Rusko je prorostlé imperiální myšlenkou

Když se podíváme na ruské dějiny od počátku ruské státnosti, od Moskevského knížectví, tak vidíme, že jsou prorostlé imperiální myšlenkou, která Rusko doprovází ve všech stadiích a tvářích jeho státnosti, ať už to bylo carství, Ruské impérium (to mělo přímo v názvu), nebo Sovětský svaz, jehož podstata byla také imperiální, jen forma byla trošku jiná. A po krátké přestávce v devadesátých letech, která byla mnohem kratší, než si myslí lidé, kteří se nezabývají Ruskem, tak Ruská federace navázala plně na imperiální minulost.

Současné Rusko navázalo na sovětskou i carskou imperiální myšlenku. Lidé, kteří se po první dekádě existence samostatného Ruska zmocnili moci v Kremlu, jsou bývalí aparátčíci KGB, nostalgici po imperiální myšlence, lidé, kteří by v roce 1991 stáli na straně pučistů, kteří se snažili zvrátit všechny demokratické a dekomunizační proměny v Rusku.

Lidé, kteří se Ruskem zabývají, se většinou zdráhají říci, že je to osud, který je naprosto nevyhnutelný. Je těžké se odpoutat od permanentnosti imperiální myšlenky, ruská státnost je plně prorostlá imperiální myšlenkou.

Často zaznívá, že jsme Rusko ve studené válce porazili a ponížili, Rusko to tvrdí. Já bych chtěl říci jednu důležitou věc – to, co bylo ve studené válce poraženo, byla ruská imperiální myšlenka, se kterou Rusko srostlo, tudíž to Rusko vnímá jako porážku sama sebe, ale s tím my nic neuděláme. Nemohli jsme ruskou imperiální myšlenku neporážet, i kdybychom chtěli Rusku maximálně vyjít vstříc. Národy, které žily ve vězení ruské imperiální myšlenky, se jí potřebovaly zbavit a světu se bez ní a bez doktríny omezené suverenity dýchá lépe. Problém je na ruské straně, že s ní tak srostlo.

Viděli jsme článek samotného velikého vládce Vladimira Putina, který se během pandemie zahrabal hluboko do archivů a osvítila ho myšlenka, že Ukrajinci jsou vlastně Rusové a žádná ukrajinská státnost být nemá. To naprosto odporuje dějinám, protože velká část ukrajinských dějin je bojem o vlastní státnost, vlastní nezávislost. Můžeme začít Kyjevským knížectvím, které bylo naprosto něčím jiným než Moskevské knížectví, byl to státní celek, který se vztahoval spíše k Západu, k Byzanci a baltskému prostoru, zatímco ruská státnost byla odvozena od interakce s tatarsko-mongolskou hordou a vztahovala se ke kontinentálnímu východu.

Od devatenáctého století byli emancipační snahy Ukrajinců velice silné. Trochu zasunutou kapitolou dějin je, že to byli Ukrajinci a jejich snaha o vlastní státnost, kteří bolševikům vyhráli občanskou válku proti bílým, protože bolševici přicházeli nejen s dekretem o míru, ale i s tezí práva národů na sebeurčení. Pro Ukrajince to byla určitá naděje, že se dočkají vlastní státnosti, pokud vyhrají rudí, protože bílí, to byla jen obnova ruského impéria. A když bolševici válku vyhráli, Stalin pronesl větu, že nebudeme rozbíjet rodinu, Lenin označil nacionalismus za buržoasní přežitek. Proletáři všech zemí se mají spojit, tudíž byly všechny naděje Ukrajinců na vlastní státnost poměrně rychle smeteny ze stolu.

Myšlenka na ni však pořád žila a viděli jsme po rozpadu Sovětského svazu, jak rychle se objevila. Že to Rusko nebere vážně, je hodně dané tím, kdo je dneska u moci. Byl to prezident Jelcin, který demontoval Sovětský svaz, a dnešní klika bývalých aparátčíků KGB to vymazala, protože ovládla média a zasela imperiální virus opět do společnosti, militarizovala společnost a společenský diskurz v Rusku, až se dospělo ke společenskému konsenzu, že Ukrajinci nemají právo na vlastní státnost.

