů schovávají menší jednotky okupační ruské armády a ukrajinští obránci se je snaží zlikvidovat. Vypálené lesy pak okupantům snižují možnost úkrytu.

Válka je všudypřítomná a připomíná se doslova při každém šlápnutí na plyn našeho automobilu. „Lepší než na minu,“ pokoušíme se i ve vážných okamžicích o vtip uvnitř jeho kabiny. Ale za úsměvy je stále cítit mrazení.