Ruská pěchota fatálně selhává

„SVO umožnila prověřit v praxi mnohé taktické koncepce, jak naše, tak nepřítele protivníka,“ napsal Sladkov na svém účtu na Telegramu. Uvedl, že za největším překvapením je výkon pozemních sil. Podle něj je důvodem kromě výcviku a malé motivace i špatná koncepce: „Už od dob SSSR má maximálně využívat obrněná vozidla. Výsledkem je, že má malý počet střeleckých jednotek a tradičně menší množství těžkých zbraní (než nepřítel), což se zdůvodňuje přítomností bojových vozidel pěchoty.“

„Kvůli tomu jsme tradičně zkoušeli využívat výsadkáře (VDV), námořní pěchotu a různé speciální síly jako elitní, motivované, mobilní pěší jednotky. Toto řešení nám pomáhalo v lokálních válkách,“ vysvětlil. Dodal, že na Ukrajině je to problém: „Hraje proti nám rozsah bojových akcí, nemáme dost elitních sil pro celou frontu. Jejich intenzita, kdy jsou velké ztráty živé síly, elitní jednotky se semílají v bojích.“

Sladkov podotkl, že ne všechny elitní síly se hodí pro nasazení v roli mobilní pěchoty: „Jestli je námořní pěchota vzhledem ke své organizační struktuře více méně připravena na vševojskový boj, u výsadkářů a speciálních sil tomu tak není.“ Jejich vrhání na frontu je podle něj kontraproduktivní. Ztrácíme opravdu drahé speciální síly v úkolech, pro které nejsou určeny, protože představují to nejlepší co máme. Jejich ztráty jsou přitom bolestné a těžko nahraditelné."

Slabé výkony ruských pěších jsou zřejmě jedním z důvodů nasazení wagnerovců, kteří nesou hlavní část bojů o Bachmut.

Sladkov, který vystudoval vojenskou leteckou školu a sloužil v armádě jako zpravodaj, působil nejen ve válkách v Čečensku a Gruzii, ale u mezinárodních sil v Afghánistánu a Iráku, se zamýšlí nejen nad potřebou postavit moderní pěší jednotky, které by měly dost průzkumných a komunikačních prostředků, přičemž nadnáší otázku, jakou obrněnou techniku by měla využívat a jestli by se neměla rozdělit na lehkou a těžkou.

Hlavně ale upozorňuje, že by se výsadkáři, námořní pěchota a speciální síly měly vrátit k původním úkolům. „Jednotky speciálních sil by měly více plnit úkoly, pro něž jsou určené. Pořád nevidíme diverzní akce, ničení zvlášť významných objektů, hladce to nejde ani u řízení palby a naváděním letadel, prostor pro speciální síly je ohromný.“

Osobně si Sladkov není jist, jak lze využívat výsadkové jednotky, které jsou příliš svázané s místem přistání. Dospěl k závěru, že jsou příliš velké a kvůli speciálnímu vybavení drahé. Zmiňuje, že jejich technika kromě možnosti ji snadno vysazovat žádné výhody nepřináší. „Budeme se muset zbavit těžkého dědictví lokálních válek a stagnace 90. let.“

Výsadkové síly měly velkou tradici už v Sovětském svazu a rozvíjely se od třicátých let.

Upozorňuje, že je nutné se zbavit matoucí struktury podřízenosti a reality, kdy nejen armáda, ale i další silové složky plní úkoly, ke kterým nejsou určené: „Dokud se to neuskuteční, nebudeme schopni dostat do normálu velení, řízení a plánování velkých operací.“

Podobné problémy se však netýkají jen ruských ozbrojených sil. I česká armáda byla v novém tisíciletí přizpůsobována pro plnění zahraničních misí. Velkou proměnou také prochází americká námořní pěchota, která by nadále neměla suplovat americkou armádu a působit jako elitní pozemní síly. Kvůli poměřování sil v Pacifiku s Čínou by se měla vrátit k původnímu úkolu, tedy k provádění námořních výsadků, a měla by mít proto vybavení, zejména výsadkové lodě. Snižuje se proto počet pěších útvarů i dělostřelectva. Zbavit by se měla tanků, které by měla poskytovat armáda, části vrtulníku a letadel, protože leteckou podporu by mělo poskytovat především námořnictvo.