Rusko se nikde nezastaví, musíme ho zarazit, říká ukrajinská obránkyně práv

Otázka ochrany lidských práv je ve válce komplikovaná. Jak dotlačit Rusko k tomu, aby práva respektovalo?

Rusko ostřeluje obytné budovy, školy, kostely, muzea a nemocnice, útočí na evakuační koridory, mučí lidi v rozřaďovacích táborech a odváží násilím ukrajinské děti do Ruska. Zakazuje ukrajinštinu a ukrajinskou kulturu. Ruští vojáci na okupovaných územích unášejí lidi, rabují, znásilňují a zabíjejí. Celý systém OSN garantující mír a bezpečnost to nemůže zastavit.

Uvedu příklad. Když začala invaze, vydal Mezinárodní soudní dvůr předběžné rozhodnutí, které zavazovalo Rusko k tomu, okamžitě stáhnout svá vojska. Rusko dokonce ignorovalo toto rozhodnutí soudního dvora OSN. Co můžeme v takovém případě říci? Právo nefunguje.

Ale jako právnička v oblasti lidských práv věřím, že je to jen dočasné a budeme schopni obnovit mezinárodní řád, pořádek a sílu zákona, jak to udělala předchozí generace po druhé světové válce.

Jste optimistka…

Myslím si, že jsem. Ale mám-li být upřímná, nemůžeme predikovat budoucnost, ta je nejasná a nepředstavuje vždy návrat k tomu, co bylo. To znamená, že jsme povinováni udělat vše pro to, abychom vytvořili budoucnost, po jaké toužíme.

Předvídat, co bude, nemůžeme. Nemyslíte si přesto, že stávající struktury by se měly nahradit jinými? Podívám-li se na Radu bezpečnosti OSN, tak v něm má Rusko právo veta.

Musí se to změnit. Nevím, jak budou budoucí historici nazývat toto období, ale světový řád postavený na Chartě OSN a mezinárodním právu se nám hroutí před očima.

Rada bezpečnosti je ochromena. Je snadné předvídat, že se takovéto válečné požáry budou stále častěji objevovat v různých částech světa, protože celé mezinárodní propojení je vadné a jiskry jsou všude. Jestliže předtím bylo jasné, že mezinárodní systém zajišťující mír a bezpečnost nepracuje správně pro lidi v Súdánu, Myanmaru, Nikaragui a Sýrii, je nyní zřejmé, že nefunguje ani pro lidi, kteří žijí v rozvinutých demokraciích.

Proto můžeme vidět stále více autoritářských vůdců v různých částech světa, kteří jsou povzbuzeni ruským příkladem a pokusí se zpochybnit tento mezinárodní systém, aby se změnil řád, aby diktovali svá pravidla hry, a dokonce i porušovali mezinárodně uznávané hranice. A proto má ruská agrese vůči Ukrajině globálně negativní dopad.

Pokouší se Rusko zjistit, jak jsou nastavené limity, kam až lze zajít? Dělalo to v Čečensku, v Gruzii, na Krymu, na Donbasu a nyní na celé Ukrajině.

Vždy opakuji, že peklo, kterému nyní na Ukrajině čelíme, je výsledkem naprosté beztrestnosti, které se Rusko těšilo po desetiletí. Ruští vojáci se dopustili hrozných zločinů v Čečensku, v Gruzii, v Mali, v Libyi, v Sýrii i dalších zemích a Rusko nikdy nebylo potrestáno. Je tudíž přesvědčené, že si může dělat, co chce.

Musíme přerušit tento kruh beztrestnosti nejen za lidi na Ukrajině a ty, kdo už trpěli ruskými zvěrstvy, ale taky proto, aby se předešlo dalšímu ruskému útoku na další zemi. Nastolení spravedlnosti je proto předpokladem pro mír v naší části Země, kde mělo Rusko po dekády osvědčené, že válka je nástrojem, jak dosáhnout geopolitických zájmů. Musíme skoncovat s ruským přístupem postaveným na beztrestnosti.

A jak toho dosáhnout? Jak vyřešit problém nejen na globální bázi, což je hlavní, ale i všechny jednotlivosti, jako jsou únosy dětí, ničení škol, když válka pořád zuří a má své vlastní zákonitosti?