Vizí současného ruského vedení je sjednotit postsovětský prostor do sféry geopolitické loajality. Je zřejmé, že eurasijská idea nebude zajímavá pro Ukrajince, Moldavany, Gruzíny, ani pro Bělorusy, kteří mají větší pocit sounáležitosti s evropskou myšlenkou. Když se přikryjete slovanskou myšlenkou, tak nepokrýváte Střední Asii. Rusové proto hledají koncept, který by pokryl všechno.

Sovětský svaz stejně jako ruské impérium byla transcivilizační geopolitická entita, nebyl jen multikulturní, multietnický a multikonfesionální, ale transcivilizační. A jednotícím tmelem, který to držel pohromadě, byla komunistická ideologie. Když skončila, tak se rozpadla geopolitická entita. Teď komunistická ideologie není a hledá se náhrada. Euroasijský narativ je jedna z možností, jeho základem je konvergence autoritářských lídrů, proto Lukašenko vstoupil do eurasijské unie, protože vnímal, že je to ochrana před demokratizačními hnutími, před barevnými revolucemi.

Současně však vidíme, že se od roku 2008 až 2009 rozvíjel koncept ruského světa, který doplňuje eurasijskou myšlenku Alexandra Dugina, koncept vzešel od jiných myslitelů, ale poměrně brzy byl adoptován i Duginem, který se postupně stal propagátorem a protagonistou ruského světa, i když začátky byly trochu jiné. Ruský svět je čímsi, co Rusko nabízí dalším zemím. Je to nové ztělesnění imperiální myšlenky.

Je založené na tom, že svět je složen ze světů, Dugin ve své knížce Základy geopolitiky používá termín impérium impérií. Je tu vidět snahu vytvořit imperiální centrum a koloniální areál. Jde to docela hezky jde dohromady s Putinovou tezí multipolárního světa, kterou stále nabízí jako alternativu světa unipolárního, jako spravedlivější alternativu proti hegemonii Spojených států. To je samozřejmě falešná dichotomie a dneska už jí málokdo věří, protože svět nikdy nebyl a nebude unipolární a jde jen o to, jestli multipolární svět bude mít pravidla, nebo ne. Putin říká - my nechceme pravidla, mezinárodní právo, my chceme svět složený z pólů, které mají koloniální areály, a malé státy mají vazalsky mlčet a být loajální. Jenomže tu je multilateralita, je tu OSN a mezinárodní právo, což Rusko ignoruje a pošlapává, jsou mu nepohodlné.

Rusové by se rádi vrátili k bipolárnímu, nebo dneska už tripolárnímu, světu. Je zajímavé se podívat, jak Rusko šilo svou strategii v poledních třiceti letech po rozpadu Sovětského svazu. Nejdříve se Rusko obrátilo na Spojené státy a pokusilo se z kompetitivní bipolarity, ze soutěže dvou bloků, vytvořit kooperativní bipolaritu. Chtělo s USA vytvořit jakousi světovou vládu nebo deštník nad mezinárodním systémem. Viděli jsme to u Gorbačova během summitů s Reaganem a Bushem, viděli jsme to trochu i potom u Jelcina a viděli jsme to i u Putina po 11. září 2001. Tam bylo okénko, kdy námluvy probíhaly. Kolem irácké války to zkolabovalo a Rusové se pokusili vztáhnout se k Evropanům a přijít s jiným modelem – nabízíme vám euroasijský koncept, který bude mít dvě centra, jedno v Berlíně, Bruselu nebo Paříži a druhé v Moskvě. My vám nabízíme suroviny, které vy nemáte, a vy nám nabídnete investice a technologie, které zase potřebujeme my.

Byla to doba Gerharda Schrödera, který dnes pracuje pro ruské zájmy. Součástí této konstrukce byla snaha vytěsnit Spojené státy a postavit kontinentální euroasijský blok jako alternativu ke Spojeným státům a dojít k nějaké kompetitivní bipolaritě, kde Rusko bude spolupracovat s Evropou. To taky zkolabovalo, protože Rusko pochopilo, že unijní koncept je antiimperiální a není kompatibilní s ruským myšlením. Rusko se dostalo do role svébytnictví, protože s Evropou to nejde, se Spojenými státy to nejde, takže se bude konfrontovat se Západem. Svitla mu naděje při vzestupu Číny, který se Rusko rozhodlo využít na základě autokratické konvergence a vytvořit spojenectví s Čínou proti Západu.

