Rusové u raněného připravili past, pak to do nás začali sypat, líčí český zdravotník na frontě

(od našeho zpravodaje na Ukrajině)

„Mám středně těžký otřes mozku, ale snažím se zůstat při smyslech. Kluka, který šel přede mnou, rozstříleli, ale on mě svým tělem zakryl a tím mi zachránil život,“ dodává vojenský zdravotník.

V posledních týdnech na jeho bojovou oblast na Donbasu Rusové útočí dnem i nocí. „Nezastavil jsem se několik dnů, melu z posledního. Poraněných je tolik, že je to nekonečný počet. Jestli to dobře skončí a vyjdu-li z toho živý, půjdu raději pracovat někam jinam. Už abych popřemýšlel, kam to bude,“ snaží se ze svého stanoviště poblíž frontové linie alespoň na chvíli přijít na jiné myšlenky Pavel.

Když potřebuje skutečně vyčistit uprostřed války svou mysl, našel si svůj recept. „Válím se, válím se a zase se válím v našem skromném domečku mezi městem, které bráníme proti vpádu Rusů, a mezi bojovou linií. Nás ani nikam moc nepouštějí. Je to odpočinek neodpočinek. Posloucháš zároveň, jestli kolem tebe něco letí, nebo neletí,“ vysvětluje Pavel s tím, že i při odpočinku se musí soustředit na bezpečnost svou i svých spolubojovníků z týmu.

Rozhovor s Pavlem vzniká na stanovišti jen několik málo kilometrů od frontové linie, odkud z malého opuštěného domku se zahradou, kde má s dalšími kolegy zdravotníky zázemí, pravidelně vyráží prvotně ošetřit, stabilizovat a poté případně odvézt do bezpečí z fronty raněné spolubojovníky.

Uprostřed rozhovoru, při kterém Pavel sedí s cigaretou v ruce ve starém polstrovaném křesle na zahradě, zaznívají výbuchy vzdálené asi kilometr od nás. „Jde o přílety, dopady ruských bomb na naši posádku na pozicích. Držíme okruhovou obranu jednoho města zde na Donbasu. Kdyby to byla naše ukrajinská artilerie, slyšeli bychom výstřely,“ vysvětluje s ledovým klidem Pavel.

„Někdy to lítá kolem nás, jindy to spadne do města. Tak to tady chodí. Nenaděláš nic,“ podotýká Pavel s tím, že ho opakované výbuchy nevyvádějí z míry. S vyrovnaným hlasem pokračuje v hovoru a společně upíjíme kafe z hrnků, které nám přinesl jeho ukrajinský spolubojovník.

Po chvilce však přiznává, že ho válka přece jen nenechává chladným: „Denně se vyspím tři až čtyři hodiny. Jsou tam uvnitř hlavy noční můry.“

Na východě Ukrajiny chce Pavel i přesto pomáhat co nejdéle. I když má občas chmurné myšlenky, co s životem a jeho směřováním dál. Válka totiž vyčerpává. V oblasti podle svých slov zůstává i kvůli své dceři a vzpomínce na ni.

„Anita za mnou přijela minulý rok, zapojila se do pomoci civilistům. Zemřela ale nedlouho po příjezdu. Najeli při evakuaci civilistů na minu. Jela s řidičem a jedním civilistou z Bachmutu. Řidič špatně odbočil a s autem najel na zaminovanou cestu. Řidič zemřel přímo, dcera zůstala chvíli naživu, civilista to nakonec přežil,“ vysvětluje Pavel a v myšlenkách se stáčí raději hned na jiné téma.

Do rusko-ukrajinské války se český zdravotník zapojil na jaře 2022. V poslední době však přiznává, že udržet pozice proti ruským agresorům je stále obtížnější, a to kvůli docházejícím lidským zdrojům na ukrajinské straně a s tím související morálce na frontě, ale často i kvůli nedostatku důležité munice.

„Měli jsme v Karpatské Síči za poslední dobu skutečně hodně poraněných, hodně mrtvých, spoustu nezvěstných. I proto naši jednotku nyní přesunuli do míst, kde plníme úkoly pod Azovem. U mě se nic nemění. Když je třeba, zamířím s autem za dalším raněným. Přenesou mi ho na předem domluvené místo, kde se starám o stabilizaci jeho stavu. A když vyrážíme přes den, musíme bohužel, bez ohledu na vážnost zranění vojáka, vydržet do večerních hodin na místě. Protože přes den není kvůli ruským dronům evakuace možná,“ konstatuje Pavel s tím, že někdy tak jeho okamžitá pomoc nemusí automaticky znamenat záchranu života.

Při své bojové práci se snaží přemýšlet i nad civilisty, kteří žijí v nebezpečných oblastech. „Pomáhám i civilistům. Když mi například přijdou peníze na účet, část výplaty se snažím dát lidem, kteří je potřebují ještě víc než já,“ říká Pavel, který už se těší, až si na pár dnů od bezprostřední války odpočine. „Zanedlouho budu mít dovolenou, zamířím do Záporoží, odkud chci odvézt několik svých známých do bezpečnějšího regionu,“ podotýká český zdravotník.

Povídání utínáme ve chvíli, kdy se mu do vysílačky ozve, že má opět vyrazit na pozici. Dopíjí kafe, sedá do vozu, rychle se loučí a odjíždí. Z místa jeho stanoviště, kde už s dalšími třemi bojovníky žije více než půl roku, míříme do bezpečnější zóny i my, členové humanitární mise Iniciativy Vlny solidarity. Vozíme žádaný zdravotnický materiál a další potřebné vybavení. Jde například o zdravotnické batohy, turnikety neboli škrtidla nebo speciální izraelské tlakové obvazy, které dokážou zastavit masivní krvácení.