Mluvili jsme s lidmi, kteří přežili ruské zajetí. Vypověděli, že jim Rusové tvrdili, že napřed obsadí Ukrajinu a pak spolu s Ukrajinci půjdou dobýt další země. Na okupovaných územích probíhá po celá léta proces násilné mobilizace Ukrajinců do ruské armády. Měli bychom si pamatovat slova prezidenta Vladimira Putina, že hranice impéria, hranice Ruské federace nikde nekončí. Je to tedy v logice jejich myšlení.

Proto je tak naivní slyšet od některých západních politiků říkat: dejme Rusku část území Ukrajiny a ono se zastaví. Rusko se ale zastaví, jen když bude zastaveno. Nemůžeme si dovolit zbožná přání.

Češi s tím mají zkušenosti z roku 1938 i z roku 1968.

Ano, to není něco, co bych musela vysvětlovat lidem v Česku. Ale bohužel ne všichni členové Evropské unie tomu rozumí tak jasně. Platí však obecně, že dokud Rusko bude impériem, lidé na Ukrajině, v Česku a dalších zemích Evropské unie budou ohroženi. Problémem je povaha této země, jejímž základem je společenská smlouva mezi Kremlem a ruským lidem postavená na konceptu slávy a velkoleposti Ruska. Potíž je v tom, že většina Rusů stále vidí svou slávu v násilném obnovení ruského impéria.

Když mluvíme o dalších vrstvách, protože jste se ptal na nezákonně deportované děti a na zničenou energetickou infrastrukturu, poškozené ukrajinské školy, kostely a obytné budovy, tak jsem od února 2022 jako obhájkyně lidských práv ve velmi podivné situaci. Když se mě někdo zeptá, jak můžeme zastavit porušování lidských práv, jehož se dopouští Rusko, tak odpovídám: dejte Ukrajině zbraně.

Pravděpodobně to není něco, co byste očekával, že uslyšíte od obhájkyně lidských práv, ale musíte pochopit, že když Rusko vtrhlo do naší země, tak nestačí jen mávat ženevskými konvencemi před ruským tankem. Tím se ten tank nezastaví.

Ale to je jen krátkodobá strategie.

Ano, to nedává odpověď na dlouhodobou strategii. Co uděláme s Ruskem jako s impériem, které má obrovské území, 140 milionů lidí, jaderné zbraně, velký vojenský potenciál, právo veta v Radě bezpečnosti OSN a lidi připravené splnit rozkaz ruské vlády dobývat země, jimž říkají nacistické, zabíjet v nich lidi a násilně zničit jejich identitu?

Potřebujeme dlouhodobou strategii, což je problém. Tato strategie neexistuje ani na úrovni Evropské unie, ani na úrovni jednotlivých států, jako jsou USA.

Není háček v tom, že žijeme v parlamentních demokraciích, kde vše běží od voleb k volbám, ve čtyř-, pěti- nebo osmi- a desetiletých cyklech? Čína má plány na dekády. Dívají se tam daleko dopředu.

Máte pravdu, demokracie je závislá na lidech, na názorech a politicích, kteří častěji myslí na svou politickou kariéru a šanci na své znovuzvolení než na historickou odpovědnost. Ale dramatické doby potřebují politiky s historickou odpovědností, kteří lidem říkají pravdu o jejich zemi bez ohledu na to, jestli se jim to bude líbit, nebo ne.

Dosavadní svět už neexistuje, všichni jsme ohrožení. Jestliže nezačneme něco podnikat, nějaké rozhodné akce, tak válka, kterou vidíme na fotografiích a videích na sociálních sítích, se může stát součástí vašeho každodenního života.

Není možnost v tom, že některé národy v Ruské federaci dospějí k závěru, že už nechtějí být její součástí?

Jenomže Rusko po desetiletí fyzicky likvidovalo elity původního obyvatelstva a další uplácelo. Rusko po desetiletí vyvlastňuje jejich přírodní zdroje a nechá původní obyvatele žít v chudobě bez vzdělání. Rusko v těchto oblastech po dekády vytvářelo atmosféru strachu pomocí krutostí a represí.