V současném čínském vedení nesmíme nevnímat nacionalistické proudy, militantní narativ, ale Čína expanduje především vlivově, teritoriální nároky jsou soustředěné především na Tchaj-wan a na mořské oblasti. Ale Rusko se může stát spižírnou Číny, kam si Čína chodí pro levné suroviny. Myslím, že tohle je hrozba a ne to, že by mělo přijít o část území, o Sibiř.

Pro Rusko je nevýhodné se orientovat na spojenectví s Čínou, protože ekonomické těžiště Ruska je v Evropě a bylo vždy do Evropy orientováno.

Geopolitická váha Ruska, jehož autorita je už zdevastovaná výkonem armády na Ukrajině, tak bude dále klesat.

Když Rusko vyhodnocovalo, proč se rozpadl Sovětský svaz, dospělo k poznání, že se v transcivilizační společnosti rozpadl tmel, což byla komunistická ideologie. A ruští silovici, kteří vládnou, si řekli, musíme zaútočit na ideologii Západu. Západ nemá ideologii, ale Rusko má pocit, že modus operandi je liberální demokracie. Jestli chcete zničit NATO a EU, musíte zaútočit na tmel, na liberální demokracii, protože pokud zdevastujete tmel, rozpadá se geopolitický celek. A jak to udělat? Zdiskreditovat, vzít si nějaké extrémní případy, rozšířit je. Poukaz na tradiční hodnoty je pohodlný. To rezonovalo u některých ultrakonzervaticvů, ale před válkou.

Tady je jednoznačná odpověď – církev slouží Putinovi a bylo tomu tak vždycky. Když posloucháme projevy patriarchy Kirilla, který se ani nestydí, že spolupracoval s KGB. Když se ho na ni ptali, tak řekl, že existuje byzantský koncept symfonie církve a státu. V té symfonii duchovní říkají, že stejně jako Bůh má svou materiální podobu, ztělesněného Syna božího Ježíše Krista, a Duch svatý je duchovní stránka, tak i soužití státu a církve je něčím podobným a církev má sloužit státu, je s ním spojená, to je podstata dohody, církev často slouží imperiální myšlence.

Před pádem Byzance v roce 1453 se konal ferrarský koncil (1431–1445), kam byl ruský zástupce vyslán, aby se nalezla nějaká shoda a Byzanc nepadla. Když se patriarcha Isidor vrátil, tak byl vyhnán z Moskvy, protože souhlasil s kompromisem, který nezapadal do geopolitických plánů tehdejšího cara. Ten věděl, že když Byzanc padne, Moskva přejme štafetu vedoucího pravoslavného světa a zároveň geopolitického centra. To se skutečně stalo a Rusko současně přejalo dědictví konfrontace s katolickým Západem. Pravoslavná církev se stavěla jako oponent katolictví, dohody s Evropou.

Petr Veliký jmenoval do čela církve generála Protasova, o kterém se vědělo, že byl opilec a svobodný zednář. Petr Veliký církev zbavil veškerých privilegií a docela ji ponížil. Bylo zřejmé, že církev je jen instrument státní moci. Za sovětských dob byla totálně ničena, ale v roce 1941, kdy byla Moskva pod obrovským tlakem, tak se Stalin rozhodl všechny hlubinné city Rusů mobilizovat, vrátil se k panslovanské myšlence, svolal Všeslovanský sjezd, pozval si patriarchu pravoslavné církve, rehabilitoval ji a církev opět sloužila. Celé ruské dějiny vidíme, že církev slouží autoritářské moci.

Máme tu i porážku ve finské válce, kde Stalin pokračoval dál. Rusové jsou do značné míry zvyklí, že jim vedení lže. Bolševici slibovali komunismus, společnost tím byla živená od dětství a žádný komunismus nebyl. Velkým heslem bylo dohnat a předehnat Západ. Nestalo se. Všichni věděli, jak je systém prolhaný. To trvalo sedmdesát let. Stejně tak je to po nástupu Vladimira Putina. Rusové vědí, že to, co sliboval, nebylo naplněno. Tato válka měla trvat tři dny, bylo to slibováno jako rychlé ruské vítězství. Nedošlo k tomu. Pak to měla být válka na několik týdnů nebo měsíců. Nedošlo k tomu.

Není nezbytné, aby (po porážce) došlo k hroucení Ruska jako takového nebo k dramatické revoluci. Spíše je pravděpodobné, že by ten, který válku spustil, nesl následky a zodpovědnost. Jak se objevuje v ruském diskurzu, autoritářský vůdce má nejen benefity, ale nese i zodpovědnost. Myslím si, že po všech zločinech, které Rusko na Ukrajině spáchalo, si to uvědomuje i Vladimir Putin. Jemu jde o vlastní bytí, nejen o politické, ale o existenci. Rusko se nerovná Putin a ruská elita. Pokud by se v Rusku objevilo nějaké nové vedení, tak není nevyhnutelné, aby se Rusko rozpadalo, což je často diskutováno.

Rusové jsou připraveni se poměrně rychle přeorientovat. Vezměte si, jak rychle po smrti Stalina přijala ruská společnost destalinizaci a přejmenovala hory, ulice, náměstí a města. Společnost poměrně rychle přijala Chruščova a poté se totéž stalo s devastací odkazu Chruščova Brežněvem a zas, když Gorbačov zničil odkaz Brežněva. To pokračovalo i za Jelcina a Putina. Každý následující lídr zničil odkaz toho předchozího a společnost to přijala. Ten, kdo sedí v Kremlu, má moc. Společnost je apatická. Nechci ruskou společnost nějak nálepkovat, ale jedním z většinových rysů je neukotvenost a tolerance k moci, která tam je.

Já bych to nepřeceňoval. Někteří lidé inklinují k obdivu silného vůdce, kterého chtějí jako oporu ve vlastním životě, ale myslím, že to množství není nijak kritické. Myslím si, že dneska nemá Rusko, co nabídnout. Srovnejme to s padesátými lety, kdy byla ruská imperiální myšlenka převlečena do sovětské. Rusko přicházelo s tím, že nabízí světu univerzalistickou ideologii sociální spravedlnosti, jakéhosi rovnostářství. Pro mnoho zemí zdevastovaných druhou světovou válkou, pro mnoho společností po celém světě, zejména v těch chudších státech, ale i v těch bohatých, pro mnoho intelektuálů a liberálů byla komunistická myšlenka inspirativní, byla univerzalistická s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se“. Rezonovalo to po celé planetě. Rusko nabízelo charisma vítěze ve druhé světové válce, který obrovským způsobem trpěl a položil na oltář vítězství neskutečné utrpení a oběti.

Dále to byla snaha Ruska vymezit se vůči koloniálním impériím a podporovat různá hnutí nezávislosti a v šedesátých letech se koncert vyhlašování nezávislostí rozehrál a Rusko z toho těžilo. Podívejte se, kde všude byl v padesátých a šedesátých letech komunistický režim loajální k Sovětskému svazu a jak silné byly komunistické strany a myšlenky v západních společnostech.

A dneska? Není tady žádná univerzalistická ideologie, je tady brutální nacionalismus, který získává fašistické rysy. To není atraktivní pro nikoho jiného než pro Rusy. Není tu charisma vítěze ve druhé světové válce, je tady stigma státu, který porušil mezinárodní právo v Gruzii a na Krymu. Rusko nemá dneska co nabídnout nad rámec, že bude korumpovat autoritářské režimy a dohadovat se s nimi o koncesích na těžbu. To je hrozně málo. Nakonec to vidíme i ve Valném shromáždění, kde hlasování dopadají pro Rusko naprosto tragicky. A tady bych zdůraznil, přestože se 140 zemí postavilo jednoznačně proti agresi, tak Rusko v ní pokračuje a přitvrzuje. Je to výsměch Valnému shromáždění, každému jednotlivému státu, co hlasoval, i organizaci.

V podcastu jsou probrána i další témata jako ruský zájem o sféry vlivu a de facto kolonie, hrozba rostoucí muslimské populace nebo tvrzení Ruska, že útočí na ukrajinskou infrastrukturu, aby donutilo Kyjev jednat.