Můžete mít naději, ale naděje nepředstavuje strategii pro lidi, jako jsem já a další na Ukrajině, kteří umírají. My nemůžeme jen čekat, protože čas nás mění v pouhé lidské ostatky.

Nemyslím pasivně čekat, ale podporovat tyto lidi, prosazovat pro ně lidská práva, jako to kdysi dělal Západ pro nás.

S tím naprosto souhlasím. Vždy říkám, že je to chyba Západu, že zavíral oči nad tím, čeho se Rusko po desetiletí dopouštělo ve své zemi, kdy perzekvovalo novináře, zabíjelo aktivisty, rozhánělo pokojné protesty, porušovalo práva původních obyvatel.

Západ si dál potřásal s Putinem ruce, stavěl plynovody, dělal obchody jako obvykle a v dekádách udržitelného růstu zapomínal, že země, které masivně porušují lidská práva, představují hrozbu nejen pro své občany, ale i pro mír a bezpečnost obecně.

Nyní chápeme, že to byla chyba, a je potřeba to změnit a začít naslouchat hlasům lidí Ruské federace. Když Západ mluví lidech z Ruska, nemyslí Burjaty, Inguše, Tatary, Jakuty a další původní obyvatele. Proč se 140 milionů občanů Ruské federace označuje za Rusy? Oni se snaží být slyšet a nyní zřejmě nastal čas jim naslouchat.

Mlčení pomáhá diskriminovat a pronásledovat původní obyvatele. Myslím si, že prvním krokem ke změně imperialistické povahy Ruské federace musí být skutečná federalizace země.

Jsou válečné zločiny vůdců, které se třeba po světové válce řešily v Norimberku, a válečné zločiny na nižší úrovni, jichž se dopustili jednotliví vojáci nebo jejich přímí velitelé. Nelze se nezeptat i na zločiny, jichž se dopouštěli příslušníci ukrajinských dobrovolnických praporů, jako bylo Tornado nebo Ajdar. Jak se s nimi vypořádat?

To je velmi dobrá otázka. Jsem obhájkyně lidských práv a spolu s kolegy od začátku války dokumentujeme válečné zločiny bez ohledu na to, jaká strana se jich dopustila. Víte, že válka nezačala v roce 2022, ale invazí na Krym v únoru 2014, takže moji kolegové zdokumentovali i zločiny Tornada a poskytli o nich informace kanceláři generálního prokurátora.

Není to tak, že by jedna strana byla dokonalá. Protože však máme národní síť lokálních dokumentátorů, dokumentujeme každou událost a shromáždili jsme seznam více než 80 tisíc zločinů, tak mohu prohlásit, že naprosté většiny zdokumentovaných válečných zločinů se dopustilo Rusko. On je obrovský rozdíl mezi jedinci a státní politikou.

A je tu ještě další rozdíl, když mluvíme o zločinech, kterých se dopustili příslušníci ukrajinských ozbrojených sil. My jako právníci, obhájci lidských práv máme šanci případ podat, ukázat ho veřejnosti, psát o něm do médií, zapojit mezinárodní organizace, aby vývoj monitorovaly a vytvořily tlak na ukrajinské úřady.

Ne všechno je na Ukrajině ideální.

To nepředstírám. Jsme národ v přechodu, stále máme před sebou řadu úkolů ohledně reformy státních orgánů, což je těžké za rozsáhlé války, ale máme alespoň nástroj, jak hájit práva obětí. Když však mluvíme o Rusku a drtivé většině případů v naší databázi, tak máme nulovou šanci ovlivnit situaci, protože Rusko používá válečné zločiny jako zbraň. Využívá utrpení civilistů jako nástroj ke zlomení odporu lidí při okupaci země. Rusko rozvíjelo tuto metodu po dekády, vlastně po staletí.

Naši kolegové z ruské organizace na obhajobu lidských práv Memorial o tom loni napsali zprávu. Analyzovali taktiku ruské armády v Čečensku, v Sýrii a na Ukrajině a dospěli k závěru, že se používal vždy stejný scénář válečných zločinů.